Jak jsem zkraje roku slíbil, letos se budeme průběžně vracet ke tvorbě jubilanta Jana Kotěry (1871–1923), zakladatelské osobnosti české moderní architektury, od jehož narození uplyne rovných 150 let. Prohlédneme si tak jeho méně známé nebo zcela zapomenuté stavby na pražských Hradčanech a v Bubenči, které ovšem vesměs patří do jeho vrcholného tvůrčího období.
Nadchází rok mistra moderny. Zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra se narodil před 150 lety |
Nejdříve se podíváme do zajímavé enklávy v katastru Hradčan (dnes na území Prahy 1 a 6), kde v letech 1910–1914 vznikla zástavba v tzv. „cottage“ stylu, inspirovaném anglickými zahradními městy. Tady se podařilo zachránit čtyři bastiony, vzniklé v éře Marie Terezie, které měly být rozebrány a nahrazeny běžnou blokovou zástavbou. Zmizet měla dokonce i cenná pozdně barokní Písecká brána, díky mladým architektům Vlastislavu Hofmanovi a Vladimíru Zákrejsovi se tak ani v jednom případě naštěstí nestalo. Následně přímo na baštách, kde kdysi stála děla, chránící areál Pražského hradu od severu a východu, vyrostly řadové i samostatně stojící domy se zahradami, postavené dle principů tehdy populárních zahradních měst v Anglii a Německu. Jejich účelem bylo poskytovat zdravé bydlení v zeleni.
Zdravé bydlení
Tento trend propagovali zejména členové spolku výtvarných umělců a architektů Mánes, k nimž patřili i vlivný profesor na UMPRUM a AVU Kotěra se svými žáky, jako byli František Janda, Josef Gočár nebo František Kavalír. K nim se přidali ještě třeba Rudolf Stockar, jenž napsal do mánesáckého časopisu Styl stať o zahradních městech, prof. Alois Čenský z pražské techniky, Emil Králíček, sochař a amatérský projektant František Bílek a jiní. Tihle všichni architektonicky vycházeli z anglických a holandských zdrojů ve stylu tzv. moderny, objevují se tu ale také stavby s prvky doznívající secese, nebo dokonce kubismu, jak o tom svědčí Gočárovy domy v Tychonově ulici či Králíčkova stavba na baště sv. Ludmily.
Výjimkou z toho stylu je rozlehlá neobarokní rezidence politika Karla Kramáře na posledním bastionu Máří Magdalény, již měl mimochodem také projektovat Kotěra. Z toho ale sešlo, protože architekt nenašel společnou řeč s ruskou Kramářovou manželkou Naděždou, jež si přála dům ve stylu ruských tradic.
Kotěra se však dostal k jiné zakázce. Navrhl dva řadové domy v dnešní Mickiewiczově ulici (dříve ulici Charlotty Masarykové), jež vede podél bašty sv. Ludmily od Bílkovy vily k Písecké bráně. Stavebníky byli dva vysocí magistrátní úředníci Josef Groh a dr. Otokar Borůvka. Groh byl rovněž členem Mánesa, a přátelil se jak s Kotěrou, tak i sochařem Stanislavem Suchardou. Měl ekonomické vzdělání a pomáhal umělcům s prodejem jejich děl, po válce byl také aktivním funkcionářem Československého červeného kříže.
  |
Jednalo se o nájemné domy a prvním obyvatelem Grohovy novostavby se stal prof. Tomáš Garrigue Masaryk se svou americkou manželkou Charlottou a svými dětmi. Alice Masaryková, stejně jako Groh aktivní v Červeném kříži, si pak pronajala apartmá v sousedním Borůvkově domě.
Původní stav
Co se architektury týče, byly oba domy navrženy v letech 1910–1912 ve stylu střízlivé kotěrovské moderny a reprezentují vrcholné tvůrčí období architekta.
Na průčelí se objevují drsné omítky (ty původní s vlnovkovým dezénem se nedochovaly, v 60. letech je nahradil břízolit) v kombinaci s prvky z pískovce a z režného zdiva. Podobně jsou pojednány i fasády, obracející se k jihu do malých zahrad. Průčelí člení loggie, terasy a velká okna, zatímco vstupy z ulice jsou zapuštěny do nik, jež zdobí Suchardovy reliéfy věštící kněžny Libuše a alegorickými postavami Prahy a Vltavy. Hezky řešena jsou vnitřní schodiště s mozaikovými okny a vstupy do bytů ve zvýšeném přízemí a patře. V suterénu byly byty domovníka a v mansardě hostinské pokoje.
Dodatečně byla na Grohově domě osazena busta Charlotty Masarykové, kterou navrhli architekt Stanislav Sucharda ml. společně se svým strýcem Vojtěchem, rovněž známým českým sochařem. Charlotta s dětmi v domě strávila válečná léta, pak tam rodina bydlela ještě po válce, než se přestěhovala do nového prezidentského bytu na Pražském hradě, navrženého Jože Plečnikem.
Zábradlí schodiště
Zatímco Grohův dům se až na omítku zachoval víceméně v původním stavu, Borůvkova nárožní budova prošla různými nepříliš citlivými adaptacemi. Její současný spolumajitel, architekt Patrik Hoffman, jí však vrací původní podobu včetně detailů. Obě Kotěrovy stavby nepatří k těm známým, ale skvěle reprezentují jeho styl, podobně jako další jeho realizace z té doby jako vlastní vila a Laichterův dům na Královských Vinohradech, muzeum v Hradci Králové nebo vodárenské věže v Praze-Michli a Třeboni.
