13. června 2019 4:48 Lidovky.cz > Relax > Design

Na prahu změny. Sklárna Moser má cenný poklad, skláře a jejich zručnost

Ačkoliv sklárna Moser je na nával turistů (obzvláště z asijských zemí) zvyklá,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ačkoliv sklárna Moser je na nával turistů (obzvláště z asijských zemí) zvyklá,... | foto: Honza Zima

Sklárna Moser se mění, aby obstála ve světové konkurenci. Práce jejích mistrů sklářů ale zůstává neměnná. Tradiční česká sklárna Moser má od roku 2016 nové majitele, od loňského roku nového kreativního ředitele a od letoška i novou tvář a nové logo. To zásadní však zůstává beze změny. Kreativita a zručnost místních řemeslníků je totiž tím nejvzácnějším know-how, které lze vyvážit pouze zlatem.

Nedávno jsem byl na návštěvě u rodičů, když jsem si všiml nenápadné, dočervena zbarvené křišťálové vázičky – postavené vedle pytle s odpadem. „To je na vyhození. Je celá zanesená vodním kamenem a nahoře uštípnutá,“ odpověděla matka na mou všetečnou otázku, co že je to za pěkný předmět. Tušil jsem, že tady něco nehraje a že ten kousek skla ještě nemá svá nejlepší léta za sebou.

„Vždyť je to Moser,“ vykřikl jsem a podíval se na matku pohledem, jakým se ona kdysi dívala na svého otce, když likvidoval staré židle Ton. Když jsem do vázičky o den později aranžoval svazek konvalinek, zjistil jsem, že jde o jeden z nejslavnějších produktů sklárny Moser s označením Diva 592. Poprvé spatřil světlo světa mezi roky 1941 a 1945 a od té doby se stále vyrábí.

Kromě zvířecích motivů, které jsou u zákazníků velmi oblíbené, vytvářejí místní...
To zásadní však zůstává beze změny. Kreativita a zručnost místních řemeslníků...

Když jsem o týden později při poradě nad chystaným číslem nadnesl, že bych se rád vypravil prozkoumat tuto legendární karlovarskou sklárnu, byl můj nápad přijat s nadšením. O značce Moser se totiž opět začíná mluvit a její noví majitelé – Jiří a Kateřina Zapletalovi a Josef Brož s manželkou Lindou Ruschakovou – jsou aktuálně v polovině svého ozdravného plánu, se kterým začali v roce 2017 a s jehož pomocí by chtěli značku vrátit na výsluní.

Sklárna už totiž v minulosti zažívala lepší časy. I když je mezi zákazníky ve světě stále považována za jednu z nejlepších, obstát ve světové konkurenci je stále těžší. Proto bylo třeba přehodit výhybku v desítky let zajetých kolejích.

Tou nejvýraznější změnou, jíž si můžete všimnout, je nové logo. o jeho návrh se postaral Tomáš Brousil a agentura Dynamo Design. Inspirací jim přitom bylo historické logo značky, které objevili v americkém Corningu. Tam totiž sídlí největší světové muzeum skla, které má ve svých sbírkách i dvanáct beden z pozůstalosti Lea Mosera.

Nové logo je zaoblenější a autor ho zbavil podtržítka. Jeho varianty pak pracují i s letopočtem, nápisem Karlsbad či monogramem. Zároveň se změnila červenozlatá barevná kombinace balení, nově ji nahradí bílá a zlatá. „Donedávna jsme si krabice vyráběli kompletně sami, ale s novým tvarem už to bude složitější,“ svěřuje mi Karolína Prokopová z marketingového oddělení.

Hvězdy z červeného koberce

Ačkoliv zrekonstruovaná budova návštěvnického centra a monumentální skleněné plastiky rozeseté před ní působí dojmem, jako by zde výroba už léta nefungovala, opak je pravdou. O tom se ostatně přesvědčuji záhy, když vstupujeme do jedné z dvoupodlažních budov táhnoucích se podél cesty, které se nacházejí hned vedle místního muzea s produkcí sklárny Moser.

