Pátek 7. srpna 2020svátek má Lada 14 °C skoro jasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Relax > Design

Móda podle Mongolky. Minimalistické střihy, přírodní látky a výšivky

Výšivka je oblíbená, lidé touží po návratu k tradicím, říká Monika Slavíčková.... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Výšivka je oblíbená, lidé touží po návratu k tradicím, říká Monika Slavíčková.... | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Pro tvorbu módní návrhářky Moniky Slavíčkové je charakteristická výšivka se spuštěnými nitěmi, ale také minimalistické střihy a přírodní látky. „Důvodem, proč je výšivka v poslední době tak oblíbená, je touha po návratu k národním tradicím a identitě,“ říká návrhářka, která tvoří pod značkou Monika Mongol.

Značce Monika Mongol se Monika Slavíčková začala naplno věnovat před třemi lety. A proč právě „Mongol“? Začal jí tak říkat bratr, protože se návrhářka často setkávala s názorem, že má asijský vzhled. A nová přezdívka se natolik uchytila, že ji tak nejbližší přátelé oslovují dodnes. Snad i proto se při tvorbě bakalářské práce nechala inspirovat tradičními mongolskými kostýmy a do Mongolska se nakonec i vypravila.

Vzory jsou vyšívané na obyčejném šicím stroji
Vzory jsou vyšívané na obyčejném šicím stroji

LN: Nejdřív byla přezdívka a pak Mongolsko? Proč byla vaše bakalářská práce inspirovaná právě touto zemí?
Ten nápad vznikl před sedmi nebo osmi lety na stáži v Británii, kde žije spousta cizinců. V rámci studia jsme hodně řešili téma národní identity a mě vždy fascinovaly staré kmeny a jejich historie. Téma, které jsme na konci praxe dostali k vypracování, byla barva, a navíc mě hodně zaujala kniha se starými indickými kostýmy tkanými technikou ikat, kterou jsem našla v knihovně. K tomu se přidala moje přezdívka „Mongol“ a bylo jasno, že se do výsledné práce kromě indické tkalcovské techniky, kterou jsem převedla do výšivky, promítnou i staré mongolské kostýmy.

LN: Co jste tehdy o Mongolsku věděla?
Vlastně vůbec nic, takže jsem o něm začala vyhledávat, co se dalo. Moc toho nebylo, proto jsem kontaktovala katedru mongolistiky v Praze, kde mě odkázali na jednu studentku, co psala bakalářku o mongolském textilu. Od ní jsem získala spoustu cenných informací, ale ani to nestačilo. Napadlo mě tedy, že napíšu Ivaně Grollové, naší velvyslankyni v Mongolsku. Ta z toho byla nadšená a odepsala mi, že v Mongolsku zná spoustu návrhářů a lidí, kteří se o módu zajímají. Chtěla, abych do Mongolska přijela, ale na takovou cestu jsem tehdy neměla peníze. Mezitím jsem svou Mongolskem inspirovanou kolekci představila na studentské přehlídce Shooting Fashion Stars, seznámila jsem se se spoustou Mongolů žijících v Praze a po ukončení školy jsem se do hlavního města, kde žiji a pracuji dodnes, přestěhovala.

LN: Do Mongolska jste se tedy dostala až potom, co byla „mongolská“ kolekce hotová?
Ano, po usilovném snažení jsem získala grant od ministerstva zahraničních věcí a do Mongolska se vydala sama. Tehdy mi bylo dvacet šest a do Asie jsem cestovala vůbec poprvé. Můj pobyt trval týden a měla jsem velmi nabitý program; přednášela jsem na vysokých školách o módě, vedla umělecké workshopy, navštívila několik návrhářských studií a pro místní módní časopis nafotila svou Mongolskem inspirovanou kolekci.

LN: Jak slovo „Mongol“ vnímáte?
Setkala jsem se s tím, že má negativní konotace a často se používá jako nadávka. Já to tak ale nikdy nebrala. Vždy jsem se zajímala o tradiční kultury a přijde mi trochu na hlavu někomu nadávat etnikem. Také jsem se o názvu své značky bavila s jedním odborníkem z Londýna, který se problematikou identity značky zabýval. Ten mi řekl, že je to skvělý název pro mezinárodní brand, protože se snadno pamatuje a hezky zní. Mnozí lidé si navíc myslí, že Mongol je moje příjmení. To mě vždycky rozesměje a zároveň potěší. Je vidět, že „Mongol“ je skutečnou součástí mého životního příběhu.

