A to i díky na míru šité pomoci od influencerky a podnikatelky Lucie Kratochvílové (33). Teď vám možná trochu nabourám iluze a opřu se do jedné nepravdivé, byť velmi rozšířené představy. Všichni módní designéři nejsou excentričtí jedinci, kteří si užívají chvíle, kdy jsou ve středu pozornosti.
Profesi, kterou na módních show doprovází záře reflektorů a ovace do posledního detailu vystylovaného publika, dělají i tišší, veskrze nenápadní a vysoce introvertní lidé, kteří naopak z vidiny přehnané pozornosti několik dní nespí. Jedním z takových je talentovaný módní designér Martin Kohout.
Do fotografického studia na pražském Žižkově přichází ověšený svými těžkými šaty (některé z nich váží klidně i deset kilogramů a nosit je není žádná legrace), a člověku je hned jasné, že by se nejraději do jednoho černého vaku, ve kterém své objemné kousky skladuje, schoval. „Já nechci být vidět a ani nechci, aby mě někdo fotil,“ říká mi později v nedaleké kavárně, kde sedíme společně s jeho kamarádkou a byznysovou partnerkou Lucií Kratochvílovou, jež vede úspěšný obchod s vintage módou Lula Vintage Prague na pražských Vinohradech. Martinu Kohoutovi poslední rok pomáhá s obchodní stránkou jeho značky a celkovou prezentací nejen na sociálních sítích.
Malý princ české módy. Jan Trakal tvoří svou oděvní značku bez kalkulu |
Tichý návrhář mi tak odpovídá na jemně pichlavou poznámku, že na internetu není skoro možné najít jeho portrétní fotku. „Ta jediná, která se dá dohledat, je ještě ze střední školy,“ vysvětluje mi trochu šibalsky s odkazem na portrét, kde většinu jeho obličeje zakrývá černý klobouk. „To dnešní focení tak pro mě byla velká premiéra,“ dodává téměř nehlasně, když upíjí limetkovou limonádu. „Je možné, že naše společná fotka bude na dlouhou dobu Martinova jediná,“ směje se Lucie Kratochvílová, jež se s nesmělostí Martina Kohouta už naučila pracovat. „S Martinem je to těžké, nikdy nevíte, co si myslí,“ říká o něm. „Opravdu? Mně jen trvá dlouho, než věci zpracuji,“ odpovídá jí s úsměvem návrhář.
Až na druhý pokus
Jejich seznámení probíhalo následovně: Martin Kohout, toho času ještě neznámý a nezkušený designér, oslovil influencerku Lucii Kratochvílovou a poprosil ji, zda by na pražský fashion week nevynesla coby návštěvnice jeho šaty. Ona ho odmítla s tím, že jeho modely nejsou pro ni. Uběhlo pár let a Martin Kohout nečekaně vyhrál soutěž Van Graaf Junior Talent, kde porazil všechny přihlášené studenty prestižních škol zaměřených na módní tvorbu (tato poznámka je důležitá, tak ji, prosím, držte v paměti).
V roce 2020 tak naopak Lucie Kratochvílová píše Martinovi Kohoutovi a prosí ho, zda by jí neušil dvoje šaty. Módní designér, který si vítězstvím v talentové soutěži vydobyl místo na následujícím pražském fashion weeku, kde prezentoval kolekci inspirovanou Monetovými lekníny, souhlasí a pouští se do práce.
„Zásadněji jsme se ale propojili ještě o chvíli později. To jsem sebrala všechnu odvahu a zeptala se Martina, jestli by nechtěl trochu vypomoci s byznysovou stránkou věci. Viděla jsem totiž, že dělá něco nového, u nás nevídaného, a přišla mi škoda jeho značku neposunout dopředu,“ líčí Lucie Kratochvílová, vystudovaná marketérka, a doplňuje, že to byla právě nepřehlédnutelná introverze Martina Kohouta, která ji dovedla k tomu, aby ho oslovila a nabídla pomoc.
Na myšlenku capsulových kolekcí přivedla Martina Kohouta podnikatelka Lucie Kratochvílová. Díky nim se designér návrhářstvím může živit. Běžně se totiž vyprodají během pár dnů.
