Stojí na vrcholu newyorské Municipial Building – její socha Civic Fame coby symbol města je po soše Svobody druhou nejvyšší ženskou figurou v New Yorku. Jako Miss Manhattana Miss Brooklyn ji můžete spatřit před Brooklynským muzeem. Její sochy z bronzu, mramoru nebo kamene lze najít po celých Spojených státech. Audrey Munson je symbolem amerického neoklasicismu.
„Jsem zvědavá, zda si jednou lidé, stojící před krásnou sochou dívky, řeknou: Kde je teď ta krásná dívka? Je šťastná a daří se jí dobře, nebo je smutná a osamělá, bez krásy, která zmizela?“ napsala v roce 1921 Audrey Munson. V té době jí táhlo na třicítku (narodila se v roce 1891), měla za sebou nejen hodiny pózování, ale i němé filmy, kde hrála samu sebe – modelku stojící nahou umělcům. A měla za sebou i neúspěšný pokus o sňatek s multimilionářem.
V té době ještě stále vydělávala slušné peníze. Přece jen nebylo tolik krásných Američanek, které by se nestyděly se svléknout. A Audrey Munson byla krásná – nebo alespoň dokonale odpovídala ideálu své doby: husté tmavé vlasy, šedomodré oči, symetrický obličej i křehká postava. Tisk jí přezdíval „nejkrásněji tvarovaná žena světa“.
Ve sboru
Audrey se narodila do středostavovské rodiny poblíž New Yorku. Její otec Edgar pocházel z anglické protestantské rodiny, matka Kittie byla dcerou irských přistěhovalců. Když bylo Audrey osm let, rodiče se rozvedli a malá dcerka se spolu s matkou zabydlela na Rhode Islandu, kde navštěvovala katolickou školu.
Mramorová socha Mourning Victory je k vidění v newyorském Metropolitním muzeu.
O tom, že vzdělání pro ni rozhodně nebylo prioritou (což v té době nebylo nic tak zvláštního), svědčí i fakt, že v roce 1909 – to bylo Audrey osmnáct let – tančila na broadwayských scénách jako sboristka. Audrey nebyla na počátky své kariéry nijak zvlášť hrdá. Raději se nechávala nazývat umělkyní a malovala krajinky. Tanečnice ve sboru se netěšily příliš dobré pověsti (ale mnoho z nich se v té době – na rozdíl od Audrey – dokázalo velmi kvalitně provdat). Podle Audrey také sboristky nepotřebovaly žádnou výjimečnou dovednost, aby mohly vykonávat své povolání: „Stačí se naučit pár tanečních kroků a mechanický úsměv.“
Otázku, jak se liší ohledně „speciálních dovedností“ hopsání na Broadwayi a pózování sochařům, Audrey nikdo nepoložil. Ostatně, nejkrásněji tvarovaná žena Ameriky tu nebyla od sdělování závažných myšlenek – když se s ní o pár let později pokusila udělat interview jedna z nejtalentovanějších novinářek své doby, Djuna Barnes, pohořela. Ve svém textu ji nazvala nelichotivě „nanynkou“.
Kolem roku 1909 už Audrey bydlela se svou matkou Kittie na Manhattanu a mladá dívka dřela, brala hodiny zpěvu i tance, jen aby na jevišti ve sboru působila co nejlépe. Jenže stále byla jen jednou z mnoha. Nemluvě o tom, že noční bohémský život – jak se ukáže i později – nebyl rozhodně tím, co by mladá krasavice vyhledávala. Mnohem raději chodila se svou matkou okukovat výlohy luxusních butiků na Fifth Avenue. Právě zde narazila na svůj osud – oslovil ji fotograf Felix Benedict Herzog, zda by pro něj nepózovala.
Exposition Girl
Herzog fotografoval pečlivě vybrané dívky zahalené do metrů a metrů pečlivě nařasené látky. Časopis Camera o něm sarkasticky napsal, že by si „mohl otevřít obchod s kostýmy a látkami a modelingovou agenturu k tomu“. Ale Audrey byla šťastná, Herzog ji uvedl do sochařských ateliérů. První ze sochařů, Isidore Konti, přesvědčil Audrey (respektive její matku), že není nic špatného na tom, pózovat nahá. Audrey se stala předlohou sousoší Tři Grácie v hotelu Astor.
Audrey vzala osud do svých rukou a obcházela ateliéry nejrůznějších umělců a nabízela se coby modelka. A slavila neuvěřitelné úspěchy – za honorář 50 centů na hodinu. Pózovala fotografům (jedním z nich byl i slavný Arnold Genthe, jehož fotky odstartovaly kariéru Grety Garbo), malířům i sochařům. „Dobrá modelka musí studovat práci umělce, kterému stojí modelem, aby zjistila, jaké výrazy i pózy umělec potřebuje.“ Na svou práci byla patřičně hrdá a jako každá opravdová topmodelka odmítala nejrůznější sexuální nabídky, peníze, pozdní večeře a luxusní party.
