Neděle 2. října 2022, svátek má Olívie, Oliver
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Design

Malý princ české módy. Jan Trakal tvoří svou oděvní značku bez kalkulu

Jan Trakal se při práci pro svou značku Alois Ficek nechává inspirovat hlavně Japonskem, Amerikou a dvacátými léty minulého století. Jeho tvorba ale vždy působí současně. foto: Honza Zima

Doporučujeme
Hodně se o něm mluví, málo se o něm ví. To nejdůležitější na Aloisi Fickovi ale je, že není skutečný. Neskutečný je i svět, který pod touto oděvní značkou vytváří Jan Trakal (38), původně ilustrátor. S láskou k věcem a bez kalkulu.
  5:00

„Všechno mi postupně odhalila jen jeho slova pronesená spíš nazdařbůh,“ napsal o Malém princi Antoine de Saint-Exupéry a stejně by se dal uvést i článek o Janu Trakalovi. Jednoho letního rána se potkáváme na jeho planetce, v té době ještě sídlící na pražské Kampě. Vrabci na Karlově mostě si už ale štěbetají o tom, že by se měla co nevidět přenést do Nerudovky.

Platí zde jiná pravidla. Kdyby nemusel, mobilní telefon by neměl, beztak ho má víceméně kvůli Instagramu, přes který komunikuje se svými klienty. K telefonování by daleko raději používal pevnou linku. Pohybuje se hlavně v centru, jezdí tedy všude na kole. „Aut je tady víc než dost. Už jen pohled na ně je škodlivý. Nechápu, proč už se běžně nevyrábí pěkná auta.“ Honza není škarohlíd, je jen citlivý na „nedostatek vkusu a mravnosti“. Jsou to zdánlivé drobnosti, které ho nenechávají klidným, třeba špatně stržená samolepka s čárovým kódem na spodku talíře. Jak uniknout z ošklivosti? Přece vytvořit si vlastní svět. A přesně to Honza dělá. Jeho planeta se jmenuje Alois Ficek.

I.

„Můj táta se živil starožitnostmi a mě v tom prostředí bavilo vyrůstat. Rád jsem lezl po půdách a objevoval staré věci,“ vypráví. „Chtěl jsem, aby to bylo z názvu cítit. Zároveň se mi líbilo vlastní jméno, jako to kdysi mívali pražští obchodníci. Jeden dělal boty, druhý měl galanterii, třetí byl cukrář a na tabuli stálo vždy jméno a živnost. Proč se to nejmenuje po mně? No, je mi vlastně docela nepříjemné, když mě lidé oslovují příjmením, zní mi to nějak tvrdě kantorsky, káravě.“

Jan Trakal se při práci pro svou značku Alois Ficek nechává inspirovat hlavně Japonskem, Amerikou a dvacátými léty minulého století. Jeho tvorba ale vždy působí současně.

Jméno Alois Ficek si Honza vypůjčil od svého pradědečka. „Bavilo mě, když se o něm v rodině vyprávělo. Praděda ale nemá s řemeslem nic společného, ačkoliv podle rodinných fotek byl velký štramák. Byl to úředník v Kolben-Daněk. Sympatické třeba je, že byl v odboji.“ Sedíme na břehu Vltavy, pod sochou Bruncvíka, a sledujeme projíždějící parník. Honza si zapálil cigaretu, zrovna nic neříká a přemýšlí. Tohle je už druhý rozhovor, který dnes vedeme. „To je zvláštní pocit,“ řekl mi hned zkraje toho prvního. „Když vím, že si to už nahráváš.“ – „Je ti to nepříjemné?“ – „Jo, hrozně. Nesnáším to,“ rozesmál se. „To jsi měl vychytat, abych to vůbec nevěděl!“

Druhý, daleko uvolněnější rozhovor jsme zapředli zhruba o hodinu později, kdy jsem nahrávání vypnul. V téhle odmlce mi dochází, že za celou dobu, co si povídáme, ani jednou nepadla slova „udržitelnost“, „recyklace“ nebo „upcyklace“.

Bylo by přitom snadné značku Alois Ficek popsat jako vintage brand, co brojí proti nadměrné produkci a spotřebě tím, že dává vzniknout novým věcem ze starých materiálů, navíc řemesly, co se dnes už moc nevidí. Jenže to by nebylo tak docela přesné. Šetrnost je pro Aloise Ficka samozřejmou přidanou hodnotou. Jestli něco skutečně značku definuje, je to Honzova estetika. V jeho ateliéru se mísí vlivy z různých míst a různých dob. Nejčastěji se ocitáte v Japonsku a Americe. Na záda vám přitom dýchají dvacátá léta minulého století. I přes těch sto let je ten dech stále svěží. Ústní vodu pro ty účely totiž s péčí připravuje Alois Ficek. Je moderním anachronismem.