„Martina byznysová stránka nikdy moc nezajímala, vnímá svou značku laskavě a nechce se pouštět do příliš komerčních věcí. To se ostatně mnohdy ukazuje jako správná volba. Myslím, že kdokoli, kdo by s Martinem spolupracoval jen na bázi prodejů a zisku, by narazil. Naše spolupráce je proto nastavená volně: Martin má svou vizi a já funguji spíše jako kamarádka a poradkyně, která řeší dílčí věci jeho značky. Pracovali jsme spolu například na poslední přehlídce nebo na propagaci poslední capsulové kolekce,“ dodává k vzájemnému propojení Lucie Kratochvílová.
V říši divů
Ona přehlídka z května letošního roku, kterou úspěšná influencerka a maminka dvou malých chlapečků zmiňuje, je do dnešního dne nejvýraznější prezentací Martina Kohouta. Show, kde designér prezentoval kolekci inspirovanou knihou Lewise Carolla Alenka v říši divů, ale také dílem významného francouzského malíře Yvese Kleina, proslulého performativním uměním a ikonickými obrazy vzniklými obtisky nahých těl, vyvolala v módních kruzích velký a veskrze pozitivní ohlas.
O to překvapivější je, že se jejího průběhu autor skvostných pohádkových modelů obával. „Měl jsem dost velký strach z toho, že tam nikdo nepřijde,“ svěřuje se Martin Kohout a naráží tak na skutečnost, že když dělá návrhář přehlídky sám, nezávisle na organizaci pražského fashion weeku, nemá jistotu návštěvnosti. Sám si také musí sehnat modelky a lidi odpovědné za make-up a vlasy. „Dělal jsem všechno poprvé sám a musím říct, že ohlasy byly lepší než na přehlídky, které jsem dělal právě v rámci fashion weeku. Jediné negativní komentáře se týkaly drobných zádrhelů v organizaci,“ říká Martin Kohout a otevřeně přiznává, že dlouhé, téměř tři čtvrtě hodiny trvající čekání na začátku show, které mu někteří návštěvníci vcelku oprávněně vyčítali, nebylo v plánu.
„Modelky neměly na přehlídce boty, takže jsme jim museli nabarvit chodidla namodro, což nás trochu zdrželo,“ osvětluje důvody. Jedním z dalších důvodů, proč si museli hosté na velkolepou přehlídku počkat, je fakt, že Martin Kohout rád dohlíží na to, že je všechno podle jeho představ. „Můj problém je, že v den přehlídky mám vždy pocit, že bych u všeho měl být a že bych měl všechno zkontrolovat. I proto jsme nestíhali. Napříště budu potřebovat větší tým lidí,“ říká s odstupem několika měsíců. „Všichni Martinovi nabízeli pomoc, ale to je prostě jeho styl. Záleží mu, co na jeho věci řeknou ostatní, tak chce mít vše pod palcem,“ dodává k show Lucie Kratochvílová, jež na přehlídku mimo jiné sehnala komerční partnery.
Ono čekání se ale vyplatilo. Na show, jež se uskutečnila v areálu Pragovky, který byl celý zahalený do plachet malovaných modří evokující dílo zmíněného francouzského malíře, prezentoval Martin Kohout dvacet originálních šatů. Všechny z nich byly po vzoru původní dějové inspirace pohádkové, snové a tak trochu jako z jiné, fantazijní reality. Modelům nechybělo precizní zpracování a střihy vyladěné do posledního detailu.
„Přehlídku jsem připravoval rok a půl,“ říká návrhář k jedinečným ženským modelům, které následně rozpracoval v navazující capsulové kolekci, jež měla za cíl dostat jeho kousky k širšímu publiku a také udělat jasnou dělící linii mezi uměleckými návrhy, které designér netvoří primárně proto, aby si našly své majitele, a naopak přístupnějšími, nositelnějšími šaty.
„To byl samozřejmě nápad tady Lucie, mě samotného by to asi nenapadlo. Já si upřímně více užívám vytváření těch výtvarnějších modelů,“ usmívá se Martin Kohout, když mi na telefonu ukazuje několik kilo vážící šaty z lýka a černého silikonu, favority jeho kolekce, které patří právě do výtvarnější sekce jeho práce. Kromě těchto extravagantních šatů se na mole objevil i o poznání jemnější model s výraznou krajkovou aplikací či flitrovým základem.
