Je upršené ráno. Do studia na pražských Vinohradech vane otevřeným oknem čerstvý vzduch. Šperkařka Janja Prokić sedí v krátkých župánkových šatech v koženém křesle. Vypráví, živě gestikuluje a často se směje. Směje se tak nahlas, že ji musí být otevřeným oknem slyšet až na ulici. A vy se chcete smát s ní, jen ať to povídání neskončí. O tom, jak mámě politoložce oznámila, že bude umělkyně. O období, kdy předstírala studium francouzštiny, a přitom vymetala večírky a živila se tvorbou šperků z barevného fima. A i přes ten huronský smích občas Janja odvrátí zrak a upřímně přizná, že se ptám na příliš citlivé téma. Jak se žije nejúspěšnější české designérce šperku daleko od rodného Srbska?
  |
Janjo, slavíte deset let svého šperkařského ateliéru.
To je hustý, co?! (směje se) Za těch deset let to nabralo velké grády.
Jaké byly vaše začátky? Co jste měla tehdy a co máte dnes?
Začínala jsem totálně punkově. Chodila jsem na VŠUP do Ateliéru veškerého sochařství ke Kurtu Gebauerovi a pak na stáž do ateliéru K. O. V. k Evě Eisler, kde byla skvělá parta. Ve školní dílně jsem u Andreie Navumenky vyráběla věci z vosku, které byly fakt divné. Lidi ale mé šperky bavily už od začátku. Hodně jsem pracovala, ale jen na sebe. Rozdíl oproti dnešku je, že teď mám zodpovědnost i za další lidi. Dříve jsem si dělala, co jsem chtěla, a bylo mi úplně jedno, jestli se to bude ostatním líbit, nebo ne. Teď jsem ale dospělý jedinec. (směje se) Občas tedy musím vyrobit něco, o čem vím, že to bude dobře nositelné, že díky tomu vydělám peníze. A pak si za ně budu moci udělat třeba korunu na hlavu, kterou opravdu nikdy nikdo nosit nebude, nikdy se neprodá a je to jen můj výmysl. Ten rozdíl je markantní.
