  |
Lidovky.cz: Vaše tři kolekce šátků byly nesmírně úspěšné a sklidily samé pozitivní reakce. Čím jste se při jejich tvorbě inspirovala?
Obrovsky mne to překvapilo a nesmírně potěšilo. Je pro mne největší satisfakcí vidět a cítit podporu něčeho, co je součástí mé podstaty. Všechny šátky vycházejí z mých deníkových zápisků z uplynulého roku, za každým z nich stojí osobní příběh. První kolekce vznikla jedné dlouhé severské noci ve Stockholmu, kde jsem cítila potřebu zaznamenat emoce, které ve mne pobyt ve Skandinávii vyvolával. Další vznikla New Yorku a ta nejnovější v Paříži. Emoce jsou pro mne klíčové, sama jim velmi podléhám, často mne doběhnou ve větších dávkách v intenzivnějším pracovním období. Jsem citlivá na vnější podněty a to se odráží i do mé práce, která je zrcadlí. S každou další kolekcí přicházejí nové výzvy, ráda bych, aby další překonala tu předešlou. Koncem září také proběhla má vysněná první autorská přehlídka šátků v Sotheby’s na Malé Straně v Praze. Šátky roztančila mimo jiné i Ester Geislerová nebo Terezie Kovalová, půvabné a talentované ženy, které považuji za mé múzy i kamarádky.
Před Vánoci chystám i jeden velmi speciální šátek, limitovanou sérii vycházející z tématu, kterému se budu nadcházející rok intenzivně věnovat. Je to tak pomyslný začátek nové cesty.
Lidovky.cz: Jak dlouho vám trvá vytvořit jeden motiv - ilustraci, která následně bude na šátku?
Těžko odhadnout. Neustále s sebou nosím deník/skicář, kam si zaznamenávám veškeré podněty nebo myšlenky, v případě mých šátků to bylo o to klíčovější, že jejich motivy přímo vycházely z mých vizuálních zápisků. Pokud mám nápad, konkrétní představu, zasednu (nebo zalehnu, velké formáty ráda kreslím vleže) k papíru a nezvednu se po několik hodin. Když mám pocit, že je můj nápad dobrý nositelný, kreslím i šestnáct hodin denně, mám strach, aby mi myšlenka „neutekla“. V praxi to pak vypadá tak, že strávím například čtyři dny jen kresbou, následně všechny kresby zdigitalizuji pomocí velkoformátových skenerů a pokračuji v kreslení v počítači. V této fázi dostávají moje šátky barevnou podobu a dochází k finálnímu kompletovaní všech rozkreslených motivů. Toto stádium také zabírá velkou porci času, ve výsledku pak příprava jednoho motivu i s přípravou může zabrat klidně i dva týdny.
Lidovky.cz: Studujete v Londýně, ale část motivů je inspirovaná i Stockholmem a Paříží. Které město je z těch tří vašemu srdci nejbližší?
Londýn je místo, které mi otevřelo svět. Je to pro mne srdeční záležitost, miluju ten všudypřítomný déšť, znělý britský přízvuk a až komickou korektnost, živoucí umění i pospolitost. Nedovedu si ani představit, že bych jej někdy opustila, ač vím, že ten čas jednou přijde. Všechna místa, kde jsem měla tu možnost žít a pracovat, ze mne utvořila člověka, kterým dnes jsem. Stockholm, New York i Paříž. Jsem ze srdce vděčná, že mohu být součástí dnešního světa. Díky mé práci mám tu skvělou možnost žít téměř kdekoliv a věřím, že na všechna tři místa se opět vrátím. New York mi učaroval asi nejvíc, především pak svou odlišností. Je to extrémně rychlé město, pokud máte sen a vůli, dokážete cokoliv, nezáleží odkud jste přišla.
Lidovky.cz: Čeho byste ve svém oboru chtěla dosáhnout?