Pro běžné nošení
Aby však nezůstalo jen u přehlídkového mola a patnácti minut slávy, vložila se do tvorby právě Lucie Kratochvílová s myšlenkou navazující kolekce. „Nechtěla jsem, aby Martin dělal jen výtvarné modely, tak jsem mu řekla: Hele, holky tě milují a chtějí tvoje věci nosit, takže musíš udělat něco nositelného a dostupného,“ říká.
„Když se na to teď zpětně dívám, byla to asi dost sobecká věc. Sama jsem si chtěla Martinovy věci koupit,“ směje se a dodává, že i podle sebe pak nastavovala cenovou politiku. Na šaty, které Martin Kohout prodává v capsulových řadách, nemusíte střádat roky, možná ani dlouhé měsíce. Například královsky modré šaty z taftu, což je mimochodem návrhářův oblíbený materiál, stojí necelých 14 tisíc korun. Ve stejné kolekci, kde jsou i božské šaty fuchsiové barvy nebo tylové šaty z vintage látky po návrhářově prababičce, najdete i levnější kusy.
Není tajemstvím, že Martin Kohout spolupracuje se svou babičkou. Ta mu pomáhá zejména se zakázkovou tvorbou. Pod výtvarnými modely, které návrhář prezentuje na přehlídkách, je podepsaný on sám.
I díky střízlivé cenové politice slaví Martin Kohout velký úspěch. „Díky capsulovým, prodejním kolekcím se návrhářstvím můžu živit,“ říká a skromně naznačuje, že poslední dvě miniřady se prodávaly víc než dobře. Ta první, která navazovala na kolekci inspirovanou filmem Jaromila Jireše Valerie a týden divů, se dokonce vyprodala během dvou dnů, a vydělala tak návrháři na jeho poslední velkou přehlídku. Modely navazující na popisovanou přehlídku v Pragovce sice nejsou ještě pryč všechny, po většině z nich (od každého kusu designér vyhotoví mezi jedním a třemi kusy) se ale značně zaprášilo.
Ani tento fakt však zatím nemotivuje Martina Kohouta k tomu, aby začal vyrábět víc. Jeho cílem totiž není co nejvíce prodávat, ale spíše si se svými zákaznicemi vytvořit dlouhodobý vztah. „Martin je zastánce přirozené cesty. Já bych obchodně řekla, ať uděláme více kusů a ať sháníme zahraniční nákupčí, ale respektuji Martinovo rozhodnutí jít postupně,“ říká Lucie Kratochvílová ke strategii, jež v první řadě znamená lokální a až pak potenciální evropský úspěch. „Nechci, aby moje věci nosili všichni,“ říká k tématu sám designér.
„Myslím, že to je problém této generace. Všichni chtějí všechno hned. Já tuhle ambici nemám. Jen proto, že to funguje, nebudu vyrábět od každých šatů 20 kusů,“ dodává. I tak ale své sny má, a to jasně formulované: jednou by chtěl prorazit v Dánsku. „To je ale vzdálená budoucnost. Zatím mám v hlavě naplánované dva roky tady. V současné chvíli přemýšlím lokálně,“ říká opatrně a doplňuje, že druhý největší sen by se mu splnil, kdyby jeho šaty oblékla francouzská herečka Marion Cotillard.
V tomto ohledu, byť tuzemském, se mimochodem Martinu Kohoutovi také dost daří: na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech jeho šaty vynesla herečka Jenovéfa Boková nebo Antonie Formanová. Obě oslovily návrháře samy.
Bez vzdělání
Na tomto místě je nutné, aby zazněla fráze: Kdo by to byl býval řekl. Martin Kohout, dnes všemi přijímaný módní designér, o jehož kvalitách a uměleckém přesahu se nepochybuje, nemá vystudovanou módní tvorbu a nikdy nestudoval ani příbuzný obor. Na střední internátní škole, na kterou nerad vzpomíná, studoval fotku a film, na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kam se hlásil třikrát, ho nikdy nevzali. Nevýhoda, říkáte si? Naopak.
„Fakt, že nemám UMPRUM nebo jinou podobnou školu, vnímám jako výhodu,“ říká designér sebevědomě. „Zaprvé si myslím, že můj příběh hodně prodává, zadruhé si vážím toho, že nejsem ovlivněný žádným jiným pohledem. Mám ve své tvorbě absolutní svobodu,“ vysvětluje svůj postoj s odkazem na módní návrháře, kteří prošli tradiční cestou, tedy uměleckou školou pod dohledem silné tvůrčí osobnosti, a pak vyhořeli a oboru se přestali věnovat. „Vedoucí ateliérů podle mě dokážou studenty hodně ovlivnit a směřovat je tam, kam sami chtějí. Designéři pak vlastně dělají to, co by chtěli navrhovat vedoucí,“ myslí si.
