Asi nejvýraznější novostavbou v katastru Josefova je budova Filozofické fakulty Karlovy univerzity na Palachově náměstí. Vznikla sice až na přelomu dvacátých a třicátých let, nejde ale o žádnou avantgardní architekturu. Naopak, poněkud těžkopádné kamenné průčelí s vysokými sloupy je značně konzervativní.
Funkcionalisté se kdysi zlobili, že škola, která má vychovávat mimo jiné i teoretiky architektury, je tak usedlá. Na druhé straně je jí třeba přiznat, že prostor náměstí uzavírá důstojně – jako by tam patřila odjakživa. Autorem architektonického řešení byl pražský projektant Josef Sakař, který vytvořil své první stavby už na sklonku 19. století. Pro Karlovu univerzitu navrhl tzv. prozatímní budovu už o něco dříve, najdeme ji hned za Rudolfinem.
Filosofická fakulta v Praze
Před Sakařovou budovou měla být na Palachově náměstí umístěna socha Antonína Dvořáka dle vítězného soutěžního návrhu Josefa Wagnera a architekta Jana Sokola, k čemuž bohužel nedošlo. Plastika se dnes krčí zády k náměstí pod schodištěm do Rudolfina.
První republika přispěla do struktury Josefova ještě nenápadným činžovním domem č. 5 v ulici Elišky Krásnohorské, projektovaným Vladislavem Martínkem z městského stavebního úřadu, dále budovou bývalého ministerstva pro sjednocení zákonů – dnes průmyslovkou – v Dušní ulici od Emila Králíčka se zajímavou, plečnikovsky pojatou fasádou. Jedna stavba z tohoto období si ovšem zasluhuje více pozornosti.
Je jasně moderní, funkcionalistická, přesto svým členěním v daném prostředí výborně sedí. Jde o dostavbu synagogy ve Vězeňské ulici, kterou ve třicátých letech navrhl pražský architekt Karel Pecánek (dnes v ní sídlí ředitelství Židovského muzea). Ten měl bohaté zkušenosti s rekonstrukcemi památek i zakomponováním novostavby do historického kontextu, jak je patrné na jeho domě v malostranské ulici Tržiště, kde dnes sídlí hotel Aria.
Jeden autor: jeden úspěch a jedna prohra
A co poválečná éra? I ta přispěla velmi výrazně. Na místě části domovního bloku mezi ulicemi Pařížskou, 17. listopadu, Elišky Krásnohorské a Bílkovou, který byl zčásti zničen na konci války a zčásti zbourán v šedesátých letech, vyrostl mohutný hotel Intercontinental – zřejmě první pražská stavba amerického investora a vlastně takové pozdní dítko roku 1968.
Hotel Intercontinental
Mnozí míní, že budova ve stylu betonového brutalismu do jemného světa historismu a secese nepatří, ale já si myslím, že je to dobrá architektura. Velká hmota je vyvážena volným prostranstvím v sousedství. Cenné byly i interiéry hotelu, v nichž autoři Karel Filsak, Jan Bočan a další dali do kontrastu pohledový beton a historické kusy nábytku, stejně jako kultivovaná umělecká díla výtvarníků, kteří v následujících letech upadli v nemilost, například František Ronovský, Josef Klimeš, René Roubíček...
Svižný interiér byl v té době vskutku mimořádně zdařilý, bohužel už z něj mnoho nezbylo – dnes je hotel v podstatě tuctově zařízen. Všimněte si i romantického parčíku ponořeného pod terén směrem k nábřeží, i ten je malým mistrovským dílem.
ČTĚTE TAKÉ: Moderna v asanaci? Dorty v Pařížské i inspirace Vídní Novotného kubistické domy v ulici E. Krásnohorské |
Méně zdařilý už je další Filsakův hotel – dříve Budovatel, dnes President. Stavbu přímo na nábřeží Na Františku nezachránil ani keramický plášť, ani mohutná betonová plastika Josefa Klimeše v rámu na atice. Tato stavba už měřítko nábřežních paláců narušuje a pamětníka zejména mrzí, že nahradila kultivovaný prvorepublikový palác SIA architekta Františka Krásného, který tvořil vhodný protějšek Kotěrovy právnické fakulty – vida, i to je příklad meziválečné architektury!
Za příliš zdařilou nepovažuji ani administrativní budovu Mezinárodního svazu studentstva, která tvoří nároží ulici Pařížské a 17. listopadu. Stojí v místech, kde býval secesní dům architekta Jiřího Justicha, který ale vyhořel na konci války. Projekt Stanislava Hubičky (mj. autora architektonického řešení Nuselského mostu) se sice se sousedy vypořádává docela dobře, ale ve výsledku působí stavba, pokrytá kamennou opukovou mozaikou a eloxovanými kovovými prvky, v daném prostředí dost podivně. Hezký je ale reliéf Miloslava Chlupáče.
Dům je už léta prázdný a jsem zvědav, jestli nakonec přežije, nebo ustoupí nějaké novostavbě. Pokud se tak stane, doufám, že to bude dílo mimořádné, tak jak je mimořádná i tato lokalita.
