„Luxus není koupit si boty v Pařížské ulici. To jsou boty, u kterých kdysi dávno stál návrhář, ale vyrábějí se v továrně....luxus je mít život na míru,“ řekl Lawart. A ten může stát i několikrát víc než značkové boty z Pařížské.
Vaškovy boty. V 18 letech si splnil sen a založil vlastní firmu |
Ukazuje svou první botu, kterou vyrobil před 20 lety. „Prostě jsem ušil botu. Nebyla to žádná nádhera, ale dokázal jsem to,“ říká s úsměvem nad robustní a těžkou botou. Hned vedle na stole leží hotové polobotky. Jsou rezavě hnědé, tupou špičku a část stran mají z varaní kůže. V dílně visí i krokodýlí kůže - stačí na jednu botu, pokud se vyrábí z jednoho kusu. Botu lze ale sešít i z několika menších částí, záleží pak na tom, jak se dokáže typický vzor kůže poskládat - vše záleží na dohodě.
Lawart vzpomíná na to, jak před několika lety zažívali čeští výrobci bot na míru boom zájmu o jejich boty. „To byla doba, kdy lidi přestala zajímat „Pařížská“, tovární výroba - to, co se tváří, že je luxusní a lidi tomu věří, protože mají peníze na to, aby o sobě neustále mluvili, že jsou luxusní. A pak je úzká skupina dost finančně zajištěných lidí, kteří ještě k tomu pochopí, že tam luxus není,“ popisuje svou klientelu.
Doba, kdy se k němu noví zákazníci hrnuli, pominula, ale ti stálí zůstali a vracejí se, občas přivedou i někoho dalšího. Lawart, na rozdíl od Radka Zachariáše, s nímž měli společné začátky, ale dnes mají každý svou firmu, šije i boty pro ženy. Zachariáš tvrdí, že ženy jsou marnivé a nedokážou čekat na boty šest měsíců, což je standardní doba na výrobu prvního páru bot včetně výroby dřevěného kopyta a čtyř zkoušek.
„Dělám dámskou klasiku. Značky považované za luxusní musí pořád vymýšlet nové věci, přitom v oboru, kde už bylo všechno vymyšleno...to musí být peklo. A z mého hlediska to nejsou kvalitní boty, protože nejsou šité. Také nejsou určené k velkému nošení. Já mám rád, když moje boty jsou po deseti letech parádní,“ říká Lawart. Ukazuje takzvané rámové boty, k nimž je bota k podrážce ručně přišitá; horní část boty je prošitá na stroji tím nejmenším stehem, který pevným botám dává jemnost a detail.
V dílně má sto let staré boty, dámské kotníčkové, polobotky i jezdecké holínky, prošité stejně tak drobným stehem. „Proč vymýšlet něco, co naši předkové dokonale uměli a dokonale to slouží,“ říká. Jeho botám se dá vyměňovat podrážka, „jako sjeté gumy“, a slouží léta dál.
Lawart se svou tovaryškou měsíčně dokončí dva páry bot, které přijdou řádově na několik desítek tisíc korun. Práce je uživí, Lawart k tomu pracuje jako designér pro jinou firmu; ta prodává boty jím navržené, ale továrně vyrobené a s cenou několikanásobně nižší. To, že dalšího pracovníka ve firmě nemá, není jen otázka peněz, kvalitní učni podle něj nejsou, jediná možnost je vychovat si je, říká.
Zachariáš souhlasí s tím, že jeho boty jsou luxusní. „To je podstata luxusu, je to něco, co nepotřebujeme, ale chceme to. Že se to luxusem stane, je dané přístupem k práci. Na ničem se nešetří. Je to vrchol ševcovského řemesla, trochu na hranici umělecké činnost,“ řekl. Začínal tím, že boty opravoval a obdivoval kvalitní boty přivezené ze zahraničí. Své první boty vyrobil pro sebe, nosil je a přišel v nich na schůzku s prvním zákazníkem. „Řekl: já je chci vidět, sundejte je. Prohlédl si ji a řekl: Tak jo!“ popisuje své začátky.
„Prodáváme hlavně řemeslo. A to dámy nezajímá, ty zajímá, jestli je to designovka, odpovídá to trendům... Dámské boty mají designéra, značku a navzdory proklamacím o limitovaných sériích jsou takových bot tisíce po světě,“ vysvětluje Zachariáš, proč nevyrábí dámské boty. Boty slavných módních domů mají třeba některé komponenty vyráběné jen pro ně, všechno se ale vyrábí v továrně. „A tomu dnes konkurovat ruční výrobou není možné z ekonomických důvodů,“ míní. Kvůli účasti slavného návrháře na výrobě jsou značkové boty dražší, ale stále je to konfekce. hrm jw