„Není čas na nějaké pozdní večeře. A i kdyby byl, modelka, pro kterou je práce důležitá, nemůže být venku celou noc, protože modelka, která bere svou práci vážně, moc dobře ví, že hlavně musí dobře vypadat.“ Audrey spočítala, že v této době pózovala neuvěřitelnému počtu umělců – celým dvěma stovkám. Pracovala sedm dní v týdnu, často do noci, a začínala si stěžovat na problémy „s nervy a na vyčerpání“.
Její popularita však zatím dále stoupala a jménem ji znali nejen umělci, ale i běžní lidé. O modelce, kterou tisk kvůli počtu jejích soch překřtil na Miss Manhattan, totiž začaly vycházet články v americkém tisku. „Neznám žádnou jinou modelku, která by dokázala pózovat jako slečna Munson. Dokáže kolem sebe vytvořit velmi vzácnou, éterickou atmosféru a dokonale měnit výrazy ve tváři,“ napsal o ní například sochař Daniel Chester French, autor soch na novém Manhattanském mostě.
Vrchol její modelingové kariéry přišel v roce 1915, kdy se v San Francisku pořádala velkolepá světová výstava Panama Pacific International Exposition, a to u příležitosti dokončení Panamského průplavu a také coby symbol znovuobnovení města po devastujícím zemětřesení v roce 1906 (mimochodem, slavné snímky zničeného města pocházejí taktéž z objektivu Arnolda Gentheho). Audrey se stala tváří výstavy coby Star Maiden od sochaře Alexandera Stirlinga Caldera, ovšem expozice se „účastnila“ v mnohem hojnějším počtu: byla předlohou třem čtvrtinám vystavovaných soch a pomníků, které shrnuly její práci za poslední dva roky. Tisk pro ni nalezl novou přezdívku: The Exposition Girl. Výstavu navštívilo neuvěřitelných 190 milionů lidí. A Audrey byla připravena obrovskou popularitu dobře zužitkovat.
Nahota na plátně
Nejen Audrey, ale i filmoví producenti neváhali využít toho, že se z modelky stala nefalšovaná celebrita a miláček davů. A tak hned v dubnu 1915 debutovala na Broadwayi, oděná v šifonovém negližé, v kuse The Fashion Show. „Dvacet nejkrásnějších žen na světě – a Audrey Munson,“ lákal plakát diváky do Palace Theatre o 1800 místech. Audrey ztvárnila roli s názvem The Spirit of Fashion. Zdálo se, že má dobře našlápnuto k nové broadwayské kariéře. Jenže zničehonic byla nasmlouvaná představení zrušena a její role přeobsazena. Podle vyjádření samotné hlavní hvězdy prý proto, že odmítla sexuální nabídku producenta Edwarda Franklina Albeeho, jenž za ní pronikl přímo do šatny. Podle jeho slov roli přeobsadil z toho důvodu, že Audrey místo honoráře 100 dolarů týdně požadovala čtyřnásobek.
Nicméně Audrey Munson se nevzdala a jala se budovat kariéru u filmu – prvním výsledkem její práce byl film Inspiration uvedený v listopadu 1915, kde hrála vlastně sebe samu. Nahou. Snímek měl nebývalý úspěch, Audrey si z něj však odnesla pouhých 450 dolarů. Inspiration se nedochovala, ovšem druhý film, Purity (1916), byl shodou šťastných náhod objeven v jedné francouzské soukromé pornografické sbírce a znovu uveden v roce 1999. Audrey je ve filmu dlouhém hodinu a půl téměř po celou dobu nahá – buď hraje řeckou bohyni a nevynechá jedinou příležitost ukázat se s odhaleným poprsím, nebo v druhé dějové linii modelku, jež pózuje umělcům. Nahota na americké publikum evidentně zabírala a snímek se opět stal kasovním trhákem, přestože kritiky na Audreyin výkon byly – jemně řečeno – rozpačité. „Slečna Munson je neschopná vyjádřit jakoukoliv emoci,“ napsal New York Tribune.
Audrey se kvůli natáčení přestěhovala do Santa Barbary. Ovšem ani zde ji nečekala taková kariéra, jak si asi představovala. Její třetí snímek The Girl o’Dreams se nikdy neobjevil v kinech (kvůli problémům s právy) a Audrey, na účtu našetřeno úctyhodných 15 000 dolarů, se stěhuje zpátky do New Yorku.