MONIKA SLAVÍČKOVÁ

Narodila se před třiatřiceti lety v jihomoravských Boskovicích. Na střední škole vystudovala obor Operátorka oděvní výroby a ve vzdělávání pokračovala na Vyšší odborné škole v Brně se zaměřením na design a umění. Pak se pustila do studia designu oděvu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, v rámci studia absolvovala stáž ve Velké Británii. Už tři roky v pražských Dejvicích naplno tvoří pod značkou Monika Mongol. Je vegetariánka, ve volném čase cvičí jógu, medituje a poznává nové kultury. S manželem procestovala velkou část jihovýchodní Asie.

LN: V čem jsou vaše současné modely jiné než vaše starší práce?
Na škole jsem měla pocit, že čím složitější střih a nápad vymyslíme, tím bude výsledný model zajímavější. A tak jsem pořád přemýšlela nad tím, jak každý kousek co nejvíc ozvláštnit. Jenže takové umělecké artefakty už pak často hraničily s nenositelností, laikovi nic neříkaly a jejich výroba byla tak nákladná, že byly spíše neprodejné. Proto jsem se začala zamýšlet nad tím, co vlastně reálný zákazník od oblečení pro běžné nošení očekává a kam jej nosí. V tom mi pomohly zkušenosti ze stáže v Británii, kde jsme se na potřeby běžných zákazníků více zaměřovali. Já sama jsem minimalistka, a tak čím dál více inklinuji k jednodušším střihům a výšivkám menších rozměrů. Nyní v podstatě vycházím ze svého šatníku, z toho, co sama nosím nebo co bych ráda nosila. Proto si i většinu věcí šiji sama.

LN: Kdy jste začala pracovat s výšivkou, která je pro vaši tvorbu tak charakteristická?
Ještě předtím, než jsem šla na vyšší odbornou školu. Bratr po mně jednou chtěl, abych mu zašila díru na mikině, a mě napadlo, že by se dala přešít různými způsoby. Tak jsem se pustila do výšivky. Začala jsem si s ní hrát a postupem času jsem vyvinula vlastní techniku, při které různé vzory vyšívám pomocí obyčejného šicího stroje. Tenkrát jsem to ale ještě nebrala jako charakteristiku svého brandu. Identitu vlastní značky jsem řešila až na vysoké, kdy jsem výšivku začala kombinovat se spuštěnými nitěmi a okolí o ni začalo projevovat zájem. Tehdy také začaly vznikat moje první výšivky na zakázku.

LN: Je možné výšivku chápat jako trend?
Tradiční výšivka různých etnik či krojů nikam nemizí a není trendem nijak ovlivněna. Vše se ale dá v určitou dobu chápat jako trend, protože trendy jsou víceméně reakcí na aktuální dění kolem nás. Důvodem, proč je právě výšivka v poslední době tak oblíbená, je lidská touha po návratu k národním tradicím a identitě. U nás jsem silný trend výšivky vnímala především před třemi lety, když jsem se vrátila z Vietnamu. Byla jsem plná asijské inspirace, která byla zrovna „in“, a trefila jsem se do doby, kdy tu výšivka fakt frčela. Všichni nosili vyšívané bombery a já měla poměrně hodně zakázek právě na výšivky. Stejně jako každý trend i tento ale postupně opadl a já sama jsem se výšivky asi už dost nabažila, a tak ji v současnosti tolik neřeším. Nicméně nedávno jsem dostala zakázku na vyšívané svatební šaty a během koronavirové krize jsem si jen tak pro radost vyšila obraz. Posouvat výšivku zase někam jinam mě baví, ale časově je to velmi náročné.

LN: Liší se nějak evropská výšivka od asijské?
Tradiční asijské kmeny často vyšívají vzory s hlubokou symbolikou a většinou používají základní stehy. Ke specifickým technickým detailům jednotlivých kmenů jsem se ale bohužel úplně nedostala. Během mého cestování po Asii jsem se často setkávala s tím, že mi ukazovali a nabízeli samé turistické padělky, které s lokální autentickou výšivkou neměly nic společného.

Vzory jsou vyšívané na obyčejném šicím stroji

LN: Zkoušela jste kromě oblečení a výšivek vytvářet i něco jiného?
Před čtyřmi lety jsem začala navrhovat batohy. První jsem vyrobila pro sebe a použila jsem na něj části ze staré kožené bundy, kterou jsem koupila v second handu. Přišlo mi fajn, že můžu vdechnout život staré bundě, kterou už nikdo nenosí, a líbila se mi i myšlenka recyklace. Sama jsem vegetariánka, a tak mi přišlo fajn, že kůže, kvůli které nějaké zvíře umřelo, se ještě dál zpracuje. Batoh zaujal i moje kamarády, a tak jsem pro ně také pár kusů udělala. Jenže bund jsem k výrobě potřebovala čím dál víc a hledání těch použitelných bylo čím dál náročnější. Částečně jsem pochopila, že udržitelnost může být ve velkém měřítku neudržitelná. Batohy Monika Mongol je stále možné zakoupit, ale musím se přiznat, že energii namísto do nových prototypů vkládám spíše do šatů. Jsou variabilnější, a proto mě asi i víc baví.