Klienti se mne často ptají, jestli plánuji kromě šátků navrhovat i oděv. Vždy mne to trochu rozesměje, oděv studuji, je to alfa a omega mé práce, vše se od něj odvíjí. Šátky pro mne jsou takovým mým prvním krokem „sama za sebe“, v Čechách dlouhodobě spolupracuji s báječnou návrhářkou Klárou Nademlýnskou, se kterou mne pojí i letité přátelství. Momentálně pracuji v Londýně na mé závěrečné práci - jedná se o autorskou kolekci oděvů, která doufám otevře další ze segmentů mé tvorby směrem ke klientovi. Ráda bych si v budoucnu otevřela vlastní oděvní studio, východní Čechy, odkud pocházím, byly textilním a rukodělným průmyslem proslulé, je škoda, že tento talent byl opomenut, ráda bych se pokusila o jeho vzkříšení. Myslím, že Česká republika je země plná talentovaných a šikovných lidí, tradiční řemesla máme v krvi, mým cílem je tak kromě pokračování ve spolupráci se světovými oděvními domy i práce tady doma.
S Josefem (Zlamalem) také cílíme naši práci rozšiřovat napříč republikou. Organizujeme večery, setkání s širokou veřejností… Rádi bychom se této formě věnovali intenzivně, cítíme to jako dluh společnosti. Jsme si vědomi, že náš příběh může inspirovat k následování vlastního snu. Ne nutně v umění či módě, v jakémkoliv oboru. Já sama jsem s malé vesničky v Podkrkonoší. Nic není nemožné, je jen na nás, kde si postavíme hranice a jestli jsme ochotni je někdy i zbourat.
Lidovky.cz: Spolupracovala jste se světoznámými značkami. Co jste si ze stáží odnesla?
Obrovské množství zkušeností a hlavně pokoru vůči celému tomu módnímu kolosu. Móda je často zesměšňována, což mne mrzí. Není to jen glamour, jsou to hodiny strávené v ateliéru, noci bez spánku, týmy odhodlaných lidí často pracujících ve velkém časovém presu. Oděvní průmysl se za poslední léta obrovsky zrychlil, už dávno to není jen o dvou kolekcích za rok. Poznala jsem osobnosti, které jsem do té doby znala jen ze stránek lifestylových časopisů a zjistila, že jsou to také jenom lidé. A paradoxně čím úspěšnější jsou, tím pokornější a přátelštější.
Lidovky.cz: Chtěla jste být výtvarnicí a návrhářkou od malička?
Tuším, že ano. Když jsem jako malinká navštěvovala moji mamku v laboratoři, trávila jsem dny ležením na podlaze a kreslením všeho okolo. Ačkoliv jsem všem těm vědeckým přístrojům a schématům okolo nerozuměla, fascinovaly mne a zaměstnávaly mou dětskou mysl. Ačkoliv nejsem z umělecké rodiny, kreativita a tvůrčí činnost u nás byla vždy podporována. Můj dědeček se například celý život amatérsky věnuje videu a fotografii, lásku k vizuálnu jsem tedy podědila i po něm. Maminka mé babičky byla modelářka střihů, což je dnes velmi vážená profese, mrzí mne, že jsem ji nikdy nepoznala, tolik by mi její vědomosti teď pomohly.
Lidovky.cz: Jak se podle vás liší studium v Londýně od toho v Česku? A co vám pobyt v zahraničí přinesl?
Nedokážu plně porovnat vysokoškolské studium v Londýně a Praze, jelikož jsem v Čechách univerzitu nikdy nestudovala, po maturitě jsem nastoupila hned do Londýna a jsem za to nesmírně ráda. Skočila jsem trochu střemhlav do neznámých vod, myslím, že jsem si v tu chvíli ani sama pořádně neuvědomovala, jak drastický skok to bude, když jsem se na školu v Londýně hlásila, nevěřila jsem, že budu mezi přijatými, a tak to celé proběhlo jako ve snu. Studium na Central Saint Martins je odlišené hlavně tím, že od prvního dne jste konfrontováni s reálným průmyslem. Už od prvního ročníku jsme spolupracovali s řadou světových oděvních domů (Versace, Balenciaga, Kenzo), ale i velikánů ze zdánlivě odlišných oborů (20th Century Fox nebo Swarovski). Škola má navíc výborně vybavené ateliéry, pokud se chcete učit a zkoušet, není lepšího místa. Vše je dovoleno a možné je cokoliv. Dalším skvělým aspektem studia je povinný rok „v průmyslu“, tedy rok stáží, ze kterého jsem se právě vrátila. Pracovala a žila jsem ve Stockholmu, New Yorku a Paříži. Neopakovatelná zkušenost.
