Lov na architekturu. Podívejte se na 10 domů světové moderny

Komplex budov v New Hope

Architekt, designér a řemeslník George Nakashima (1905–1990) ve své práci propojoval mistrovské truhlářské řemeslo, sochařské cítění a osobní spiritualitu. Téměř půl století vytvářel na své rozlehlé usedlosti v New Hope v Pensylvánii unikátní nábytkářsko-sochařské kreace ze dřeva. Jeho potomci i téměř třicet let po Nakashimově smrti uchovávají jeho dědictví a značka George Nakashima se stala jedním z nejzvučnějších jmen v historii moderního amerického užitého umění.

Hned po mém příjezdu do zasněženého New Hope mě uvítali téměř všichni členové rodiny. Na Nakashimovu tvorbu navazuje zejména jeho dcera Mira, autorka jeho obsáhlé monografie i kreativní ředitelka společnosti, která dodnes vyrábí ikonický Nakashimův nábytek. Harmonické údolí ztišené čerstvou vrstvou sněhu jako by stále vyzařovalo rozvážného ducha George Nakashimy, jehož stoly, židle nebo svítidla jsou vrcholnými díly amerického studiového nábytku minulého století.

Nakashima se záhy rozhodl pro kariéru architekta. Ještě před tím, než se dostal na svých cestách do Japonska, navštívil Francii a severní Afriku. V Japonsku nastoupil do tokijského ateliéru slavného architekta Antonína Raymonda, Čechoslováka z Kladna a pionýra modernistické architektury v Japonsku. V Tokiu také potkal japonskou Američanku Marion Okajima, kterou si v roce 1941 v Los Angeles vzal. O pět let později koupil rozsáhlý pozemek v New Hope a jako první postavil vysněnou dílnu.

Až když byla dílna hotová, následovala stavba rodinného domu a v pozdějších letech několik dalších objektů: showroom, studio, Arts Building a sklady na dřevo. Během padesátých let se New Hope proměnil v živou uměleckou komunitu. Jen pár metrů od Nakashimy se usadili Phillip Lloyd Powell a Paul Evans, další vrcholní představitelé poválečného studiového nábytku.

V roce 1957 dokončil umělec stavbu svého studia Conoid s charakteristickou půlkruhovou střechou. Pro jeho interiér navrhl celou řadu nábytkových solitérů s označením Conoid. Byla to pak především vykonzolovaná židle z roku 1960, která se stala jedním z jeho nejúspěšnějších a nejprodávanějších kousků. O deset let později pak dostavěl jednu z posledních budov na svém rozsáhlém pozemku. Jedná se o dům Minguren (Arts Building), v němž vrcholí i jeho ambice architekta. Parabolická střecha zakrývá vzdušný vnitřní prostor s vyvýšenou terasou. Exteriér stavby zdobí abstraktní mozaika z dílny malíře Bena Shawna, souseda, blízkého přítele a spolupracovníka George Nakashimy.

Dnes jsou všechny objekty v téměř nezměněném stavu a každou sobotu vás jimi potomci George Nakashimy rádi provedou a zasvětí do díla tohoto výjimečného umělce, jehož tvorba se dá jen těžko zařadit.

Dům a ateliér v Antverpách

Renaat Braem (1910–2001), absolvent studia architektury na Královské akademii v Antverpách, je jednou z nejpozoruhodnějších postav belgické architektury 20. století. V letech 1936 a 1937 pracoval pro Le Corbusiera v Paříži. Po válce se formoval jeho osobní styl, založený na použití výrazných konstrukčních i sochařských forem. Postavil řadu bytových komplexů, například sídliště Kiel (1951-1958) a Arenawijk (1960–1965).

V 50. letech se vrhl i do projektů soukromých rezidencí, a to včetně svého vlastního domu a ateliéru v Antverpách. Dům z roku 1958 stojí na konci řady klasických cihlových rodinných domů. Je to čistá obdélníková kompozice z cihel, skla a oceli. Zatímco uliční fasáda domu je prostá, v jeho zadní části se objevuje dynamická kompozice protínajících se forem.

