V dílně stojí tři krásné šicí stroje, které pamatují ještě první republiku. Jsou jenom na ozdobu. Ondřej Šíma s kolegyní Danielou Markovou je už nepotřebují. Všechny kožené výrobky, které v ateliéru vznikají, totiž šijí výhradně rukama. „Ruční steh je provázanější, kvalitnější, vypadá líp,“ vysvětluje pan Šíma.
Na žádný zlomový okamžik, kdy šicí stroje přestali používat, si nepamatují. Před časem je napadlo nabízet zákazníkům dvě varianty. Pásek, tašku nebo například peněženku si mohli objednat ušité na stroji, nebo rukama. Ačkoliv zhotovení ručně šitých výrobků trvá pochopitelně déle a jsou mnohem dražší, lidé si je začali vybírat. K odstávce šicích strojů možná přispěla i Šímova první návštěva Paříže. Překvapilo ho, kolik je ve městě malých obchůdků, kde se zakázkové ručně dělané výrobky nejen prodávaly, ale i vyráběly. Nadchlo ho sousedství obuvníků, krejčích, kožešníků, modistů či brašnářů, o jejichž výrobky byl zájem. „Vadilo mi, že mnozí čeští výrobci nabízejí ručně šité produkty, a skutečně ruční práce je na nich minimum. Šití na ručním stroji není ruční šití.“
Zásilka z Milána
Ondřej Šíma přede mnou rozbaluje právě došlou krabici z Milána. Jsou v ní tři krokodýlí kůže, jedna zelená a dvě hnědé. Krásně voní. Na ocasech jsou vidět šrámy. „Když spolu krokodýli bojují, jdou si především po ocasech,“ vysvětluje. „Necháme si je. Na tašku jsou malé, ale na pásky a peněženky a další drobnější předměty se hodí.“ Trochu mě uchlácholí ujištění, že tahle kůže není z volně žijících zvířat, ale z farmy.
  |
V ateliéru pracují s nejlepšími přírodními kůžemi dostupnými na trhu, nejčastěji je umělečtí řemeslníci odebírají z Belgie, Itálie a Francie. Zprvu kůži nakupovali v České republice, ale poptávka po nejlepším materiálu u nás nebyla velká a vozit pár kousků pro jednu dílnu se obchodníkům nevyplatilo. Začali objíždět veletrhy a navazovat kontakty, zvláště si oblíbili Premiere Vision v Paříži, který je rájem pro milovníky kůže.
Kůže jako víno
Na druhu kůže podle Ondřeje Šímy moc nezáleží. Je jedno, zda šijí z teletiny, krokodýlí kůže, nebo kozinky. Důležité je, jak si materiál člověk dovede pro výrobek připravit.
Kůže musí být samozřejmě měkká, stálobarevná, hebká na omak a její povrch neměnný. S kůžemi je to totiž obdobné jako s vínem. Někdy je ročník vynikající, jindy slabší. Protože v dílně šijí pouze z třísločiněné kůže, záleží na tom, zda koželužna nakoupila jakostní surovinu z dobrých zvířat, vhodně ji uskladnila, kůži připravila kvalitní přírodní lázeň a koupel byla dostatečně dlouhá.
Chvíli trvalo, než si dílna vydobyla takové postavení, že ji koželužny samy od sebe posílají jen několik kůží i s rizikem, že je Ondřej Šíma pošle zpátky, protože s nimi nebude spokojen. Stalo se to ale zatím pouze jednou.
Na Instagramu
Zákazníci objevili Sima Prague Atelier na sociálních sítích, kde se malé firmy obvykle prezentují. Umělečtí řemeslníci si založili účet na Instagramu a objednávky začaly přicházet i ze zahraničí. Aniž Ondřeje Šímu nebo Danielu Markovou někdy spatřili, blogeři o jejich výrobcích začali psát a sem tam vyšel i článek v zahraničním tisku. Ondřej s Danielou se tak dozvěděli, že jsou opravdu dobří a obstojí v evropské konkurenci.
„To se vaši klienti rozhodují pouze podle fotek na Instagramu?“ ptám se nedůvěřivě.
„Ondřej fotí dobře,“ upozorňuje Daniela. „Vedle práce s kůží je fotografování můj druhý koníček. Nafotím celý výrobní postup, od řezání kůže přes šití až k hotovému výrobku se všemi detaily – i stehy. Ze záběrů každý pozná, jakým způsobem a jak kvalitně pracujeme.“
Na řemeslníky se obracejí lidé, kteří jsou přesyceni módními značkami a netouží po dalším pásku od Hermes či tašce od Vuittona. Anebo jsou to jedinci, které věhlasné značky nikdy nezlákaly a vždy vyhledávali originalitu a jedinečnost.
Třebaže stále častěji šijí v dílně i pro ženy, jejich doménou zatím zůstávají muži. Jejich obvyklým testovacím produktem bývá řemínek k hodinkám, potom pásek ke kalhotám, pak peněženka, která bez tašky zůstává sirotkem. Počet tašek postupně roste od pracovní přes volnočasovou, společenskou až třeba ke kufru na koňaky. Kde skončilo testování a začaly pravidelné nákupy, nikdo netuší – ani klient.