II.

Značka Alois Ficek je přetavenou ilustrací. Kabinetní řemeslo, které Honza vystudoval na UMPRUM pod vedením Juraje Horvátha, ho stejně jako práce na A. F. přitahuje díky řemeslu, fantazii, ale také haptickou stránkou, strukturami papírů a barev, jejich vůní. „V mých očích bylo obtížné se ilustrací, kterou mám rád, uživit, a tak jsem snažil převést to, co mě baví, do sféry, která povede k větším příjmům a nezávislosti. Na umprumce chybí předmět, který by se jmenoval peníze. Studenti nevědí, jakým způsobem si mají o peníze říkat. Dělají sice dobré věci, ale často to bývá tak, že když si jimi chtějí vydělat, jsou služebníky někoho, kdo ty peníze má a umí to s nimi, takže jsou buďto podhodnoceni, nebo zmanipulováni. Tento předmět by vedl k finanční gramotnosti šikovných lidí.“

Mluví ze své zkušenosti. Po studiu, tedy od roku 2016, se ilustrací a grafikou živil. Občas se povedlo, že měl zakázky coby ilustrátor, častěji se však naskýtaly příležitosti na grafický design – vizuální identity „nebo jiné nepříjemnosti“. Vždy to byla alespoň tvůrčí práce, což vítal s vděčností, obnášela ale dlouhé dny u počítače, které ho vysilovaly.

Dnes, když ilustruje, pokreslí celý blok a ten pak ideálně odevzdá nakladatelství nebo jinému klientovi, kteří si pak jeho práci naskenují sami a sami se také postarají o postprodukci. Nejinak tomu bylo s poslední knihou, co ilustroval: Nožičku & Wohryzka od Marka Tomana vydal Baobab letos v létě. Pro stejné nakladatelství chystá autorskou knihu o oblíbeném Jacku Londonovi. Při práci pro A. F. používá počítač minimálně, leda na přípravu matrice pro etikety, které se tisknou tradičně knihtiskem nebo sítotiskem.

Se značkou jste se mohli poprvé seznámit v roce 2018 na Lemarketu, vánočním trhu s designem. Konal se tehdy v Mánesu a k účasti Honzu dotlačila sestra. Jemu samotnému projekt ještě nepřipadal dotažený. Přesto to byl právě jeho stánek, co přilákal největší pozornost. „Vytvořil jsem takovou pseudoindiánskou vesnici. Konstrukce ze svázaných klacků, přes ni dlouhé bidlo a na něm zavěšené moje věci, jako kůže. Ostatně, šel jsem s ní poprvé na trh… To jsem postavil na staré podlážky z lešení, celé od malty. Když jsem to tam nosil, působilo to asi zvláštně. Navzdory obavám u mě bylo dost živo a já z toho měl pocit, že mezi lidmi a značkou vzniká přátelství, které trvá dodnes. Zákazníci Aloise Ficka jsou sympatičtí, vracejí se, vytvářejí komunitu.“

III.

Původně šlo o diplomovou práci z UMPRUM, která přešla z teorie do praxe. Velký dík za její vznik patří jeho někdejší kolegyni Kristýně Hendrychové, se kterou se setkal během působení v Operu, sdíleném prostoru pro práci a networking. „Tím to celé skutečně začalo,“ vypráví. „Seznámil jsem Kristýnu se svou vizí a byla z toho nadšená. Značku jsme pojmenovali Archiv. A ten jsme i skutečně vytvářeli.

Pokračovali jsme ve shánění všemožných kousků z šatníku běžného člověka od poloviny devatenáctého do poloviny dvacátého století, abychom se na tom učili. Vývoji jsme věnovali rok. Zkoušeli jsme, co funguje a co ne, co je reálné a co utopické a příliš finančně náročné. Náš plán byl pracovat hlavně s odpadem, jako jsou vyřazené látky z menších i větších provozoven, vyšisované, flekaté, odřezky technických tkanin, poškozené materiály, například vyřazené padáky, zpuchřelé matračky, prostě to, co v obecném měřítku nemá užitek. Podnikli jsme měsíční cestu po Japonsku, abychom všechno, co máme rádi a co nás inspiruje, viděli naživo. Kvůli téhle cestě mi dělá problém shánět vintage oblečení kdekoliv jinde, oproti tamnímu trhu je to nuda.“

S nadšením se pustili do výroby prvních kusů oblečení a doplňků. Vznikly šaty přešité ze starých košil či tašky z matraček s popruhy z potrhaných kurt. „Vykupovali jsme staré látky, knoflíky a vše potřebné na výrobu.

