Asi nejfrekventovanějším jménem je Frank Owen Gehry, kalifornský projektant kanadského původu, který je autorem známého Tančícího domu na vltavském nábřeží v Praze. Pracovaly zde ovšem i další persony ve světě rovněž oceňované, jejichž tvorba tu ovšem není příliš známá. Mnoho jich ovšem není: na rozdíl od jiných evropských zemí se u nás prakticky nepořádají žádné mezinárodní soutěže, domácí stavebníci oslovují světové hvězdy jen sporadicky, a tak je většina zakázek zadávána zahraničními investory.
Jak se pracuje v Tančícím domě? Čtěte rozhovor se šéfem společnosti ING, která má v budově kanceláře Tančící dům |
Je to samozřejmě velká škoda: konkurence by českým projektantům velmi prospěla a mohla by být inspirací pro mladé. Navíc na projektech našich nejvýznamnějších památek se v minulých staletích podíleli architekti z mnoha zemí, takže by to nebylo nic nového.
Často lze slyšet názor, podle něhož cizí tvůrci nebudou k městu, které dobře neznají, dostatečně citliví. Je to omyl. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to jsou vesměs lidé, kteří Prahu i naše další historická města velmi obdivují a k projektům přistupují zodpovědně. Podstatné je samozřejmě i kvalitní zadání a dobře připravené regulační podmínky. Pokud tomu tak není, ani sebelepší projektant nemusí úkol zvládnout, bez ohledu na svou národnost (to byl případ studie Dalího muzea v Praze od světoznámého Daniela Libeskinda nebo investorem naštěstí neakceptovaná skica nárožního domu na Václavském náměstí od Ericka van Egeraata).
Barcelona - Paříž - Praha
Stavba, jíž je věnován tento text, jistě neudělala naší metropoli ostudu. Jde o areál Corso ve svérázném pražském Karlíně, jenž se stal ve druhé polovině 19. století jedním z pražských industriálních předměstí. Tehdy tu vznikla pravoúhlá uliční síť s centrálním náměstím a kostelem, ale vedle pozdně klasicistních domů s typickými pavlačemi zde také rychle vyrostla řada manufaktur a továren.
Některé z nich byly architektonicky velmi zajímavé - například bývalá fabrika Breitfeld-Daněk, v roce 1930 včleněná do trustu ČKD (Českomoravská Kolben Daněk). Zahraniční investor, společnost Karlín Group Sergeho Borensteina, jež některé z areálů koupila, mne kdysi nechala udělat jejich podrobný průzkum, díky čemuž se mi tam podařilo objevit řadu skrytých pokladů. Výsledkem bylo doporučení tyto cenné pozůstatky zachovat a pokusit se je využít pro nové účely, protože těžký průmysl v této lokalitě již neměl šanci. To se skutečně podařilo, navíc investor vyzval ke spolupráci několik špičkových projekčních ateliérů u nás i v zahraničí, které pak vdechly starým továrnám nový život.
Jednímz oslovených byl v té době již světoznámý katalánský architekt Ricardo Bofill Leví, narozený v Barceloně v roce 1939. Bofill (vyslovuje se bufil) vystudoval architekturu ve švýcarské Ženevě a byl již od 70. let řazen k postmodernistům. S několika přáteli - designéry, spisovateli, filmaři, výtvarníky a teoretiky - založil známé studio Taller de Arquitectura (tedy Architektonická dílna), jež se věnovalo projektování od urbanismu až po detail.
Jako sídlo si zvolili rozpadající se továrnu na zpracování cementu, kterou velmi invenčně upravili, aniž by porušili její charakter. Tehdy obletěly svět zejména fotografie Bofillových projektů pro Paříž - například úprava náměstí Abraxas na předměstí Marne-la-Vallée (zahrálo si i v závěru kultovního filmu Terryho Gilliama Brazil), kde se autor inspiroval francouzským barokem a klasicismem. Domy na segmentovém půdorysu (prostor dost připomíná pražský „kulaťák“ - tedy Engelovo Vítězné náměstí z 20. let) mají průčelí traktované mohutnými polosloupy, ty jsou však prosklené a jezdí v nich výtahy. Tím vzniká zvláštní napětí a výrazný kontrast, tak typický pro postmodernu. Obdobně řešil Bofill i další pařížská náměstí: Katalánské a Soulské.
Síla jednoduchosti
Později, když se postmodernismus vyčerpal, katalánský architekt svůj styl zjednodušil. K jeho významným realizacím patří mrakodrap společnosti United Airlines v Chicagu, palác společnosti Shiseido na tokijské Ginze, nový terminál letiště v Barceloně a četné další stavby po celém světě. I u nás byly Bofillovy projekty v 80. a 90. letech velmi populární, ovlivnil tehdy tvorbu Vlada Miluniče, Tomáše a Michala Brixových a mnoha dalších. Osobně jsem poznal katalánského projektanta v 90. letech jako živého muže menší postavy, plného energie a nápadů.
Na sklonku 90. let v Karlíně nejprve upravil a dostavěl bývalou administrativní budovu ČKD na nároží ulic Křižíkovy a Thámovy. Původní konstruktivistický palác, vystavěný na přelomu 20. a 30. let firmou Václava Nekvasila (snad za účasti brněnského projektanta Bohumíra F. A. Čermáka a také sochaře Zdeňka Pešánka, jehož výtvarné návrhy však nebyly realizovány), získal nový oranžový kabát. V další etapě byla adaptována nedaleko odtud stojící mohutná tovární hala. Její architektonicky cenné obvodové neorenesanční zdi byly zachovány a dovnitř byla vsazena nová supermoderní stavba podle Bofillova návrhu. Ta je stylově, materiálově i barevně záměrně kontrastní k původní architektuře.
Vedle tohoto Corsa I vznikla na sklonku minulé dekády na sousedním pozemku ještě novostavba Corso II, opět podle návrhu Ricarda Bofilla. V současné době katalánský architekt pracuje na projektu rekonstrukce domu v Loretánské ulici na pražských Hradčanech, kde má sídlit Knihovna Václava Havla.
Po desetileté přestávce se katalánský architekt opět vrátil do Prahy: v Loretánské ulici pracuje na rekonstrukci domu, kde má sídlit Knihovna Václava Havla.