Zákazníci mnohdy nemají konkrétní představu, jak by jejich taška měla vypadat, a spoléhají na tvůrce, že jim její podobu sami navrhnou. „Když k nám přijdou, přesvědčíme je, že by si měli nechat vyrobit tašku, která podtrhne jejich osobnost. Jsou barvy, které mají rádi, ale také barvy, které jim jdou k pleti, hodí se k barvě jejich očí, ke stylu jejich šatníku, pochopitelně k jejich stylu života. Rozhodující samozřejmě je, k jakému účelu výrobek potřebují,“ říká Ondřej Šíma, „jeden obchodník s cennými papíry, který se pohybuje na Wall Street, což jsem zjistil teprve před měsícem, měl naopak jasnou představu, ale třikrát ji během procesu změnil. Nejprve barevnou kombinaci, pak samotné barvy, nakonec i tvar. Možná je dobře, že zákazníci u nás čekají i půl roku, než začneme šít, a tak mají dost času na to, aby si ujasnili, co opravdu chtějí, a se svojí představou se ztotožnili.“
S některými lidmi, kteří je osobně nenavštíví, si vymění i sto e-mailů, než se dohodnou. Kdo ví, zda se k nim nepřiřadí i pisatel jednoho z posledních e-mailů z Británie: „Potřebuji dárek pro přítelkyni k narozeninám. Kabelku a peněženku. Udělejte mi nějaký vizuální a cenový návrh. Potřebuji to příští rok.“ Snad se do té doby s přítelkyní nerozejde. Finále
Konečný návrh nevznikne za týden, ale trvá měsíce. Na řemínek k hodinkám či pásek si zákazník počká měsíc, na peněženku tři a na tašku osm až deset měsíců.
Tvůrci se nechtějí opakovat, i když přiznávají, že je to někdy hodně těžké. Finální podobě předcházejí dlouhé debaty, mnoho kreseb a vymýšlení technologického postupu. „Aby se nestalo, že něco přišijeme nebo ustřihneme dříve, než je vhodné. Tašky se začínají vyrábět zvnitřku a posloupnost jednotlivých úkonů je důležitá. Musíme myslet několik kroků dopředu,“ vysvětluje Ondřej Šíma.
Ačkoliv si myslím, že zhotovit řemínek k hodinkám je nejjednodušší, opak je pravdou. „Je to titěrná práce, řemínek musí pasovat na setiny milimetru,“ ujišťuje mě Daniela, která drží v ruce tzv. pricking iron, hřebínek na vysekávání dírek pro vzdálenost stehů.
Rozličných nástrojů visí či leží v dílně desítky. Na tenčení kůže, její hranění nebo zdobení. Kůži nelze řezat ani jedním nožem. Teprve na konci dlouhého nástrojového řetězce jsou jehly a nitě.
Nudná jednoduchost
Řemeslníci si překvapivě libují v obtížnosti, a proto si složitá řešení sami vymýšlejí. Čím je něco složitější, tím více je práce baví. Ondřej Šíma třeba půl dne vyrábí taháček na zip u peněženky. Jeho způsob přichycení spony hodinek do řemínku se nesnažím pochopit. Utěšuje mě, že jej nepochopili ani lidé, kteří s kůží pracují dvacet let. Nejenže nerozumějí, jak to dělá, ale hlavně proč to dělá, když to jde přece jednoduše.
Objevovat finesy, které vycházejí ze starých řemeslných postupů a technologií z dvacátých let minulého století, ať už používaných u nás, nebo jinde v Evropě, ho těší a činí z jeho výrobků unikáty. „Než usnu, často mi hlavou lítají různé nápady, i ve 3D projekci. Někdy vstanu a jdu si to hned zkusit.“ Ondřej Šíma patří mezi lidi, kteří už v dětství zjistili, čemu se v životě chtějí věnovat. Přál si vyrobit vlastní pouzdro na nůž, zálesácký opasek... a tak ho vedoucí turistického oddílu, kam chodil, seznámila se sedlářem. Vystudovat střední uměleckou školu, obor sedlář-brašnář, bylo jen logickým rozhodnutím.
Daniela přišla do dílny na čtrnáctidenní výpomoc. Už v ní pracuje jedenáct let a nic nenasvědčuje tomu, že by odešla. Výuční list má sice jen ústní, za to z úst nejpovolanějších, od Ondřeje Šímy. „Daniela je extrémně šikovná a k řemeslu má vztah, což jsou dvě nejdůležitější vlastnosti.“
Ondřej Šíma věří, že zhotovují předměty, které přežijí nejméně jeden lidský život. Své přesvědčení opírá o kvalitní dámské kabelky či psaníčka z kůže z doby první republiky, které stále slouží. „Když tašku vyrobíte z nejlepšího materiálu, s největším odhodláním, umem a láskou, tak ji nezničíte, leda byste ji rozřezala,“ dodává s úsměvem.