Experimentovali jsme s barvením látek. Dodneška mě babička prudí, že má na dvorku barely s indigem.“ Práce na mnoha projektech byla zábavná, ale z ekonomického hlediska bylo lepší zaměřit se na jeden produkt. Tím se po čase stala velká plátěná taška inspirovaná americkým kbelíkem na uhlí z první poloviny dvacátého století. Po tvůrčích neshodách se Kristýna vydala vlastní cestou a Honza se vrátil k původnímu Aloisi Fickovi.

IV.

Plátěná taška byla od začátku nasnadě. Byla nejjednodušší na výrobu, kterou mohl celou Honza zastat sám. Dnes je profilovým produktem jeho dílny. Zdobí ji nejčastěji iniciály A. F. Personifikovat tašku si však může nechat každý na zakázku, například výšivkou z jabloneckých korálků nebo monogramem. K dostání je v současnosti se dvěma kapsami i šesti, z hladkého plátna i z plátna se vzorem rybí kosti, především v přírodní barvě. Zrovna dnes před rozhovorem jednu z tašek kompletoval – aby byla dostatečně bytelná, zatloukal do ní i nýty. Jako podložka mu posloužila kniha Kámen a bolest od Karla Schulze. Downcyklace?

Dalším kouskem příznačným pro Aloise Ficka je silný svetr. Nádherná vlna, z níž se plete, pochází z Dánska. Ta z českých ovčíren není pro tyto účely dost jemná. „Lidi jsou dnes zchoulostivělí velejemnými polyesterovými materiály, takže jim musíme nabídnout lepší řešení bez ošívání.“ S touhle přízí má jistotu, že si svetr zamilují i ti nejcitlivější klienti. „Když se mě ptají, jestli ten svetr kouše, odpovídám ‚naopak‘.“ S produkcí mu pomáhá Hana Stocklassa, která má coby designérka vlněných oděvů bohaté zkušenosti. Pletárnu na Moravě, kde dnes svetry vznikají, dokonce dříve vlastnila. „Hana je pro mě velmi vzácná, hodnotná pomoc. Dovede to, co nakreslím, přetlumočit pletařce.“ Vzor pak Honza vytváří ručně sám u sebe v dílně.

Velká spousta oblečení, co visí u něj v ateliéru, slouží jako inspirace a mnohdy i jako vzor pro nové kolekce a další produkci. „Jsou to střihy prověřené historií. Vymýšlet úplné novotvary nesnáším, všechno dobré už tady bylo. Mám designový hrnek, a když se chci napít, poleju si záda. To mě moc nebaví. Proto raději beru tradiční věci a parafrázuju je – tady si vezmu límec, tady kapsu, tady manžetu, rozšířím, zúžím, místo zipu knoflíky nebo naopak… Někdy jen stávající věc převedu do ušlechtilejšího materiálu. Vždy jde o to, aby nošení bylo pohodlné.“ Archiv vintage oblečení sestavuje Jan dlouhá léta a kupuje ho všude po světě.

Janovým prvním produktem byla bytelná plátěná taška. Dodnes ji jako jediný produkt značky Alois Ficek vyrábí sám.

S šitím mu pomáhají dvě švadleny a dívka, co ručně vyšívá a háčkuje. Tu mimochodem potkal úplnou náhodou. Vracel se vlakem z Hradce Králové s hotovou zakázkou od paní, která mu do té doby s ručním šitím a vyšíváním vypomáhala. Ukazoval kamarádovi její práci a litoval, že už nemá čas na další. Vtom do jejich hovoru vstoupila spolucestující z kupé: „Ježíš, to je nádherné, mohla bych se zeptat, jak to vzniká?“ Okamžitě porozuměla duši značky.
Nyní má další novou kolegyni, kterou válka donutila utéct z Ukrajiny. Natalia Burlutskaya měla v Charkově dvoupatrový módní salon, v Praze dostala nanejvýš nabídku uklízet.