Další výhoda jeho netradiční cesty je pak podle něj i absence konkurenčního kolektivu. „Mám pocit, že bych to konkurenční prostředí ve škole nepřežil,“ přiznává. „Sice se říká, že pokud nepatříte do módní komunity v Česku, máte to těžké, ale já si myslím, že to není nutně pravda. Když máte dobré věci, lidé si vás najdou i bez PR nebo přemrštěné prezentace na sociálních sítích,“ dodává.
Sám se k módě dostal vcelku náhodou. I když už na střední škole přemýšlel nad tím, že by zkusil zabrousit do oděvní tvorby, rozhodujícím impulzem se stala až přehlídka módní návrhářky Petry Ptáčkové v roce 2014, která byla taktéž inspirovaná známou knihou Lewise Carrolla.
I nejnovější kolekce Martina Kohouta bude vycházet z výtvarného umění. Tentokrát se můžeme těšit na mexické rytmy a inspiraci Fridou Kahlo.
Show proběhla na pražském týdnu módy, tehdy v prostorách Právnické fakulty, a Martina Kohouta nejvíce zaujal autorčin výtvarný přístup k textiliím a malba na látku. Svou první kolekci, pro niž se nadchl právě díky Petře Ptáčkové, udělal rok po ukončení střední školy a se silným tvůrčím hlasem se s ní bez okolků přihlásil do soutěže Van Graaf Junior Talent, kde – jak už víte –, se svými návrhy vytvořenými z autorsky malovaného malířského plátna s květinovými motivy suverénně vyhrál.
„Spousta lidí to tehdy nemohla rozdýchat,“ říká Martin Kohout ke svému překvapivému vítězství. „Nejvíce mi okolí dávalo sežrat, že jsem samouk a že moje šití je dost jiné. Je pravda, že já v té době vůbec neuměl šít, takže moje modely byly spíše tak různě pospojované. I přesto jsem to dokázal. Od pár lidí jsem dostal negativní zpětnou vazbu, což bylo fajn. Liběna Rochová, která cenu vyhlašovala, ale byla z mých modelů nadšená. O tom, že jsem se hlásil k ní do ateliéru a nedostal jsem se, jsme se spolu nebavili,“ vzpomíná návrhář na zlomový moment své kariéry.
V týmu s babičkou
Kritiku si prý tehdy příliš nebral, a to i proto, že jeho šití bylo opravdu spíše, jak sám říká, alternativní. Od té doby ale ušel Martin Kohout velký kus cesty. S technikou šití mu pomohla jeho babička, základy se ale také naučil z knih a nejrůznějších videí na internetu. „Stačí pochopit rytmus stoje a být trpělivý,“ myslí si. „Nijak se ale netrápím, že jsem se naučil šít až teď. Vím, že moje klientky mě vyhledávají i proto, že šiju trochu netradičně,“ dodává designér.
Ono trochu netradiční pojetí šití a tvorby v případě Martina Kohouta znamená například to, že si neskicuje ani nedělá střihy, ale tvaruje velký objem látky do finální podoby na figuríně. Když je s modelem spokojen, výsledek si našpendlí a sešije. Dalším vcelku výrazným a nekonvenčním momentem jeho tvorby je zpracovávání neobvyklých materiálů, například výše zmíněného lýka, silikonu, malířského plátna nebo starých závěsů. I kvůli tomu designér většinu času tvoří venku, na čerstvém vzduchu u rodinného domu na Kokořínsku. A není tajemstvím, že tam netvoří zcela sám. Martin Kohout tvoří už pár let tvůrčí tandem se svojí babičkou, která mu pomáhá zejména se zakázkovou tvorbou, jež činí nezanedbatelné procento práce tohoto mladého návrháře.
