Na Mánes mám mnoho hezkých vzpomínek. Chodil jsem tam na výstavy – nejdřív s rodiči výtvarníky, pak sám, s přáteli, s manželkou, která je malířka. Pak jsem tam prožil hektické dny v listopadu 1989. V pondělí 20. listopadu – tři dny po masakru na Národní třídě – se tam spontánně sešli výtvarní umělci a architekti a založili Občanské fórum výtvarníků. Byl jsem členem výboru a zažil zajímavé věci – vyjednávání s tajemníkem oficiálního Svazu výtvarných umělců, který měl v budově sídlo a nechtěl nám vydat klíče, pokud ho nekooptujeme. Tak jsme to udělali, klíče si vzali, nechali si ukázat, jak se ovládá nejdůležitější předmět v domě, totiž kopírka (tehdy velká vzácnost) – a pak ho vyhodili.
Odpoledne tam probíhala schůze nově zřízeného Koordinačního centra OF, které se pak přestěhovalo do divadla Laterna magika ve sklepě paláce Adria. Ve výstavní síni se mezitím malovaly plakáty a transparenty. Kopírka běžela hodiny na plné obrátky, dokud se nezavařila. Velké skleněné výkladce směrem do ulice byly brzy polepené informacemi, výzvami, sděleními známých umělců, že se vzdávají těch různých titulů jako např. laureát státní ceny Klementa Gottwalda nebo zasloužilý umělec, fotkami zmlácených studentů a architekta Martina Rajniše a různými podobnými věcmi. Kolem Mánesu proudily po nábřeží (teď Masarykově, tehdy ještě Klementa Gottwalda) stovky lidí, kteří se zastavovali a vyptávali na to, co se kde děje a co se chystá, neboť oficiální rozhlas a televize ještě tehdy jely ve starých kolejích, což znamená, že se nikdo nic nedozvěděl. Později odpoledne jsme pak všichni vyrazili na Václavské náměstí a tam proběhla první skutečně masová demonstrace…
Úpadek po roce 1989
Pak, už po sametu, se vrátil do budovy normální provoz. Spolek výtvarných umělců Mánes, který si budovu na přelomu 20. a 30. let ze svých prostředků postavil a jehož činnost byla nyní obnovena (řadou tehdy ještě žijících předválečných členů), samozřejmě doufal, že se mu dům vrátí. To se ovšem nestalo. Zůstal Českému fondu výtvarných umělců, který se přejmenoval na Nadaci českých výtvarných umělců. Budova postupně chátrala, úroveň kdysi slavné restaurace klesala a výtvarníci se začali postupně vytrácet, zejména poté, co kvalitních výstav bylo jako šafránu.
Autor budovy a dlouholetý předseda spolku Otakar Novotný (1880–1959) by z toho jistě neměl radost. Tento nadaný žák Jana Kotěry na nábřeží Vltavy vytvořil své životní dílo, navíc ve funkcionalistickém stylu, který byl charakteristický spíše pro generaci jeho žáků z uměleckoprůmyslové školy. Budova je unikátní i technicky – tvoří vlastně most mezi Slovanským ostrovem a nábřežím. Krásný je také kontrast dvou hmot, černé vertikály renesanční vodárenské věže, která tu zůstala z někdejších Šítkovských mlýnů, a bílého horizontálního hranolu novostavby.
Mánes po rekonstrukci
Dům byl pečlivě navržen tak, aby si byl schopen vydělat na svůj provoz. Vedle velkého výstavního sálu tu byly spolkové místnosti, kanceláře, kavárna a francouzská restaurace, jejíž strop vyzdobil Emil Filla. Směrem do ulice byly orientovány obchody. Restaurace v letním období expandovala na terasy a na špičku ostrova, kde se sedělo pod stromy. Později přibyl ještě hudební pavilon. Úžasná byla i čistota forem – žádné ozdoby, římsy, šambrány, jen bílá vápenná omítka, okna ve formátu zlatého řezu s tmavozelenými rámy, prosté neonové nápisy. Stejně čistý byl i interiér s nábytkem z ohýbaných ocelových trubek. Jen malý detail z dob minulých oživoval ochoz u vstupu: Kotěrova dřevěná secesní vitrína, kterou členové spolku postupně přenášeli z jednoho pavilonu do druhého (Mánesměl původně dřevěný Kotěrův stánek v Kinského zahradě, pak provizorní Gočárův objekt ve Vodičkově ulici).
Atrakce pro cizince?
Nyní je tedy budova kvalitně opravena (včetně té Kotěrovy vitríny) a v podstatě uvedena do původního stavu. Nadace českého umění se však zásadně zadlužila, a tak je osud kultovní stavby českých umělců ve hvězdách. S nekomerčními výstavami je zřejmě konec, pokud se ovšem nenajde nějaký kultivovaný mecenáš… A umělci? Budou tam ještě vůbec chodit, nebo to bude jen atrakce pro cizince? Uvidíme.
