Malý, ale monumentální. Čajový dům v Hloubětíně

David Maštálka se rozhodl využít jako vhodnou záminku k takovéto realizaci svou diplomovou práci na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. To ovšem ještě netušil, že diplomní projekt lze obhajovat pouze přímo na akademické půdě. A tak, přestože se realizace nachází ve vzdálenosti pouhých sedmi kilometrů od školy, diplomní komisi mohl předložit pouze plány a fotografie realizace. Určitě však svého počinu, do kterého investoval 135 000 korun a nemalé množství energie vlastní i energie svých kamarádů, nikdy nelitoval.

Malý dům s velkým ohlasem

Jeho realizace si získala více než zaslouženou pozornost. Byla publikována v mnoha časopisech a knihách, včetně zahraničních. Nejen díky své typologii (speciálně navržených čajových domů mimo Japonsko nejspíše mnoho nebude), ale především díky měřítku. To je z fotografií těžko představitelné. Tušíte, že je objekt malý, ale jak doopravdy malý je, prozradí pouze osobní zkušenost.

Čajový dům v Hloubětíně

Druhý zajímavý aspekt představuje fakt, že se autor stavby na realizaci podílel od návrhu až po poslední opálené dřevo a nahození omítky. Jedinou věc vyrobenou na zakázku představuje laminátová kupole, ale o té až později. Princip běžný ve středověku, že architekt je zároveň realizátor, současnost příliš nezná. Děje se tak zcela výjimečně. Systematicky tento přístup v posledních letech v Česku praktikuje asi pouze Martin Rajniš (autor nové Poštovny na Sněžce).

Maštálkův čajový dům vedl ke dvěma dalším zakázkám stejného typu (v Ostravě a u České Lípy – mimochodem, myslím si, že u pouhých tří čajových domů A1 architects rozhodně neskončí) a napomohl k širším úvahám na téma Malý (velký) dům, jež se projevily ve skvělé stejnojmenné výstavě, která proběhla na podzim roku 2009 v galerii na VŠUP a jejíž repríza se chystá příští rok na jaře v Českých Budějovicích.

Osobní zkušenost nic nenahradí

Měl jsem tu čest, že se mi od autora a jeho ženy Lenky dostalo pozvání na čaj do jejich domku. Po chvíli hledání jsem v pražském Hloubětíně našel příjemně zarostlou zahradu, které dominuje historická usedlost. V jejím koutě stál uzavřený, doopravdy miniaturní dřevěný objekt ve tvaru lapidárního oválu. Zvenku tmavý, zevnitř přírodně světlý. Není nijak pevně spojen s terénem, spočívá na dřevěných nohách, které jsou položeny na velké kameny, vytažené z nedalekého rybníka. Může se tak stát, že bude v budoucnu odnesen na jiné místo.

Zvenku malý, zevnitř překvapivě velký. Stejný konstrast najdeme i v barevnosti: tmavý extreiér (opálené modřínové dřevo), přírodně světlý interiér.

Je tušit, že některé jeho části jsou odklápěcí či odsunovatelné a že uvnitř můžete zůstat snadno spojeni s okolím zahrady. Nosná konstrukce i opláštění jsou domyšleny (a díky staviteli Vojtěchu Bilišičovi i provedeny) do nejmenších detailů, jak se na stavbu takových rozměrů patří.

Domu ohromně sluší geometrická jednoduchost, která je založená na prolínání elementárních tvarů: v půdoryse jde o kruh, čtverec a ovál, v prostoru pak o kvádr, válce a půlkouli. Zejména hlavní setkávací prostor, kruh s rohem – neboli průnik kruhu a čtverce – je zvlášť působivý. Velmi elegantně je vyřešen vstup, který je částečně krytý pokračováním obvodového pláště (tak, aby nedošlo k narušení jednoduchého vnějšího tvaru). Pro větší snadnost vstupu je vypuštěna část podlahy (přesně ve tvaru čtvrtkruhu).

Prostorové 3D schéma umožňuje pochopit princip čajového domu a jeho posazení na kameny v rohu zahrady. Je snadno představitelné, že se někdy v budoucnu přesune na jiné místo.

Velmi vhodně je řešeno celkové materiálové pojetí. Kombinaci dobře stárnoucích přírodních materiálů (dřevo, jutová rohož, probarvená hliněná omítka) příhodně doplňuje jediný umělý materiál – laminát.

Čajový dům jako minimální prostor pro setkání

Na to, co vás čeká uvnitř, vás ale ani fotografie, ani plány nepřipraví. Laminátová kupole (oblepená z vnitřní strany papírem) poskytuje spektakulární zážitek. Zaprvé činí celý prostor pocitově mnohem větší, než ve skutečnosti je. Postavit jsem se sice vevnitř nemohl, ale ze sedu to tak vypadalo. Pocit rozlehlosti, především ve vertikálním směru, je znásoben faktem, že sedíte na zemi (váš horizont je tedy velmi nízko).

Čajový dům v Hloubětíně

Druhou důležitou vlastností kupole je její částečná průsvitnost. Nejenže přivádí dovnitř dostatek světla (i díky světlíku v jejím vrcholu), sama navíc slouží jako svého druhu projekční plátno pro stíny okolních stromů. Tu pozoruhodnou stínohru byste mohli sledovat hodiny! Tolik času ale nedostanete. V čajovém domě Lenky a Davida nejste nikdy sami. Spíše než o čajový dům se totiž jedná jejich slovy o „minimální prostor k setkávání“.

Dům se otevírá pouze tehdy, pokud jsou uvnitř minimálně dva lidé, když někdo přijde na návštěvu. Velice jsem ocenil Davidův postřeh, že setkat se sice můžete třeba v kavárně nebo v obývacím pokoji, ale pocit, že tento objekt žádný jiný účel neplní, dodává setkání zvláštní význam a atmosféru. Strávili jsme uvnitř několik hodin a zaujalo mě, že ani po setmění (když ztratíte kontakt s okolím), nepůsobí vnitřní prostor klaustrofobně. Je to zajímavá škola rozměrů.

Interiér čajového domu

Stavby tohoto typu chápu v dnešní době, tolik zaměřené pouze na efektivitu, jako nesmírně důležité. Je z nich cítit ohromná radost ze života a tvorby.