Ačkoliv sklárna Moser je na nával turistů (obzvláště z asijských zemí) zvyklá, sem jejich kroky nevedou. „To jsou místa, která běžně neukazujeme. Přeci jen si musíme nějaká tajemství nechat pro sebe,“ říká mi s úsměvem Karolína a dodává, že právě tady sídlí největší hvězdy manufaktury. V této budově sedí designéři a své místo tu má i nový kreativní ředitel sklárny Petr Larva. Ona má ale na mysli mistry rytce, kterých zde pracuje zhruba dvanáct.

Z brusírny míří křišťál do skladu, nebo do dalších oddělení, kde jej čeká...

Mám štěstí – u prvního stolečku sedí Vladimír Skála, který letos v srpnu oslaví čtyřiačtyřicáté výročí své rytecké kariéry: pro Moser pracuje od svých devatenácti let. „Láďo, nic jim neříkej! Víš, jak to dopadlo minule,“ volá do éteru další z mistrů rytců s úsměvem, a naráží tak na nepříliš pozitivní text.

Autorka svou reportáž opatřila titulkem Zvěřinec pana Mosera. Ačkoliv se rytec snaží být nad věcí a na několikakilové váze s rodícím se motivem koní ve vlnách nepřestává pracovat, je vidět, že se ho slova mladé autorky trochu dotkla. „Napsala, že doufá, že jde o recesi,“ říká mi Vladimír Skála. „Přitom ji ani nenapadlo, že ten vyrytý šimpanz vznikl kvůli čínskému roku opice.“

V tu chvíli odloží vázu, na které pracuje od brzkých ranních hodin (v továrně začíná pracovní doba v šest ráno), a ukazuje mi, co všechno předchází samotnému rytí.

Na Tchaj-wanu lidi velká jména designérů nezajímají. Zajímá je rytec a...

„Rytí téhle vázy zabere devět dní. Jsou ale i motivy, na kterých pracuji tři měsíce v kuse. Nejdřív si musíte najít motiv, který budete chtít na sklo přenést. Dnes už je inspirace plný internet, ale za komunismu jsme si museli poradit sami. Vzpomínám si, že když jsem chtěl dělat rytinu koně, použil jsem pro inspiraci Ottův slovník naučný, kde byl kůň vyobrazen s husarem na hřbetě. Toho jsem tehdy musel z koně sundat,“ směje se pan Skála a přejíždí prstem po tabletu plném inspiračních obrázků i fotografií hotových děl.

„Motiv si nakreslíte na pauzák, jednotlivé linky pak perforujete, přiložíte na předmět a pomocí křídy motiv přenesete na sklo. Pak se vše obtáhne fixem a máte základ,“ ukazuje. „No a tahle sranda se pak prodává třeba za šest set tisíc,“ dodává s úsměvem.

Kromě zvířecích motivů, které jsou u zákazníků velmi oblíbené, vytvářejí místní rytci figurální motivy či výjevy z říše rostlin. „Někdy dáváme 3D rozměr i slavným malbám. Do skla už jsme ryli Muchu, Dorého i da Vinciho Monu Lisu,“ říká Vladimír Skála.

Jak pan Skála dál listuje galerií ve svém tabletu, zaujme mne fotografie, na níž má svůj rytecký stůl postavený na červeném koberci a je obklopen hloučkem obdivovatelů. „Naši rytci jsou v Asii celebrity. Lidé je znají jménem a neváhají si přijít pro autogram,“ vysvětluje mi s úsměvem Karolína Prokopová. „Na Tchaj-wanu lidi velká jména designérů nezajímají. Zajímá je rytec a především jeho ruce,“ usmívá se Vladimír Skála a ukazuje fotografii tchajwanské ulice, která je dekorována billboardy s jeho podobiznou. „Jdete po ulici – a všude na vás čumí Skála,“ směje se rytec. Podobně jako jeho kolegové i on pravidelně cestuje po světě a svůj um předvádí v různých koutech světa.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že po tolika letech práce ho nic nepřekvapí, vytahuje Vladimír Skála eso z rukávu. „Pro jednu klientku jsem kdysi ryl do vázy od Šuhájka podobiznu její kočky a datum jejího úmrtí. Pak do té vázy uložila její popel,“ kroutí hlavou. „Ale vlastně proč ne?“ dodá sarkasticky.

To zásadní však zůstává beze změny. Kreativita a zručnost místních řemeslníků...