V přízemí se nachází architektonické studio s několika rýsovacími stoly a velkou knihovnou. Prostoru vévodí prosklená kancelářská kabina, v níž Braem sedával za svým pracovním stole mu stěny dekorované sbírkou vzácných předmětů z celého světa. Druhé patro je otevřeným prostorem, kde obývací pokoj volně splývá s jídelním a kuchyňským koutem a terasou nad studiem.

Pozoruhodný je také hlavní vchod do domu: jmenovka na dveřích a zvonek jsou zarámovány v barevné abstraktní geometrické plaketě. Dopisní schránka je zase sofistikovanou funkční plastikou se skluzavkou, která doručí dopis svému adresátovi až pod nos.

Braem skončil kariéru v roce 1980. Ve svém domě pobýval až do roku 1997, kdy se přestěhoval do pečovatelského domu. Dům se stal majetkem státu a po smrti architekta začala jeho rozsáhlá rekonstrukce. Od roku 2006 je rezidence otevřena pro veřejnost jako muzeum, vyšla též obsáhlá kniha o architektovi.

Brutalistní dům v Londýně

Vlastní dům britského architekta Briana Housdena (1928–2014) působí v poklidné čtvrti Hamstead jako zjevení. Přestože tato rezidenční část severního Londýna je jednou z kolébek britské moderní architektury, brutalismus Briana Housdena je jiný. Housden postavil během svého života jen několik málo rezidencí. Většinu svého času věnoval navrhování vlastního domu, který se pro něj stal celoživotním dílem, inspirovaným jeho hrdiny moderní architektury a designu.

V padesátých letech měl to štěstí osobně se setkat s Gerritem Rietveldem, představitelem radikálního holandského hnutí De Stijl. Jeho myšlenky pak Housden propojil s interpretací skleněného domu Pierra Chareaua v Paříži a vše v roce 1965 zabalil do tehdy módního brutalistního hávu. Jeho vlastní dům je tak překvapivou architektonickou kompozicí protínajících se objemů a linií. Beton se střídá s plochami skleněných cihel a funkcionalistická lehkost kontrastuje s brutalistní surovostí.

Dům a studio v Silver Lake

Los Angeles bylo v padesátých a šedesátých letech minulého století nejprogresivnějším centrem tehdejší rezidenční architektury. Pionýři americké architektury jako Richard Neutra nebo Rudolph Schindler spojili své evropské vzdělání a ideologii Bauhausu s charakterem místního klimatu a vytvořili nový styl, ve kterém se zcela setřel rozdíl mezi interiérem a exteriérem. Lehké kovové konstrukce a rozměrné prosklené plochy, které do interiéru přinášejí množství kalifornského slunce, se staly synonymem pro moderní životní styl Ameriky a modernistickou architekturu obecně.

Jedním z losangeleských architektů byl i Allyn E. Morris (1922–2009). Jeho práce se zhmotnila především v několika pozoruhodných rezidencích. Já jsem měl možnost navštívit jeho vlastní dům a studio, které si postavil v roce 1958 v kopcovité oblasti Silver Lake. Dům – přestože architekt využil klasické prvky kalifornského modernismu – je velmi originální. Stojí v příkrém svahu. Z ulice se vstupuje do nejvyššího patra, z nějž pak po kovovém točitém schodišti sestupujeme dolů. Morrisův dům kombinuje funkcionalistické kovové konstrukce a velké prosklené plochy s organickou jemností cihel.

Hlavní obytný prostor s výškou dvou pater je prosklený a skýtá působivý výhled na město. Červená barva kovové konstrukce, modré detaily i poloprůhledné sklo vytvářejí z domu skulpturu. K výtvarnému charakteru přispívá i jedna z architektových invencí: interiérový vodopád, který měl využívat dešťovou vodu, a vytvářet tak působivý přírodní prvek. Ve skutečnosti však nikdy zcela nefungoval a zůstává jen vzpomínkou na utopické nápady zlaté generace modernistické architektury.

