Je upršené ráno. Do studia na pražských Vinohradech vane otevřeným oknem čerstvý vzduch. Šperkařka Janja Prokić sedí v krátkých župánkových šatech v koženém křesle. Vypráví, živě gestikuluje a často se směje. Směje se tak nahlas, že ji musí být otevřeným oknem slyšet až na ulici. A vy se chcete smát s ní, jen ať to povídání neskončí. O tom, jak mámě politoložce oznámila, že bude umělkyně. O období, kdy předstírala studium francouzštiny, a přitom vymetala večírky a živila se tvorbou šperků z barevného fima. A i přes ten huronský smích občas Janja odvrátí zrak a upřímně přizná, že se ptám na příliš citlivé téma. Jak se žije nejúspěšnější české designérce šperku daleko od rodného Srbska?
Janjo, slavíte deset let svého šperkařského ateliéru.
To je hustý, co?! (směje se) Za těch deset let to nabralo velké grády.
Jaké byly vaše začátky? Co jste měla tehdy a co máte dnes?
Začínala jsem totálně punkově. Chodila jsem na VŠUP do Ateliéru veškerého sochařství ke Kurtu Gebauerovi a pak na stáž do ateliéru K. O. V. k Evě Eisler, kde byla skvělá parta. Ve školní dílně jsem u Andreie Navumenky vyráběla věci z vosku, které byly fakt divné. Lidi ale mé šperky bavily už od začátku. Hodně jsem pracovala, ale jen na sebe. Rozdíl oproti dnešku je, že teď mám zodpovědnost i za další lidi. Dříve jsem si dělala, co jsem chtěla, a bylo mi úplně jedno, jestli se to bude ostatním líbit, nebo ne. Teď jsem ale dospělý jedinec. (směje se) Občas tedy musím vyrobit něco, o čem vím, že to bude dobře nositelné, že díky tomu vydělám peníze. A pak si za ně budu moci udělat třeba korunu na hlavu, kterou opravdu nikdy nikdo nosit nebude, nikdy se neprodá a je to jen můj výmysl. Ten rozdíl je markantní.