„Máme tady i mladou krev,“ představuje mi Karolína mladého rytce sedícího jen o pár stolů dál. Je ve stejném věku jako pan Skála, když u Moseru před téměř půlstoletím začínal. Mladík se vyučil rytcem na sklářské škole v Železném Brodě a už půl roku je posilou zdejšího týmu. „Rýt jsem se pořádně naučil až tady,“ říká a na můj dotaz, zda ho tu potkám i za čtyřicet let, s úsměvem odpovídá: „Zatím mě to baví. Uvidíme!“

Forma je základ

„My jsme formaříci,“ vítají mě ve svém království, kde voní dřevo, dva mladí muži, kteří zde pro skláře vyrábějí nové dřevěné formy. „Každý den dostaneme na papíře seznam s kódy forem a jmény mistrů, pro které je třeba formu vyrobit,“ ukazuje mi jeden z formařů seznam. „Jedna forma na jednoduchý skleněný tvar vydrží třeba sto dvacet cyklů. Přitom aby skláři vyrobili sto kusů první jakosti, musí jich vyfoukat zhruba tři sta,“ vysvětluje mi. „Výsledek ovlivňuje celá řada faktorů – od počasí až po kvalitu dřeva formy,“ dodává. Dřevo tady přitom používají výhradně z hrušky a buku. „Hruška je kvalitou lepší než buk, ale zase nedorůstá takových rozměrů,“ líčí formař s tím, že jiné dřevo kvůli výrazné struktuře, která se do skla obtiskává, použít nejde.

Všechny formy zde vznikají ručně a musejí být na milimetr přesné. „Relativně se nám to daří,“ směje se formař a ukazuje mi, jak pro svou práci využívá stovky šablon visících všude po stěnách. „Před pár lety jsme měli nějakých deset tisíc šablon, ale aktuálně se portfolio zužuje. Na co mít tisíce výrobků, když bohatě stačí mít tři stovky těch skutečně dobrých?“ vysvětluje.

Největší forma, kterou zde vyrobili, měřila půl metru a na její výrobu se museli vrhnout ve dvou. Nejvíc zabrat jim však dala forma na speciální vázu ve tvaru polygonu, kterou pro Moser v roce 2018 navrhl Jan Čtvrtník. „Hodně jsem nadával a týden se mnou nebyla řeč,“ směje se starší z formařů. „Nakonec jsme tu formu udělali kovovou. Jde to, ale musí se opatřit speciálním nátěrem a vysypat hruškovými pilinami, jinak by se sklo na kov lepilo,“ dodává s tím, že v celém portfoliu značky je poměr dřevěných a kovových forem devět ku jedné.

Království zlatých a žlutých skel

Po chvíli přicházíme do další místnosti, kde jsou v obrovských kádích podle barev roztříděny skleněné střepy. „Ta odpadovost je tady opravdu veliká. Samozřejmě by to sklo šlo znovu zpracovat, ale v Moseru nám jde především o perfektní kvalitu – a té recyklací nelze dosáhnout,“ říká mi Karolína Prokopová s tím, že většina odpadu tak putuje k dalšímu zpracování do továrny v Novém Sedle, kde ze střepů vyrábějí nápojové lahve, jež se distribuují do celé Evropy.

V protější místnosti se seznamuji s dalším mužem ze tří stovek zaměstnanců firmy Moser. Ten mi vysvětluje, jak vzniká sklářský kmen, tedy směs surovin používaných pro výrobu skla. Tu tvoří především křemenný písek pocházející ze Střelče u Jičína a dále pak nejrůznější čeřiva, vápenec, soda a v neposlední řadě také barviva, jejichž přesná gramáž je zde zásadní.

Rytci ze sklárny Moser jsou zejména v Asii celebritami. Lidé je znají jménem a...

Právě barevné sklo je pro značku Moser typické. V portfoliu mají celkem šestnáct základních barev, pro klienta jsou však schopni vytvořit i nejrůznější nové barevné variace. „Nejvzácnější barva je zlatá rosa. Do té se rozpouští čtyřiadvacetikarátové zlato. Když pak do toho skla koukáte proti světlu pod správným úhlem, můžete vidět drobné třpytivé šupinky,“ říká mi muž. Druhou nejvzácnější barvou je pak žlutý eldor.