Lidovky.cz: Jak často se vracíte do Česka?
Bohužel ne dostatečně často. V minulém roce jsem v Čechách strávila jen dva týdny, bylo to velmi hektické a pracovně i studijně náročné. Obvykle se vracím na hlavní svátky jako jsou Vánoce a Velikonoce, rodina je pro mne velmi důležitá, stejně tak jako vztah k rodnému místu. Nicméně teď, mimo jiné i díky pracovním povinnostem, budu v Čechách trávit doufejme více času, budu se vracet pravidelněji a moc mne to těší.
Lidovky.cz: Jaké vlastnosti musí člověk mít, aby dokázal prosadit sám sebe a svou tvorbu?
Myslím, že předně musíte svou práci bezmezně milovat. Možná až trochu sadomasochisticky, protože jinak vás to tempo a tlak usmrtí. Nemyslím si, že by existoval nějaký recept na úspěch, pro mne samotnou je klíčová autenticita. Nikdo jiný nedokáže přesvědčivěji konat jako vy než yy sami. Musíte být tak trochu blázen a megaloman, nesmíte si brát věci osobně, ač to může být velmi těžké, když vaše práce jste z podstaty vy samotní.
Lidovky.cz: S jakými materiály pracujete nejraději?
Z hlediska látek preferuji přírodní materiály - hedvábí, bavlna, jsou to tkaniny, které žijí s lidským tělem v příjemné symbióze. Z dětství jsem si odnesla i pokoru vůči přírodě a jejím zákonitostem, což je další z témat, kterým se momentálně intenzivně zaobírám v mé závěrečné práci. Nemohu zatím příliš prozradit, ale jedním z klíčových bodů je mimo jiné použití přírodních pigmentů - sbírám tedy například avokádové pecky, všichni moji přátelé a blízcí dostali za úkol je schraňovat, budu jich potřebovat velké množství. Moje kolekce tak není o solitérství, ale o práci v komunitě, podpoře a pokoře. Snažím se o návrat k tradičním postupům a cílím vyzdvihnout důležitost vazeb.
Lidovky.cz: A jaký kus oblečení máte nejraději?
Popravdě řečeno, každý kus oděvu je pro mne do jisté míry posvátný. Lidské tělo je velmi unikátní a nedá se generalizovat na jeden univerzální oděv, který bych mohla doporučit každému. Vnímám tělo jako formu, skrze kterou lze, podobně jako třeba ve výtvarném umění, vyjádřit myšlenku či názor. Osobně preferuji oděv, který podtrhuje ženskost a hravost.
Lidovky.cz: V čem vás nejčastěji člověk může potkat?
Nosím výhradně sukně a šaty, v kalhotách mne nikdy nepotkáte, cítím se tak nejlépe a nejkomfortněji. V pracovním procesu se zdržuji výhradně v černé barvě, je to tak pro mne praktičtější, dokážu se snadněji rozhodovat a soustředit. V případě intenzivních pracovních maratonů je to i zcela funkční hledisko - po třech hodinách spánku snadněji a bezmyšlenkovitě zkombinuji černou s černou. Do společnosti ale stále častěji sahám po barvách. Barvy miluju, nabíjí mne a fascinuje mne jejich nekonečnost.
Lidovky.cz: Máte porovnání se zahraničím, jak jsou na tom podle vás Češky s vkusem a oblékáním?
Dle mého názoru velmi dobře. Řekla bych, že s otevřením informačního světa došlo ke zbouraní myšlenkových hranic. A to napříč generacemi. Vidím to i na profilu žen, které nosí moje šátky. Od generace mojí půvabné babičky, mé celoživotní módní ikony, až po mé vrstevnice - kamarádky i mladší dívky. Myslím, že Češky jsou velice elegantní a sebevědomé ženy, dokážou svým oděním i vzezřením vyjádřit svůj názor, jsou svobodné a nedrží se v konvencích, mají hlas.
