Ač je opavský rodák Ivo Klimeš (* 1932) bytostným architektem, jeho život je neodmyslitelně spojen s divadlem. Ne že by na prknech, která znamenají svět, vystupoval, ale prakticky celý svůj profesní život věnoval architektonické péči o ně. Patrně nejznámějším jeho dílem je nepřehlédnutelná stavba v podkrušnohorském Mostě, upravoval však také starší scény v Ostravě i rodné Opavě.
Jeho životní osudy, které plasticky přibližuje obsáhlý rozhovor architekta s Lenkou Popelovou a Evou Špačkovou, kopírují dramatické události dvacátého století. Šťastné dětství, prožité v krásné funkcionalistické vile navržené bratry Lubomírem a Čestmírem Šlapetovými (ti byli žáky slavného německého architekta Hanse Scharouna, jehož dílo sehrálo v Klimešově tvorbě svou roli, jak ještě uvidíme) a obklopené romantickou zahradou nedaleko opavského stadionu. Posléze válečná léta, kdy nacisté rodinu z domu vystěhovali, totalitní padesátá léta a studia architektury...
Zjevení mezi paneláky
Klimešměl vlastně štěstí – zažil na brněnské technice velké osobnosti Bohuslava Fuchse a Bedřicha Rozehnala ještě dříve, než museli školu z politických důvodů opustit (Rozehnal byl dokonce uvězněn). Období povinné stalinské sorely pak prožil v ostravském Stavoprojektu, kde však naštěstí pracoval v ateliéru, který se věnoval zahradní tvorbě.
Ve službě divadlu. Vlevo dostavba ostravského divadla Antonína Dvořáka, jehož průčelí ve stylu sorely pochází z 50. let.
Šedesátá léta přinesla sice politické uvolnění, ale zase to byla éra masivní panelové výstavby. Ivo Klimeš vzpomíná, jak se chtěl vyhnout návrhům sídlišť, a účastnil se proto řady architektonických soutěží na atypické solitérní budovy pro kulturní účely. Tak se dostal k projektům divadel, když – ještě ne třicetiletý – vyhrál soutěž na ostravskou operní scénu (1958–1959). Ta nakonec postavena nebyla, ale naštěstí přišly další příležitosti, včetně rekonstrukce a dostavby divadla Antonína Dvořáka v Ostravě z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
V té doběměl už za sebou mladý architekt několik zahraničních studijních cest a konzultace s významnými osobnostmi oboru – Františkem Trösterem, Josefem Svobodou, Albertem Pražákem nebo autory nového divadla ve Zlíně Miroslavem Řepou a Františkem Rozhonem. Byla to doba experimentů s divadelním prostorem, kdy se architekti a scénografové vraceli k odkazu meziválečné avantgardy, jako bylo Totální divadlo německého ředitele Bauhausu Waltera Gropia nebo takzvaná davová divadla ruských konstruktivistů (u nás reprezentovaná, pravda, poněkud utopickými studiemi Osvobozeného divadla od Josefa Chochola nebo Divadla práce trojice Jiří Novotný – Miroslav Kouřil – Josef Raban). Klimeš samozřejmě navštívil i Berlínskou filharmonii Hanse Scharouna a hned v následující zakázce, jež vyplynula z vítězného soutěžního návrhu, mohl své zkušenosti zúročit.
Tou byl návrh nové divadelní budovy v severočeském Mostu – staré město muselo uvolnit místo hnědouhelnému dolu a to nové, panelové, potřebovalo dominanty, včetně divadelní scény. Architektonická soutěž na ni byla vypsána na sklonku šedesátých let. Vítězný Klimešův návrh byl skutečně výrazný, takřka sochařsky pojatý. Solitérní stavba, dominující náměstí, je dynamickou kompozicí hmot. Část je kryta světlebéžovými kamennými deskami, část je kontrastně prosklená. Scharounův vliv je tu jasně patrný. Stavba se protáhla na sedmnáct (sic!) let a byla dokončena až v polovině let osmdesátých. Celkový koncept byl nakonec zmenšen, i tak se ale jedná o největší nové divadlo postavené v tomto období u nás. Dnes je symbolem Mostu, podobně jako je Hubáčkův Ještěd nerozlučně spjat s Libercem.
Zadní partie Divadla Jiřího Myrona v Ostravě.
Tajemství především
Mosteckou scénu dokončoval autor v situaci, kdy byl po okupaci v roce 1968 vyloučen ze Svazu československých architektů. Naštěstí mu ale nebylo zcela zabráněno pracovat na dalších zakázkách. K nim patří invenční dostavba požárem zničené menší divadelní scény v Ostravě – divadla Jiřího Myrona (1976–1980) nebo úpravy opavského Horního náměstí před radnicí s kruhovou kašnou, jíž dominuje rozpukaná kamenná koule (motiv, který známe z tvorby italského sochaře Arnalda Pomodora).
Svět architektury a divadla. Architekt Ivo Klimeš. Kolektiv autorů, ed. Lenka Popelová a Eva Špačková. Vydala Grada Publishing, Praha 2014, 184 stran. |
I toto svěží dílko vyvolávalo u komunistů naměstské radnici emoce a za normalizace se jej pokoušeli zbavit. V90. letech se pak Ivo Klimeš do rodnéhoměsta vrátil, aby v témže prostoru rekonstruoval Slezské divadlo. I tato budova měla pohnutou historii – původní stavba ve stylu historismu vyhořela během války, po ní zdobné průčelí purizoval (zbavil všech dekorací) architekt Jaroslav Pelán a zadní partie byla doplněna o dostavbu v duchu stalinské sorely. To se Opavanům nelíbilo, a nakonec tak došlo na jejich přání, aby hlavní fasáda byla (dle mého názoru nepříliš šťastně) rekonstruována.
Úkolu se ujal pražský architekt Tomáš Šantavý, Klimeš se věnoval interiéru, který doplnil o nutné zázemí. V závěru rozhovoru odpovídá Ivo Klimeš na otázku, jak by mělo vypadat ideální divadlo: „Ideální divadlo neexistuje. Lóžové divadlo byl geniální nápad, na který se dá reagovat moderním prostorem. Problémem může být přetechnizování divadla. Divadlo bymělomít především poezii a tajemství.“