„Je moc šikovná, její živnost fungovala dvacet let, byla to etablovaná podnikatelka. Tady tomu říká Butik Gonza,“ směje se. „Vážím si toho, že dnes spolupracuje se mnou a učí se řemeslnou část práce, kterou pro ni v Charkově zastávalo sedm švadlen. Kalhoty sice zpočátku šila sedm dní, ale kdybych je měl šít já, trvalo by mi to o měsíc dýl a jako oblečení by to asi nevypadalo.“ V ateliéru na Malé Straně se Natálii moc líbí. „Těším se, že vytvoříme v budoucnu nějaký projekt ve spolupráci obou značek,“ dodává Jan.

V.

Alois Ficek může zvenčí působit jako malý podnik, ale jeho vize je všechno jen ne malá. „Jen kdyby bylo víc času anebo víc lidí. Ideální by bylo, být jen uměleckým šéfem,“ říká, zatímco se vracíme od Vltavy do ateliéru. „Kdybych mohl každou svou myšlenku jen předat někomu, kdo by ji dotáhl. Ta produkce od první myšlenky až po hotové zboží je pro jednoho člověka docela náročná. Ale najít lidi, kteří jsou na stejné vlně, jsou schopní a mají šťávu na to Aloise Ficka posouvat dál, je asi ještě nesnadnější. Vzniká toho z mého pohledu stále velmi málo a pomalu. Rozhodně se ale nechci vzdát svobody a rozšiřovat výrobu na úkor kvality. Zatím mě to baví – a to myslím zaručuje, že to pak baví i ostatní.“

V blízké době plánuje svůj estetický model rozšířit na věci, které po kratší úvaze trefně nazývá „živými kulisami obývání“. „Nejsou to zvířata,“ dodává se smíchem. V jeho ateliéru na ně narazíte na každém kroku. Obyčejně jsou to nálezy z půd či blešáků. Spoluvytvářejí prostředí, ve kterém se cítí dobře, ale nemusí sloužit jen k dekoraci.

„Lidé, kteří sem za mnou přijdou, se často ptají, odkud to mám. Tuší, že to jsou předměty s duší. V Japonsku tomu říkají tsukumogami. Rád bych jim dal možnost, aby si takové věci mohli koupit. Ani nevím, jak jim říkat. Domácí potřeby? Domácí potřeba je přece třeba škrabka na brambory, ale tohle by byly i kusy nábytku jako stoličky a štokrlátka, prkýnka, prosté užitné věci denní potřeby bez tlaku na estetiku, ale spíš na řemeslné zpracovaní. Něco bude nové a něco staré, chci určitě pracovat ve velké míře i s upcyklací. Když tak přemýšlím, jaký referenční obrázek k té vizualitě použít, je to asi interiér chýše na Tatoonii.“

Jednou ze sbírky věcí pro tento projekt je i dřevěné pravítko z počátku dvacátého století, co před námi leží na stole. Tuší je na něm podepsaný jakýsi Erwin Schuster I. A. „Asi ty ‚domácí potřeby‘ pojmenuju po něm. To jméno se mi líbí a bude zachovávat princip navrátivších se živnostníků s opravdovým zbožím.“ Svými plány se Jan znovu vrací k původní myšlence. Takhle přece Alois Ficek vznikl.

„Chtěl jsem dělat věci jednoduché, bez estetizujících prostředků, s důrazem na to, aby vydržely dlouho a získaly si oblibu, duši. I proto jsem začal bílými taškami, na kterých je všechno vidět. Všichni se divili, proč nejsou tmavé, vždyť budou hned špinavé. Důležité pro mě ale je, aby bylo vidět, že jsou hodně užívané – a bílá to dost urychluje. Patina je ozdoba,“ říká. „Musíte se k ní ale umět obléknout.“

Autor:

Sověti ozářili Richarda Nixona radioaktivitou. Jeho agenti to zastavili trikem

Premium Při návštěvě v Sovětském svazu Richard Nixon sice přátelsky hovořil se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem v takzvané...

Test kočičích kapsiček. I z krmiva za deset korun může zvíře dostat vše

Premium Kočky nám sice někdy připadají mlsné, ale ony jen v miskách hledají to, co jejich tělu prospívá nejvíc: maso plné...

Extra steh po porodu navíc? Rodičky děsí ponižující husband stitch

Premium Přivést dítě na svět znamená pro většinu žen prožít si mnoho vypjatých chvil. Vyrovnat se s průběhem porodu nemusí být...

Mohlo by vás zajímat