Z jedné kádě, kterých je v místnosti naplněných směsí hned několik, vznikne zhruba sto kilo skloviny. Z ní se dá vyrobit například sto padesát skleniček na whisky. Na sklo se písek taví v průběhu noci. Ráno, kdy je sklo ještě hodně horké, se skláři soustřeďují na výrobu menších věcí, s chladnutím hmoty pak přicházejí na řadu větší objekty.

Vedro přímo pekelné

Jeden z nich zrovna vzniká v hlavní hale místní sklárny, v jejímž středu jsou do tří skupin soustředěny pece rozžhavené na 1300 stupňů Celsia. Vedro z nich je obrovské i v chladném dni, takže si ani nechci představovat, jaké pracovní podmínky zde vládnou v parném létě.

To už mne ale Karolína upozorňuje na sklářského mistra, který jako jediný ve sklárně dokáže zhotovit slavnou vázu Hruška, za jejíž design získal Lukáš Jabůrek v roce 2012 cenu Czech Grand Design. Při jejím foukání je totiž třeba nabrat na píšťalu zhruba padesát kilogramů žhavé skloviny a tíhu udržet během celého procesu tvarování.

Zdeněk Drobný, mistr, který tento husarský kousek zvládne, však aktuálně nebojuje s vázou jménem Hruška, nýbrž s novým monumentálním objektem, jenž pro sklárnu navrhl nový kreativní ředitel Petr Larva, který před svým působením v Moseru pracoval jako umělecký ředitel sklárny Ave Clara. To, co zprvu vypadalo jako medúza, se pomalu, ale jistě proměňuje v předmět připomínající káču.

Je fascinující pozorovat práci mistra skláře, který napojuje jeden skleněný objekt na druhý, tvaruje ho ve formě a následně jej zase ochlazuje. Larvův objekt je to poslední, co dnes sklářský mistr udělá. Hodiny ukazují čtvrt na tři a to znamená jediné – pracovní doba pomalu končí.

Zlaté ručičky

Z hutě výrobky putují na třístupňovou kontrolu kvality. Sklo značky Moser musí být dokonalé. Odtud vše míří do brusírny, kde výrobky získávají přesný tvar a lesk. I zde se na všem pracuje ručně, s pomocí vody a brusné pasty.

Z brusírny míří křišťál do skladu, nebo do dalších oddělení, kde jej čeká finální vlna zdobení. Některé výrobky putují do sousední budovy k už zmíněným mistrům rytcům, jiné čeká zdobení za pomoci zlata. O to se u Moseru starají dvě ženy, které už mají motivy na ikonických produktech v ruce, a nepotřebují tak ani žádnou předlohu. Každý z milionů skleněných předmětů zdobených zlatem totiž prošel právě jejich rukama. Na sklo se nejprve štětečkem nanese zlatá vrstva, která má před vypálením červenou barvu. Jakmile se vypálí a vyndá z pece, září zlatem. Zlato je však třeba s pomocí speciálních kamenů – achátu a krevelu – ještě vyleštit.

Rytec při práci

Poslední kroky naší prohlídky vedou do skladu, kde je ještě veškeré zboží uloženo ve starých červených krabicích. Na tu svou zde čeká i série skleniček na sherry, která vznikla na zakázku pro michelinskou restauraci londýnského šéfkuchaře Josého Pizarra. Ten si přál, aby se do skleničky vtiskl obrys jeho rukou, což dalo vzniknout vskutku jedinečným sklenkám s broušeným dnem.

Jde jen o jednu z mnoha chystaných spoluprací, se kterými chce sklárna Moser dobýt svět. Podle Karolíny Prokopové se do budoucna můžeme těšit třeba i na spojení tradiční české sklárny se světem módy. Ostatně, módní námluvy začaly už letos, kdy se tváří značky stala topmodelka Hana Soukupová, rodačka z Karlových Varů, jež nedaleko sklárny vyrůstala. Na závěr mám tedy jednu radu: křišťál značky Moser po svých předcích rozhodně nevyhazujte. Vrací se totiž do módy!

Partner nechce být u porodu, mám ho přemlouvat?
Partner nechce být u porodu, mám ho přemlouvat?

Ahoj, prosím poraďte mi, jak se s tím srovnat.