Přehlídková mola jsou pro pětadvacetiletého módního návrháře Jana Černého nuda. Pro všechny kolekce, se kterými se účastnil Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, a už jich bylo šest, vyhledává unikátní prostředí mimo hlavní lokaci. „Chci, aby zážitek z mé show byl naprosto odlišný, aby se člověk alespoň na chvíli ocitl v jiném světě a zapomněl na to, co ho čeká,venku‘.“
  |
Ostatně tvorbu jeho nových oděvů vždy ovlivňuje představa, jak jeho modely souzní s vyhlédnutým prostorem. DUP39, kde se konala jeho letošní show, si ho ochočil na afterparty po projekci filmu McQueen na loňském podzimním fashion weeku. „Ten prostor je úžasný, něco mezi atomovým krytem a divadlem pod zemí v centru Prahy. Okamžitě jsem věděl, že příští přehlídku musím mít tady.“ Stalo se.
Variace na Boudníka
Někdy se hodí rozpomenout se i na to, co se člověk učil ve škole. V Janově případě to tentokrát byla vzpomínka na grafika a malíře Vladimíra Boudníka. Fascinovalo ho, jak vznikaly některé Boudníkovy grafiky. Ve fabrice, kde pracoval, sbíral úlomky plechů, zlomené pilníky, matice, hřebíky, šrouby a ty pak „otiskl“ do plechových plátů - základ matric pro tisk jeho abstraktních grafik.
Stejně tak návrháře okouzlily Boudníkovy obrazy, které vznikaly na oprýskaných zdech v ulicích, v jejichž skvrnách a trhlinách objevoval reálné tvary. V padesátých letech minulého století nabízely kolemjdoucím vyjížďku z šedivé a ponuré reality do barevného a svobodného světa imaginace. „Konfrontoval lidi, kteří by nikdy nevstoupili do galerie, s uměním na ulici. Myslím, že to tak trošku funguje i v módě. Že lidé, kteří se o umění moc nezajímají, se střetli s mojí interpretací Boudníka.“
Módní návrhář Jan Černý je v současné době na stáži u francouzské značky Louis Vuitton. Pracuje u kreativního ředitele pánských kolekcí Virgila Abloha.
Janovi je blízká i autentičnost, chceteli syrovost vzniku umělcových prací. I on si rád sáhne na „umění“ špinavýma rukama. „Vezmu do ruky váleček s barvou a přejedu tu krásně ušitou bundu, a tím ji přetvořím. Vznikne něco nového, jiného. Nepoužíval jsem Boudníkovy grafiky, abych je obtiskl na svoje věci, ale inspiroval jsem se jeho principy, které jsem zkusil uplatnit v oděvu,“ vysvětluje.
Byl to zcela odlišný způsob, než který použil v předcházející show Egotrip. Ta se konala na podzim loňského roku na pražské Letné. Tam se nerozpakoval použít přímo plátna kamaráda malíře Martina Lukáče. Potkali se kde jinde než na fashion weeku, vzájemně si pochválili tvorbu a uzavřeli barterový obchod: Martin získal několik oděvních kousků z Janových kolekcí, Jan si vybral u Martina, jejž už předtím sledoval na Instagramu, obraz. „Moc se mi líbí. Je zatím jediným uměleckým dílem, které mám doma.“
Češi i Slováci v módě stále zaostávají za světem, říká návrhář |
Protože se Martin o módu zajímá, dokonce sbírá tenisky, slovo dalo slovo a domluvili se, že spolu připraví na Letné show, která připomínala autobazar se vším všudy. Nechyběly ani typické autobazarové fáborky, které na závěr show nesli modelové připevněné na zádech. „Z Martinových obrazů jsme ušili některé modely a obrovské plachty. Těmi jsme zakryli auta, která tam stála. Zatímco já se dlouho ostýchal do originálů střihnout, Martinovi to líto vůbec nebylo.“
Od uniformy k pavoukům
První Janova přehlídka se konala v soutěži o nejtalentovanějšího mladého návrháře Van Graaf Junior Talent: tu vyhrál a pojal ji v „armádním“ střihu. Staré vojenské uniformy rozebral a přešil. Jádrem jeho kolekce se tak staly asymetrické tvary v jinak symetrické formě. Na první přehlídce, kam mají vstup už jen ti „dospělí“ návrháři, vstoupil do show stejně drsně jako seriál HBO Pustina na televizní obrazovky. Outfit modelů přizpůsobil ošoupanému vzezření seriálových kluků a mnohé z nich oblékl do ručně lakovaných bund, které odkazovaly na lak aut, v nichž pustinoví kluci jezdili na diskotéky. Náramky s žiletkovými přívěsky už jen podtrhly autentičnost nápadu.