Umělecké ateliéry v Buenos Aires

Ve dvacátých letech byla Argentina jednou z nejvíce prosperujících zemí světa. Její bohatství se odrazilo i v architektuře hlavního města. Buenos Aires se pyšní mnoha výstavními dekorativními paláci z této doby. Dekorativismus však brzy vystřídal progresivní modernismus, který do Argentiny přivezl mladý španělský architekt Antoni Bonet i Castellana (1913–1989).

Antoni Bonet i Castellana přišel do Buenos Aires v polovině třicátých let a zanedlouho založil skupinu Austral, jež stavěla domy jako místa imaginace a snění. V pouhých 22 letech postavil ikonu jihoamerické moderní architektury: umělecké ateliéry v ulici Suipacha v centru města. Přestože architekt vyšel z přísného evropského racionalismu, využil i dávku zmíněné imaginace. Některé organické tvary třípodlažní budovy ateliérů nám tak vzdáleně připomínají surrealistické obrazy Salvadora Dalího a řadí budovu k pozoruhodným příkladům surrealismem inspirovaného modernismu.

Dnes budova zvenku působí trochu omšelým dojmem. Její patina však vypráví neobyčejnou historii počátků argentinského modernismu. Při své návštěvě jsem se dozvonil na nájemníky uměleckých ateliérů a i přes značnou jazykovou bariéru jsem nakonec navštívil většinu ateliérových a bytových jednotek, které dodnes z velké části fungují ve své původní podobě a s původním vybavením. Vrcholem prohlídky byla jistě návštěva podkrovního ateliéru. Krásné mechanicky ovladatelné kovové zástěny či v prostoru volně stojící kabinety dokumentují Bonetovu vynalézavost. Ten pak postavil v Buenos Aires celou řadu dalších obytných budov, které lze, například i s pomocí skvělého blogu Moderna Buenos Aires, vyhledat na mapě a navštívit. Architekt se později vrátil do Španělska a řadu výjimečných staveb realizoval i v Barceloně a Madridu.

Rodinný dům v San Francisku

Svou modernistickou architekturou se proslavilo především Los Angeles. Ale i San Francisco má co nabídnout. Naleznete tu několik pozoruhodných brutalistických staveb včetně úžasné katedrály Panny Marie od italského inženýra Pierra Luigiho Nerviho nebo famózního hotelu Hyatt Regency od Johna Portmana.

To, co činí modernismus v San Francisku specifickým, je skupina architektů, která tu pracovala od raných padesátých let. Její práce vešla do historie pod označením Bay Area Style, odvozeným od názvu místního zálivu.

Já jsem měl tu výjimečnou možnost navštívit jeden z nejvýznamnějších příkladů této architektonické školy. Dům architekta Donalda Olsena (1919–2015), který si postavil pro sebe a svou manželku Helen v kopcích nad univerzitním městem Berkeley v roce 1958, připomíná fúzi dobových architektonických přístupů. Minimalismus Miese van der Roha dostává v interiéru útulný charakter a italskou eleganci.

Prosklená bílá ocelová konstrukce skrývá zapomenutý klenot americké modernistické architektury. Do jeho interiérů mě pozvala paní Helen Olsen, vdova po Donaldu Olsenovi, která i ve svých dvaadevadesáti letech oslňuje elegancí.

Helen Olsen mě osobně provedla prostorově komfortním, a přesto skromným příbytkem. Vzpomínala i na divoké večírky, které se svým mužem a například slavným Le Corbusierem zažila v šedesátých letech v Paříži. Fantastický interiér vybavený nábytkem Le Corbusiera nebo Miese van der Roha doplňuje i původní originální freska od sochařky Claire Falkenstein.

