Komentovaná procházka po pražské Vinohradské třídě

Bohužel je na rozdíl od ní momentálně v dosti bídném stavu, který volá po změně.
V minulém vydání Orientace jsme se věnovali nejstarší části Vinohradské - úseku od Národního muzea až k náměstí Jiřího z Poděbrad. Dnes zaměříme pozornost na její pokračování až do Strašnic.

V této etapě převládají secesní budovy a domy z 20. let a nakonec i několik ukázek funkcionalismu. V této své části je Vinohradská třída nejužší a chybí na ní stromové aleje (a bohužel i charakteristická dlažba z mramorové mozaiky na chodnících, která byla v totalitní éře zalita asfaltem). Ulice tu tak má intimnější ráz.

Zajímavé také je, že od Radhošťské dále na východ je severní fronta již součástí Žižkova, což možná trochu nabourává vžitou představu, že architektura tohoto někdejšího průmyslového předměstí nedosahuje úrovně té z Královských Vinohrad, tady ale žádná změna patrná není.

Dvě Flory

Ze zajímavějších objektů je třeba zmínit secesní malírnu Národního divadla - samostatně stojící budovu mezi ulicemi Velehradská a Orlická. Ta slouží svému účelu dodnes. Následuje několik staveb, které postupně budoval architekt, stavitel a přední pražský hoteliér Alois Krofta pod názvem hotel Flora. Nejstarší část je secesní, nejnovější konstruktivistická, ale nejzajímavější je ta, která tvoří nároží Orlické a Vinohradské ulice. V ní je i slavné kino, jehož interiér je krásnou ukázkou stylu art deco. Biograf ovšem v 90. letech zanikl a dnes patří prostor Všeobecné zdravotní pojišťovně.

Reinerův funkcionalistický dům na rohu Sudoměřské ulice.

Na přelomu 20. a 30. let byla snaha Vinohradskou v tomto úseku rozšířit, jak je patrné na novějších stavbách, které jsou zasunuty několik metrů za stávající uliční čáru. Proces náhrady starých staveb se však po válce zastavil. Nejcennější funkcionalistické činžáky stojí mezi Baranovou a Sudoměřskou ulicí a navrhli je pražští němečtí, respektive židovští architekti Rudolf Eisler, Fritz Lehmann -jenž byl profesorem pražské německé techniky - s projektantem a výtvarníkem Martinem Reinerem, jehož dům se zaobleným nárožím patří k nejhezčím „parníkům“ v Praze.

Za Jičínskou ulicí stojí nové nákupní centrum Flora s kinem systému IMAX od architekta Petra Franty a pak se už dále na žižkovské straně táhnou Olšanské hřbitovy. Na té vinohradské pokračují domovní bloky z konce 20. a 30. let. Nejzajímavější jsou nárožní domy Janákova žáka Jaroslava Vančury (roh Jičínské a nároží Chrudimské se známou restaurací U Sládečků) a člena Devětsilu Františka Marii Černého (protější roh Chrudimské ulice), takto Gočárova žáka a později i autora nových věží nad emauzským kostelem.

V tomto úseku se Vinohradská třída opět rozšiřuje a působí přívětivě, jednak díky zeleni na Olšanech a také vlivem aleje, která začíná na náměstí Jiřího z Lobkovic na vinohradské straně. Z části jsou zde již obnoveny mozaikové dlažby. Hlavní dominantou přilehlého náměstí Jiřího z Lobkovic je pěkná funkcionalistická škola architektů Bohumila Kněžka a Josefa Václavíka. Další piazzetta pak vznikla před budovou Stavební spořitelny, jejíž šikmo nakloněné skleněné desky na průčelí vtipně odrážejí auta a tramvaje.

Zde stojí dvě nejvyšší budovy Vinohradské. Jednak novostavba Krystal od architekta Radka Lampy, jež provokuje svým u nás nezvyklým tvarem. A také kdysi nejvyšší pražská dominanta - budova podniku zahraničního obchodu Strojimport, kterou v 60. letech navrhl architekt Zdeněk Kuna se svým týmem. Byla jakousi českou variantou slavného Jacobsenova mrakodrapu společnosti Radisson SAS v Kodani a současně také první stavbou realizovanou u nás v poválečných letech západoevropskou firmou - v tomto případě konkrétně italskou společností FEAL.

Hagibor

Zbývá poslední úsek Vinohradské. Začíná u stanice metra Želivského snad nejostudnější stavbou české metropole - kýčovitým hotelem Don Giovanni. Dál už je to lepší - z bývalé židovské útulny, později dětské nemocnice, vznikl domov pro lidi, co přežili holokaust. Za secesní budovou se nachází přívětivá nízká dostavba se zahradou uprostřed, kterou před několika lety navrhl známý autor geriatrických areálů Jan Línek.

Oáza klidu na starém německém evangelickém hřbitově.

Dále následuje mohutná budova Rádia Svobodná Evropa od studia Cigler Marani a pak už jen dosud nezastavěné území, náležející již Strašnicím. Nazývá se Hagibor podle někdejší pražské židovské tělovýchovné jednoty, jež zde měla sportoviště a která pak sloužila jako sběrné tábory... Dnes tato lukrativní parcela čeká na svůj další osud.

Hezky opravený je však starý německý evangelický hřbitov, kde dnes náhrobky vyrůstají ze zeleného trávníku, což působí dost skandinávsky. Někdejší secesní kaple od architekta Adolfa Foehra nyní slouží jako kolumbárium husitské církve. Na protější - stále ještě vinohradské straně ulice - najdeme secesní továrnu vídeňského architekta Bruna Bauera, dnes fitness centrum, pár činžáků, střední uměleckoprůmyslovou školu od architekta Viktorina Šulce a pak už rozsáhlý areál Vinohradského hřbitova.

Za ním je krematorium, zvané Strašnické, ač se nachází ještě v katastru Vinohrad. Poslední úsek třídy už je však ve Strašnicích a končí novou administrativní budovou KKCG od známého libereckého studia SIAL s největší pražskou vertikální zahradou ve vestibulu. Soudobá je i zástavba naproti, jíž vévodí dva věžové domy architekta Olega Hamana.

Tady Vinohradská ulice po čtyřech kilometrech končí - a po dvou dílech tu končí i naše komentovaná vycházka.