Lidovky.cz: Co je nejtěžší na tom vytvořit porcelánovou sošku?
Práce s porcelánem a celý proces zpracování jsou neuvěřitelně zdlouhavé a technologicky náročnější než třeba práce s keramikou. Proces zahrnuje několik fází a každá má svá úskalí. Určitě to stojí na preciznosti, detailech, představivosti a technologických znalostech autora.
Monika Martykánová
Lidovky.cz: Design jste studovala už na střední škole. Chtěla jste se mu věnovat vždycky, nebo vás lákal i jiný obor?
Odmala jsem si kreslila, pak chodila do výtvarky na ZUŠ a design byl dalším krokem, přirozenou výzvou. Když jsem se totiž hlásila na střední uměleckou školu na grafický obor, táta mi vnukl myšlenku, že bych si měla umělecké obzory spíše rozšířit a zkusit design, kde jsem se mohla něco nového naučit, protože design pracuje s různými materiály. Tak jsem se oprostila od plochého 2D rozměru a naučila se přemýšlet nad plastickým 3D rozměrem. Po maturitě jsem však měla pocit, že průmyslový design už mě nenaplňuje natolik, abych v něm pokračovala. A pak jsem narazila na porcelán.
Lidovky.cz: Kromě porcelánu se věnujete také hudbě, tetujete v salonu a kreslíte. Kdybyste si měla vybrat, co pro vás znamená největší svobodu vyjádření sama sebe?
Těžko říct, co mi přináší největší svobodu. Myslím, že je to podle nálady. Když jsem unavená z jednoho, uteču k druhému. Svoboda pro mě znamená možnost pendlovat mezi různými obory. Hudba mě provází už od dětství stejně jako kreslení, obojí je pro mě důležité, skrz hudbu filtruji emoce jinak než při výtvarném umění. A tetování je spíše jen další stupeň vývoje vycházející z mé potřeby kreslení. Tetování pro mě znamená úplně odlišný svět oproti akademickému prostředí kolem porcelánu. Setkávám se s lidmi napříč různými obory, což je inspirativní. Taky tam je neskutečná zodpovědnost, protože jde o vztah mezi mnou a klientem, ve kterém (alespoň pro mě) hrají roli i důvěra a intimita. S tím souvisí, že někdy je nutné udělat kompromisy k oboustranné spokojenosti, má svoboda tady tedy má své meze.
Lidovky.cz: Vaše porcelánové sošky se většinou k něčemu vztahují, u Alegorie covidu je to celkem jasné. Jak ale vznikl nápad udělat sošku s názvem Dobrá matka?
Když jsme byli v prváku na UMRPUM na exkurzi v míšeňské porcelánce, nadchly mě porcelánové sošky, jejich detaily a zpracování. Obzvlášť plastika Dobré matky z 18. století. Uvědomila jsem si totiž, že dnes jsou na ženu kladeny mnohem větší nároky než jen starání se o děti, což jsem odpozorovala hlavně od své mámy, která je velmi „multifunkční“. A tak mě napadlo využít motiv matky a přenést jej do současnosti. Impulsem možná byl i pocit odloučení od vlastní mámy, protože to nebylo dlouho poté, co jsem se odstěhovala od rodičů.
Lidovky.cz: Co promítáte do své tvorby častěji – své osobní pocity a emoce, nebo to, co se děje ve společnosti?
Na začátku jsou hlavně osobní pocity a emoce, které se snažím ventilovat. Třeba když mám pocit, že mi něco chybí nebo vadí, ať už se to týká jen mé osoby nebo celé společnosti nebo čehokoli jiného, tak mám potřebu se k tomu vyjádřit materiální formou. U porcelánu jsou všechny tyto pocity navíc analyzované do hloubky, podložené rešeršemi, konzultované. Jsou to komplexní a promyšlené projekty. Na rozdíl od tetování...
Lidovky.cz: Jak náročným obdobím pro vás byla pandemie? Nebyl to paradoxně čas, kdy jste mohla v klidu tvořit?
Pandemie pro mě byla hodně prospěšná. Nejdříve přišel krátký propad, protože jsem byla zvyklá být každý den zaneprázdněná a najednou všechny mé plány padly. Nevěděla jsem, co si počít. Pak jsem začala hledat možnosti, jak se zabavit, čemu se věnovat. Měla jsem konečně čas se zastavit a zapřemýšlet si nad sebou. Pandemie mi vlastně pomohla definovat priority, najít a zjistit, co chci. Možná i díky tomu vznikla diplomová práce – teď je tomu přesně rok–, která mi přinesla tolik skvělých příležitostí a úspěchů.
Lidovky.cz: Na čem pracujete v současné době?
Konečně jsem si zařídila svůj ateliér, takže teď pracuji na zakázkách, na které jsem dříve neměla kapacitu. Jsem velmi vděčná za zájem veřejnosti o svou práci. Ráda bych začala pracovat na novém projektu, ale v poslední době řeším výstavy a organizační věci. Nebyl pořádně čas být kreativní, jen se zavřít do dílny a být ušmudlaná. Tohle už mi začíná chybět. A mimochodem setrvám i v akademickém prostředí, protože mě přijali na doktorské studium.
