Přes malebnou krajinu Českomoravské vrchoviny se klikatí silnice, která spojuje nevelkou Poličku s ještě menším Jimramovem. A právě necelý kilometr od něj - v katastru obce Trhonice - vyrostla v roce 1901 vápenka, jejíž podoba i příběh symbolicky odrážejí osud podobných staveb v celé zemi.
V této části Vysočiny fungovalo na přelomu předminulého a minulého století podobných zařízení více, neboť se tam nacházela řada vápencových lomů. Asi nejznámější z nich - lom poblíž městečka Bystré - si dokonce zahrál v Jasného erbovním filmu Všichni dobří rodáci.
Zmodernizovat a odstavit
Jimramovsko-trhonická vápenka patří svou velikostí k těm menším a je vybudována na kruhovité základně. Postavit ji nechal podnikatel Chládek coby na tehdejší dobu moderní šachtovou pec. K její horní části se po lávce dopravovalo uhlí spolu s vápencem, který se těžil v nedalekém lomu. V dolní části se pak otvorem odebíralo vypálené vápno. Původně se jednalo o celý soubor různých zařízení, do dnešních dnů se ale dochovala jen vlastní pec - lávka se dávno zřítila, stojí už jen její kamenný základ poblíž lomu. Dávno už neexistuje ani domek mezi silnicí a pecí, který zachytily staré fotografie. Z nich je mimochodem dobře patrné i to, jak hustě za posledních sto let celá oblast zarostla stromy. Ze silnice, při níž vápenka stojí, je dochované torzo téměř neviditelné.
Navzdory jisté malebnosti, kterou si objekt dodnes podržel, je jeho stav povážlivý, což mrzí tím spíše, že jde o nemovitou kulturní památku. Cihly i kameny jsou částečně vydrolené, kovové pásy, které obepínají konstrukci, zkorodované. Přitom náklady na opravu by nebyly nijak závratné, místo by bylo třeba především vyčistit od náletových dřevin, okolí věže vydláždit, opravit poškozené části, snad i obnovit dřevěnou lávku. A samozřejmě doplnit informační tabuli, místo označit v turistických mapách a představit je návštěvníkům kraje na internetu. Parta motivovaných nadšenců by to mohla zvládnout i za pár týdnů.
Vápenka sloužila bez problémů po několik dekád, po druhé světové válce k ní byla přivedena nová silnice a dočkala se dokonce modernizace. Koncem padesátých let byla odstavena, a jak uvádí server Muzeum/mineral.cz v sekci Staré vápenky, byla poté nákladně rekonstruována, zařízení bylo elektrifikováno a zázemí doplněno o místnosti pro zaměstnance a garáž pro traktory. Navzdory této poměrně velké investici však už pak vápenka sloužila svému účelu jen krátce - na počátku šedesátých let byl její provoz definitivně ukončen.
Tvář domova
Sluší se na tomto místě připomenout, že samo pálení vápna má velmi dlouhou historii. Jako pojivo se vápno používalo už ve starém Egyptě, v Babylonu, Řecku, Římě i Číně. U nás pocházejí nejstarší vápenné pece z konce 10. století - používaly se třeba při stavbě Břevnovského kláštera. Byly zhotoveny z cihel a měly kruhovitý či eliptický průřez, topilo se dřívím.
Rozvoj vápenictví souvisel se stavbou větších objektů, jako byly hrady nebo kostely. Na venkově se používaly menší trychtýřové vápenky, jimž se říkalo selské vápenice. Pece, jako jsou ty v Jimramově nebo Bystrém, patří k typu šachtových zařízení, jež u nás zdokonalil profesor pražské techniky Jiří Pacold. První z nich byly postaveny v šedesátých letech devatenáctého století v Železném Brodě, ale spatřit je lze i jinde, například v Praze - Velké Chuchli. Hezkou trojitou pec pak tato rubrika nedávno představila v článku o chátrající kladenské Poldovce (Vrásky krásné paní Poldi, Orientace LN, 19. května).
Podobná zařízení jsou dokladem důmyslu našich předků, ale dotvářejí také tvář našeho domova. Ochranu a údržbu si coby památka a krajinotvorný prvek nezaslouží o nic méně než řekněme kaple a kostely. Snad se jí dočká i šachtová pec u Jimramova.