Zde se coby filmová hvězda konečně dostává do společnosti mocných a bohatých, kteří měli svá letní sídla v Newportu. I tady se ze začátku vše vyvíjí více než slibně a na obzoru je sňatek s multimilionářem. Seznamuje se s jedním z nejbohatších nezadaných mladíků Ameriky, Hermannem Oelrichsem Jr. Zdá se, že svatba i bohatství dívky, která peníze dokázala utrácet stejně jako vylívat vodu z kýble, je na spadnutí. Ovšem zdání klamalo a bohatý nápadník se jaksi stále neměl k činu.
Straus Memorial připomíná smrt manželů Strausových na palubě Titaniku.
Audrey větřila problém v bohaté dědičce Edith Mortimer, již rodina Hermannovi vybrala za snoubenku. Pravda však byla jiná – Hermann nestál ani o Audrey, ani o Edith, nýbrž o muže. Audrey pravděpodobně pouze využíval coby živý štít proti své matce a plánovanému zasnoubení s Edith. Je otázkou, zda Audrey o sexuální orientaci svého vysněného manžela věděla. Každopádně ji definitivní odmítnutí zcela odrovnalo. A co víc, v letech 1917 i 1918 se o ní přestal zmiňovat i tisk, netočila filmy a bankovní účet se povážlivě tenčil.
Židovské spiknutí
Audrey Munson nenapadlo nic chytřejšího než napsat dopis. Pomstychtivý dopis do Washingtonu, v němž obvinila Hermanna Oelrichse z toho, že je německým špionem a členem židovského spiknutí proti ní. V dopise vzala vše jedním šmahem a kromě homosexuálního expřítele obvinila i většinu mužů, s nimiž přišla během své náhle přerušené herecké kariéry do styku. „Hermann Oelrichs navedl Němce, aby ukradli mé fotografie, ofotili má umělecká díla stejně jako můj rodný list, který ukradli z mého kufru,“ psala například v dopise. Je nabíledni, že se jejím obviněním, jež mělo zničit všechny, kdo jí ublížili, nikdo vážněji nezabýval.
Po podobných výlevech lze úspěšně pochybovat o duševním zdraví Audrey Munson. A osud toho na bývalou modelku i herečku naložil ještě více. V únoru 1919 lékař Walter Keene Wilkins po návratu ze společnosti nalezl svou manželku Julii utlučenou sedmnácti ranami kladiva. Vyšetřování dospělo k tomu, že vrahem je sám Wilkins, a doktor byl odsouzen na elektrické křeslo. Shodou náhod pan Wilkins pronajímal Audrey apartmán. Ta se svou matkou odjela krátce před vraždou do Kanady a odmítla se do Států vrátit k poskytnutí svědectví.
Důvodem Wilkinsova hrůzného činu byla podle vyšetřovatelů milostná vášeň ke slečně Munson. Lékař, jenž se ve vězení později oběsil, i Audrey jakýkoliv blízký vztah popřeli, nicméně našlo se dost svědků, kteří tvrdili opak. Z Audrey se rázem stala štvaná zvěř a obrátila se proti ní i dosud loajální americká veřejnost. Samozřejmě že filmová produkce se ze skandálu jala vytěžit co nejvíce a do amerických kin se znovu dostal snímek Inspiration, tentokrát pod názvem The Perfect Model. „Neumíte si představit, jaké peklo jsem zažila,“ napsala Audrey později. Náhle už nebyla ani Miss Manhattan, ani Exposition Girl, ale ta, kvůli níž starý lékař zavraždil svou manželku.
Po návratu z Kanady Audrey, tiskem přezdívaná „nejhledanější perfektní modelka“, nemohla sehnat práci ani jako herečka, ani jako modelka. A ani žádnou jinou. Zkrátka zařadila se do „Down and Out“ klubu, jak sama sobě přezdívala. Jediný, kdo ji v té době nenechal na holičkách, byl americký tisk. Příběh krásky plný neuvěřitelných zvratů jej i čtenáře samozřejmě přitahoval. Audrey navíc prodala práva k filmu podle svého života. Prý za 27 500 dolarů, z nichž však viděla jen menší část.
A navíc, hlavní roli v autobiografickém snímku Heedless Moths nehrála ona, jak doufala, ale zcela jiná herečka. Její paranoia se po nezdařeném filmovém comebacku stupňovala, Audrey začala v roce 1921 obviňovat ze svých neúspěchů Židy, o rok později se pokusila o sebevraždu. V roce 1931 pak byla přijata do sanatoria pro duševně nemocné St. Lawrence State Hospital v Ogdensburgu, poblíž hranic s Kanadou. Prožila zde téměř 65 let, až do své smrti v roce 1996. Bylo jí 104 let.
Po zbytek života už Audrey o svém mládí, modelingu ani herectví nepromluvila. Ale o svou krásu, zdá se jedinou životní devízu, pečlivě dbala: každé ráno si tvář omývala mlékem, v němž měla rozpuštěné ovesné vločky k snídani.
Zobrazit celou fotogaleriiProhlédněte si pohodlně všechny fotografie |