Lidovky.cz: Kupují od vás lidé vaše porcelánové plastiky? Je na ně nějaký pořadník?
Kupují, zájem je a je to výborné. Nečekala jsem to. Na základě takového zájmu jsem se rozhoupala a zařídila vlastní prostory. O plastiky je největší zájem, o jiných pracích se prakticky už nemluví. Momentálně je pořadník dost dlouhý, protože každou sošku vyrábím vlastnoručně, takže výroba zabere mnoho času.
Lidovky.cz: Jaký ke svým plastikám máte vztah vy? Máte je doma vystavené?
Plastiky a moje další práce jsou součástí mého osobního prostoru, domova. Paradoxně to ale nejsou jen ty povedené kousky... Některé mi tak připomínají moji hloupost a technologickou nevědomost. Ale i tak je mám moc ráda. Například v kabinetu máme vedle lahve Campari opřenou nachýlenou sochu Kurýra z kolekce Alegorie Covidu. Vypadá to docela vtipně, jako opilý cyklista. Nebo na komodě mám řadu asi deseti sošek Jógy, občas možná podvědomý „daily reminder“, že bych měla myslet i na své fyzické zdraví a jít si zaběhat nebo zabruslit.
Lidovky.cz: Co jste cítila, když jste za svou práci začala dostávat ceny (Národní cena za studentský design, Cena Czech Grand Design, ...)?
Že jsem teda asi dobrá?! Ne, abych řekla pravdu, tak si moc nevěřím a často přemýšlím, jestli jsem opravdu tak dobrá. Ale samozřejmě mě taková prestižní ocenění potěšila, a hlavně mě tyto úspěchy motivují pokračovat dál. Díky tomu vím, že to, co dělám, dělám správně.
Lidovky.cz: Kdybyste svou plastiku mohla věnovat někomu, koho velmi obdivujete, kdo by to byl?
Asi své babičce, která už sice nežije, ale byla mi hodně blízká a měla pro mě vždy pochopení.
Lidovky.cz: Část vašeho života zabírá i tetování. Jak jste se k němu vlastně dostala a kde jste se naučila pracovat s tatérskou jehlou?
Dostala jsem se k němu v pubertě, když jsem chodila do místních klubů na koncerty a poznávala subkulturu kolem punkrockové hudby. Většina lidí tam byla potetovaná, někdo i tetoval, tak jsem si to taky chtěla zkusit. Prostě jsem do toho šla po hlavě. Tetovala jsem nejprve sebe jehlou a tuší a dezinfikovala to vodkou, takový handpoke.
V osmnácti mi rodiče koupili první strojek z Ebay a pak ještě jeden, ze kterého se při dezinfikování smývala barva. Když jsem se odstěhovala do Prahy, tetovala jsem pár svých blízkých. Pak jsem poznala svého dlouholetého kamaráda, kterému jsem vytetovala své první realistické tetování. Mimochodem se jednalo o předělávku starého tetování a celý rukáv. Cítil ve mně potenciál a za práci mi „zaplatil“ novým profesionálním strojkem. Pak jsem zkusila napsat do tetovacích studií a hned mě vzali do Triba. Myslím, že jsem uspěla, protože jsem měla dobrý základ v realistice díky kresbě. Tetování znamenalo jen přesun mých schopností na jiné médium.
Alegorie covidu
Lidovky.cz: Tetujete i sama sebe?
Tetuji se asi od svých šestnácti. Sbírám obrázky od lidí, kteří mě baví, inspirují, něco pro mě znamenají, a pak si je sama vytetuji. Je to takový můj památníček.
Lidovky.cz: Uvažujete o tom, že byste svoje dvě „práce“ propojila? Bylo by to vůbec možné?
V jedné z klauzurních prací jsem se o to pokusila. Zkoušela jsem tetovat do nevypálené porcelánové hmoty. Zajímalo mě, jak se porcelánová hmota pod působením jehly zachová. Bohužel na tak tvrdém materiálu, jako je porcelán, nebylo možné vpravit barvu „pod povrch“ jako u kůže. Ale nakonec na porcelánu po vypálení vznikly působivé struktury. Jehla tak pro mě byla nástrojem k vytvoření zajímavých struktur. V budoucnosti chci určitě tento projekt dále rozvíjet.
Lidovky.cz: Co vám v životě působí největší radost?
Když můžu dělat to, co mě baví. Je toho mnoho, ale nejdůležitější je, abych se při té činnosti cítila svobodná. Někdy chci cestovat, jindy se zase věnovat hudbě nebo sportovat. Jsem prostě ráda, když můžu dělat to, co zrovna v daný okamžik dělat chci. Pak to dělám naplno a nejlíp, jak umím. Samozřejmě také potřebuji být obklopena lidmi, se kterými se cítím dobře.