Jak vůbec došlo k tomu, že tvoří společně s babičkou, ptáte se? Stejně jako u všeho ostatního ve světě Martina Kohouta: přirozeně a nenuceně. Měl s ní dle svých slov hezký vztah už odmala, a i proto mu dnes babička – sama v důchodu – ochotně pomáhá. „Kdyby mě neměla tak ráda, myslím, že by se na mě už dávno vykašlala,“ směje v nadsázce. Zaměstnává ji totiž docela hodně. „Babička už je s mojí tvorbou tak sžitá, že když nemá týden co šít, říká mi, že jí to chybí,“ vypráví Martin Kohout a dodává, že sama babička je v šití samouk a jediná rodinná vazba na řemeslo vede k jeho prababičce, která byla švadlena.
Když se designéra ptám na to, jak probíhá spolupráce v duu babička–vnuk, odpovídá rozhodně: „Jsou momenty, kdy se s babičkou neshodneme. Jde zejména o výtvarnější modely, které si babička jako žena-nositelka neumí moc dobře představit. Celkově si ale myslím, že ji to dost nabíjí. Užívá si fakt, že se ví, že mi pomáhá. Kdyby zůstala neviditelná někde ve stínu šicího stroje, asi by ji to tolik nebavilo.“
Eklektický přístup
Pozornému čtenáři určitě neuniklo, že se módní designér při tvorbě objemných šatů, sukní a halenek rád inspiruje ve světě výtvarného umění. „Mám rád hranice, proto se většinou držím jednotící linky,“ říká ke svému přístupu Martin Kohout.
Následující kolekce, která by měla spatřit světlo světa už letos na podzim, proto nebude výjimkou. Po Monetovi nebo Yvesi Kleinovi to bude mexická malířka Frida Kahlo, kdo ideově zastřeší jeho nejnovější modely. „Teď bude Frida, pak mám vymyšlené i další motivy. Jednotící linka ale vždy bude spojená s uměním. Do této chvíle to byli výtvarní umělci, pak to ale také bude film. Víc však prozrazovat nebudu,“ nastiňuje výhled na následující roky designér, který sám inspiraci hledá například u dánské designérky Cecilie Bahnsen, irské návrhářky Simone Rocha nebo u kreativní ředitelky módní značky Alexander McQueen Sarah Burton.
„Pro mě jsou všechny tři obrovská inspirace. Ale nesnažím se je kopírovat, jen jsou mi velmi blízké a sympatické náladou,“ říká Martin Kohout s tím, že prostoduché napodobování rozhodně není jeho tvůrčí cesta. „Návrháři jsou od toho, aby vymýšleli něco nového, ne aby šili podle předlohy. Od toho jsou švadleny,“ říká nekompromisně a doplňuje, že designér by si vždy měl zachovat originální umělecký rukopis.
V právě chystané kolekci inspirované Fridou Kahlo, se kterou by chtěl Martin Kohout zabodovat v soutěži Czech Grand Design, již považuje za nejprestižnější tuzemské ocenění, bude pracovat zcela jinak. „Je to něco, co jsem ještě neudělal,“ říká designér a naznačuje, že hlavním materiálem nebude taft, ani tyl nebo bavlněné plátno, ale samet. Barevné paletě zase bude dominovat černá a zlatá. „Za sebe musím říct, že kolekce bude i prodejně atraktivnější,“ myslí si Lucie Kratochvílová. „Budou to kousky, které si všichni budou chtít vzít na červený koberec,“ dodává nadšeně.
Důvod odklonu od materiálů a technik, se kterými designér pracoval v posledních letech, je nasnadě: nechce se opakovat a vykrádat, a proto stále hledá nové možnosti, jak své vnitřní tvůrčí volání zhmotnit. Jiná proto bude tentokrát i prezentace: po velkolepé přehlídce v industriálním areálu Pragovky bude kolekce Frida prezentovaná formou komorního happeningu pro stálé zákaznice (většina z nich se podle slov návrháře opakovaně vrací) a novináře.
„Všichni dnes mluví o vyhoření, a to v mnoha kreativních oborech. Je proto inspirativní, že Martin na sebe myslí, i když by se mohl na vlně úspěchu nést spokojeně dál,“ myslí si Lucie Kratochvílová o rozhodnutí designéra držet se po zbytek letošního roku trochu v pozadí a soustředit se na tvorbu. „Asi bych zvládl dvě přehlídky za rok, ale opravdu kvůli tomu nechci skončit předčasně,“ říká návrhář.
Své fantazijní a snové světy totiž plánuje tvořit dál. Stejně jako držet si odstup a celý pohádkový vývoj své dosavadní kariéry sledovat tiše a zpovzdálí. Jen tak, jak věří, bude moct růst.