Víkendová chata u Paříže

Francouzskému designu padesátých a šedesátých let vévodila tradice luxusních dekoratérů, kteří už od doby art deca spojovali dekor opulentních historických interiérů s modernismem dvacátých a třicátých let. V té době započal svou kariéru také Maxime Old (1910–1991), pařížský dekoratér a designér.

Tradici řemeslných interiérových objektů, která se již od 17. století označovala jako mistrovství ebenistů, zhodnotil Maxime Old ve své vlastní autorské tvorbě od konce třicátých let. Navrhoval byty pro pařížskou intelektuální smetánku a začal se také věnovat veřejným interiérům včetně reprezentativních prostor tehdy módních zaoceánských parníků. Největší slávy dosáhl až po válce, kdy se stal jedním z předních nábytkových designérů té doby. Tehdy si postavil i vlastní víkendovou chatu, asi hodinu jízdy od Paříže. Šlo o osobní intimní projekt, který nikdy za svého života nepublikoval. Já jsemměl to štěstí, že jsem chatu navštívil na pozvání Oldova syna Oliviera, který se dnes o odkaz svého otce stará. Stavba je na styl tohoto luxusního francouzského dekoratéra překvapivě velmi utilitární a skromná.

Hrubý kámen, převislá střecha, kovové okenní rámy a rozsáhlé prosklení, které spojuje interiér s okolním lesem, připomíná dobové projekty některých francouzských a italských modernistů. Pravé Oldovo mistrovství se však skrývá uvnitř. Jako pro všechny své zakázky si i pro vlastní chatu navrhl většinu vybavení. Obývací pokoj překvapí otevřeností a útulností. Dřevěný nástěnný abstraktní reliéf přes celou stěnu dokumentuje Oldovu zálibu v dekorativních površích. Zajímavé je použití bambusových tyčí na konstrukci palandy v dětském pokoji, která se mění v jakousi konstruktivistickou kompozici říznutou motiv emexotiky.

Rezidence pro leteckého inženýra v LA

Kouzelník americké organické architektury z Oklahomy Bruce Goff (1904–1982) postavil v Kalifornii jen několik projektů. Jedním z nich je i jeho poslední návrh vůbec – rezidence pro leteckého inženýra Al Struckuse. Dům nacházející se ve Woodland Hills v Los Angeles je vysoký válcovitý objekt s mnoha charakteristickými rysy Bruce Goffa, který již od 40. let minulého století piloval organický styl. Zvenku stavbě dominují futuristická okna v podobě očí, která mohou připomínat mimozemské bytosti či přirozenou krásu přírody. Do domu se vstupuje obrovskými dřevěnými dveřmi upevněnými na otočné centrální ose. Dveře samotné jsou abstraktním sochařským dílem, kterému dominuje kruhová vitráž, jež Goff ve svých projektech velmi často používal.

Dům Al Struckuse má čtyři podlaží, jež spojuje organicky zatočené centrální schodiště. Zatímco v přízemí se kromě vstupní haly nachází i dílna a sklad, v prvním a druhém patře architekt vytvořil dramatickou organickou krajinu. Zakřivené podlahy i průhledy mezi jednotlivými patry vytvářejí expresivní prostor. Pokoje se podobají jakési umělé jeskyni. Celý interiér vrcholí v posledním patře. Zde je také nejvýrazněji vidět efektní použití drobných otvorů, kterými Goff perforoval některé části zakulacené fasády.

Rezidence Al Struckuse je jednou z mála Goffových realizací, která pracuje s vertikální kompozicí. Přesto je dům velmi stabilní a odolal už několika zemětřesením. Když se pak podrobněji podíváte na půdorys domu, zjistíte, proč je právě Bruce Goff jedním z největších mistrů organické architektury: půdorys totiž připomíná želvu. Dům je nyní ve vlastnictví Kevina Marshalla, který pracuje jako vedoucí instalací v proslulém J. Paul Getty Museum v Los Angeles.

