Nachází se na křižovatce Vítězného náměstí a Buzulucké ulice v katastru Dejvic. Po mnoha desetiletích tak tento prvek tzv. drobné městské architektury opět slouží svému účelu: ukazuje tlak vzduchu, teplotu a čas.
Praha zopakovala v 90. letech veškeré nešvary urbanistického vývoje, říká architekt Šik |
Sloupek, obnovený z chvályhodné iniciativy nestátní organizace Czech National Trust, radnice městské části Praha 6 a Českého hydrometeorologického ústavu, byl postaven v letech 1913–1914. Je to jednoduchý čtyřboký hranol z umělého kamene se stříškou a okénky, v nichž jsou umístěny měřicí přístroje. Projekt vznikl na městském stavebním úřadě a jeho autorem byl zřejmě přednosta úřadu, architekt Mečislav Petrů, mj. autor Mánesova mostu přes Vltavu.
Sloupek dnes vypadá jako nový – na rozdíl od svého dvojčete v Havlíčkově ulici před vstupem na Masarykovo nádraží, který na svou opravu teprve čeká. Patří k nenápadným architektonickým prvkům, které jsme už přestali vnímat, i když kolem nich chodíme každý den.
Občerstvení z toalet
K dalším malým svědkům minulých epoch patří třeba vodoměrné stanice na vltavském Rašínově a Dvořákově nábřeží od architekta Františka Sandera, které už jsou rovněž opraveny, nebo různé kiosky, z nichž k těm nejzajímavějším patří drobná trafika na nároží ulic Sibeliovy a Norbertov ve Střešovicích. A také novinový stánek ve stylu art deco na nároží Opletalovy a Bolzanovy ulice, jehož tvůrcem byl pravděpodobně Rudolf Hrabě z Městského stavebního úřadu (dnes bývá mylně připisován Pavlu Janákovi). Jiný kiosek ze třicátých let se zase krčí v podloubí justičního paláce na nároží Lazarské a Spálené ulice.
Velkým problémem dnešní metropole jsou veřejné toalety, přitom kdysi stávaly na mnoha různých místech. Pověstné byly zejména secesní litinové pisoáry na Karlově náměstí, které prý obdivoval i Le Corbusier, což nepřekvapí, protože mu připomínaly pařížská zařízení tohoto typu.
  |
Z prvorepublikových záchodků, umístěných zpravidla pod zemí a na povrchu doplněných o domeček s trafikou a charakteristický ventilační komín, zbylo například WC na Uhelném trhu. Další záchodky se po adaptaci zpravidla proměnily na drobná občerstvení jako na Karlově náměstí či náměstí Míru. Hezký miniaturní výčep v dřevěném domku stále najdeme v Holešovicích u zastávky Výstaviště.
Dalším příkladem malé architektury byly benzinové pumpy. Ty nejhezčí navrhovali Josef Gočár (např. Klárov) nebo Ladislav Machoň, který spolupracoval s firmou BZ bratří Zikmundů. Poslední z nich se doslova rozpadá ve zlíchovské ulici Na Radosti.
Proč má být všechno stejné?
Jiným prvkem drobné městské architektury jsou pouliční lucerny nebo lampy. Ty prodělaly rovněž zajímavý vývoj – od litinových z poloviny devatenáctého století, navržených Alexem Linsbauerem v historizujícím stylu (přežily tři: na Hradčanském náměstí, v Loretánské ulici a na Dražického náměstí), až po různé variace soudobých. Leckde ještě objevíme normalizační osvětlovací tělesa s přiléhavými přezdívkami jako „acylpyrin“ nebo „souložící berušky“. Nejikoničtější je ale samozřejmě Králíčkova kubistická lucerna na Jungmannově náměstí.
Dřív mívala každá pražská čtvrť svůj vlastní soubor uličních prvků, což vedlo k větší pestrosti takového vybavení, dnes vše naopak spěje k unifikaci. Nad někdejší Královskou (dnes Sokolovskou) třídou v Karlíně bývaly například lampy v podobě litinových vítězných oblouků. Čtvrť od čtvrti se také lišily třeba lavičky v parcích, pítka, odpadkové koše…
Trafika v Sibeliově ulici
Naopak jednotná byla označení tramvajových, autobusových a trolejbusových zastávek. Nejhezčí byla ta ze třicátých let se svítící koulí, jejíž barva odpovídala typu dopravy. Dnešní stojany pocházejí ze sedmdesátých let a jsou mimořádně ošklivé. Naopak musím pochválit sice standardizované, ale velmi povedené přístřešky firmy JCDecaux, které navrhl proslulý londýnský architekt a představitel stylu high-tech Norman Foster. Unifikované bývaly také telefonní budky: od dřevěných „domečků“ až po plastové hříbky. Snad nejoriginálnější byl ale tentokrát atypický skleněný válec na novoměstské straně Národní třídy ve funkcionalistickém stylu od neznámého autora.
Dalším příkladem drobné uliční architektury jsou pumpy, kterých bývaly kdysi v pražských ulicích stovky. Měly různou velikost i tvar. Pár jich ještě přežilo, některé byly dokonce nedávno opraveny. Královnou mezi nimi je ta před Letenskou vodárenskou věží v bubenečské Korunovační ulici.
Vyhledávat a opravovat drobnou uliční architekturu minulých epoch se jistě vyplatí. Nejde jen o nostalgii, ale i o zachování genia loci jednotlivých městských částí.