LN: Kdy jste vlastně zjistila, že se chcete věnovat módě?
Šití mě odjakživa přitahovalo a už jako malá jsem v ruce šila oblečení pro svoje panenky. Pak jsem na půdě našla starý šlapací šicí stroj a hodně mě nadchlo, že si díky němu mohu usnadnit práci. Svým způsobem mě inspiroval táta, který mi šil oblečení a jednou pro mě vyrobil i školní tašku.

LN: Šila jste i jako teenager, nebo jste v té době řešila úplně jiné věci?
Vyrůstala jsem v malém městě, kde módní trendy udávala vietnamská tržiště, a to nebylo nic pro mě. Nemám ráda, když má na sobě někdo jiný ten samý kus oblečení jako já. Chtěla jsem se – jako každá holka – líbit klukům a oblékat se úplně jinak, originálně. A tak jsem si začala přešívat trička a různě experimentovat.

LN: Kudy pak vedla cesta ke studiu oděvní tvorby?
Na základní škole jsem byla tak trochu šprtka, takže jsem šla na gymnázium. Šila jsem ale pořád dál a studium na gymnáziu mě nenaplňovalo, protože mi tam chyběly ruční práce. Věděla jsem, že na vysoké škole chci studovat něco tvůrčího, takže mě gympl v tomto ohledu tak trochu brzdil. Po roce jsem tedy přešla na střední textilní školu, která byla u nás v Boskovicích. Tam jsem měla ze začátku trochu problém, protože můj obor byl vnímaný jako ten, na který chodí lidé, co se hůř učí. Přišlo mi, že většina lidí tam je jen kvůli maturitě, a ne kvůli tomu, že by je to bavilo. Ve třídě nás bylo třicet a jsem asi jediná, kdo se oboru věnuje dodnes. Škola už zanikla, ale naučila jsem se tam všechny praktické věci, které s oděvním průmyslem souvisejí, od ekonomie přes technologii výroby až po samotné šití.

LN: Pomohly vám tyto znalosti v dalším studiu?
Vyšší škola byla zaměřena na více oborů, od scénického kostýmu až po návrhářství, takže jsem tam získala velmi dobré umělecké základy, a dokonce jsem si tam vyzkoušela semestrální uměleckou práci na dané téma. To vše jsem pak zúročila na vysoké škole ve Zlíně, kam jsem se následně přihlásila na oděvní design. Tam jsme se zaměřovali hlavně na umění a marketing, ale trošku mi tam chyběly rady, jak s uměním prakticky pracovat. Skvělé ale bylo, že jsme měli možnost půlroční praxe v zahraničí a já si díky stáži v britském Nottinghamu na vlastní kůži vyzkoušela, jak se pracuje pro reálnou značku. Tam mi došlo, že v prostředí, kde se chrlí tisíce identických kusů oblečení najednou, nechci v budoucnosti figurovat, a tak jsem svoji práci začala vést cestou individuality.

LN: Připravujete nějakou novou kolekci?
Nedávno jsem vymýšlela dárek pro kamarádku, které se narodila dcera. Ušila jsem jí dětské oblečení a známým se natolik zalíbilo, že kolekci pro děti dál rozvíjím. Letos jsem také vůbec poprvé začala připravovat malou svatební kolekci. Kvůli situaci spojené s koronavirem jsem ji ale musela odložit až na příští rok. Móda se podle mě nikdy nezastaví, pořád bude na čem pracovat a já se těším na to, co dalšího mi budoucnost přinese.

Tajemství zlatých adres. Pražská vila za půl miliardy je na prodej

Vila Na Zátorce 13 (Praha, 26. července 2020) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Mohutná, ale v rámci okolní zástavby celkem nenápadná cihlová stavba v srdci diplomatické čtvrti pražské Bubenče je...

Kůže je zrcadlem vnitřních chorob, říká lékař. Jaké nemoci může ukázat?

Petr Arenberger, kožní lékař a ředitel Fakultní nemocnice Královské Vinohrady | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Vyrážka s pupínky, puchýřky i problémová pigmentová znaménka dokážou pěkně znepříjemnit život, ale mohou být také...

Jak se dělá byznys za miliardy. Agent Paska o přestupu Součka i dalších

Pavel Paska | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Jak se zrodil rekordní přestup záložníka Součka do Anglie? Kam asi tak půjde střelec Schick? Co očekává od zázračného...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!