Modernistický dům v Tokiu

Počátky japonské moderní architektury jsou výrazně spojené s osobností Franka Lloyda Wrighta. Nebyl to pouze kladenský rodák Antonín Raymond, který přišel do Japonska s Wrightem pracovat na projektu hotelu Imperial v roce 1916, ale i Kameki Tsuchiura (1897–1996), jenž vděčil rýsovacímu prknu ve Wrightově kanceláři za začátek své kariéry.

Zatímco Antonín Raymond zůstal v Japonsku a stal se v podstatě pionýrem tamní moderní architektury, Tsuchiura se se svou ženou Nobu vydal do USA, kde pro Wrighta oba pracovali. V roce 1926 se vrátili do Tokia a začali navrhovat domy ve Wrightově organickém stylu. Zanedlouho však Tsuchiura našel výraznější inspiraci v evropském racionalismu.

V roce 1935 se mladá dvojice rozhodla postavit si vlastní dům. Vybrali si malou parcelu v tokijské čtvrti Shinagawa a postavili jeden z prvních modernistických domů v celém Japonsku. Vzdáleně připomíná bílé kostky Le Corbusiera z konce dvacátých let. V detailech ale objevíte i řemeslné vlivy tradiční japonské architektury. Intimní rodinný dům vypadá zvenku velmi skromně. Fasáda, obložená bíle natřenými vertikálními dřevěnými latěmi, se do zahrady otevírá velkým prosklením, charakteristickým prvkem moderny.

Obývací pokoj je sluncem zalitým prostorem přes dvě podlaží. Po úzkém schodišti s typickým kovovým zábradlím se dostanete na galerii a do dalších obytných místností. Atmosféra zašlých časů a kreativní nadšení architektů je v domě vidět dodnes. Původní architektovo studio přetéká až po okraj knihami a dokumenty. Současná majitelka se poctivě stará o historický odkaz domu stojícího na počátku vývoje jedné z nejmocnějších zemí moderní architektury. Význam domu ocenila i organizace Docomomo či držitel Pritzkerovy ceny Fumihiko Maki.

Dekorativní dům na úpatí Monte Aman

Nedávno zesnulý architekt italské moderny poloviny minulého století ukrýval svá tajemství v cihlové vile uprostřed zahrady zarostlé vegetací.

Architekt Sergio Jaretti (1928–2017) byl stejně jako jeho kolega Elio Luzi žákem Carla Mollina na turínské polytechnice. Po studiích si založili ateliér Luzi Jaretti a začali objevovat kouzlo volné architektonické exprese. To je nejlépe vyjádřeno v jednom z jejich prvních projektů, bytovém domě Casa dell’Obelisco nedaleko centra Turína. Manželka Sergia Jarettiho pracovala v té době na teoretické stati o Antonim Gaudím a architekti neváhali využít tuto inspiraci pro svůj projekt. Značně eklektický činžovní dům přetéká organickými tvary a expresivními dekorativními prvky. Výsledek z roku 1959 si u kritiků vysloužil označení „druhá secese“. Možná i pod tíhou dobových posměšků se architektonické duo v následujících projektech profilovalo jinak.

Ze stejné doby pochází také vlastní dům Sergia Jarettiho, který pro svou rodinu postavil na úpatí kopce Monte Aman. Dům je rafinovanou sochařskou kompozicí složenou z pálených a perforovaných cihel. Za zdmi se skrývá dekorativní svět. Afghánské koberce visí a leží téměř všude, starožitný nábytek stojí vedle modernistických kreací samotného architekta nebo skříní ve stylu art deco. Bohatost, frivolnost a porušování řádu v interiéru charakterizují principy svého autora.

Za svou kariéru postavil desítky realizací a navrhl celou řadu nábytku, především pro značku Bonetto. Jeho experimentální návrhy z té doby se svou estetikou řadí k výstřelkům radikálního italského designu doby, kdy mu vládli Ettore Sottsass, Superstudio, Archizoom nebo studio Alchimia. Jaretti však nadále zůstává skryt ve stínu své zahrady.

Článek vyšel v magazínu Esprit.