Letecká přehlídka se nekonala na letišti, ale na Štvanici. „Začal jsem více cestovat a hodně času jsem proseděl na letištích v těch podivných prosklených celách u gatu 3 nebo 7.“ Jan sledoval, co vše se děje na letištní ploše i v útrobách budovy, kdy se lidé a jejich zavazadla proměňují v kódy a čísla, pokud je ovšem propustí skenery a detektory. Na oděvy přibyly štítky s čárovým kódem, za krky polštářky na podepření hlavy, i když pletené, ledvinky nahradily bezvzduché sáčky, aby pojaly co nejvíce oblečení, na přehlídce ovšem jen s náhradním trikem.
Výlohy pro Hermés a merino recyklace. Zatím se nám daří, říká oceněná módní návrhářka |
Technicko-hororová kolekce opanovala Clam-Gallasův palác, kde dominovaly šusťákové bundy a pogumované pláště. Výrazně se zde prosadily barvy červená a hlavně zelená, která během prezentace posloužila jako filmové plátno - promítala se na ně stejná animace, jež právě běžela na obrazovkách. Vrcholem Janova snažení byli jeskynní pavouci, kterých se strašně bojí. „Považuji je za nejhorší stvoření.“ Znal je ovšem jen z televizní obrazovky, dokud nevylezli z 3D tiskárny a nepřekryli ústa modelům. „Byli najednou docela hezcí, zvláště ti bílí a černí.“ Možná dobrý způsob, jak se zbavit fobie nejen z pavouků.
Nedílnou součástí outfitu mladých mužů v hororové show byly poprvé boty značky Prestige, k nimž se od té doby vrací, pokaždé ovšem v jiném designu. V DUP39 byly lehce asymetrické.
Oděvní chirurg
Už na prvních školních pracích je vidět, že Jan rád pracuje s barvou - a nemusí ji na oděv nanášet ručně. Látky odbarvuje i batikuje. Vedle klasické černé používá hojně sytou červenou a zelenou, která zrovna v poslední kolekci chyběla, ale jinak výraznou barevnost nepostrádala. Z Jana ještě zcela nevyprchala radost z malby na oděvu, jíž konkuroval na Letné profesionálnímu umělci. Oblíbil si také fialovou. „Nedávno jsem našel fotky z dětství a na nich jsme se sestrou pokaždé ve fialových mikinách nebo tričkách. Konečně jsem odhalil příčinu, proč sahám po fialové barvě!“
Stejně jako barevnost je pro Jana důležitá konstrukce a technologie oděvů, které musí být odolné a působit poněkud stroze až pracovně. Když si někdo koupí jeho bundu, která je v rozličných variacích součástí každé kolekce, musí mu vydržet půlku života. Pracuje proto hlavně s denimem, s pevnými plátny a také šusťákovinou. „Docela dobře technicky přemýšlím, což jsem asi zdědil po taťkovi, který je chirurg. Hodně mi s technologií oděvů pomáhá spolužák Boris Král, který se letos na fashion weeku sám představil v soutěži Van Graaf pro mladé talenty. Mamka mně asi přenechala estetické cítění.“
Z ulice do salonu?
Bude návrhář stárnout s lidmi, kteří jeho módu sledují? „Bylo by to přirozené, za deset dvacet let asi nebudou chtít nosit jen trika, mikiny a šusťáky. Nevím ale, co budu navrhovat. V poslední kolekci mám poprvé komplet ušitý z kůže. Chtěl jsem se trochu oprostit od ryze streetwearové módy a vyzkoušet si, zda dokážu udělat dražší a elegantnější věc.“
Prádlo nemusí být jen jemné, může být i svůdné, říká návrhářka |
Podobně jako o elegantnějším outfitu přemýšlí, že by některé jeho oděvy mohli obléknout na přehlídce nejen osvědčení mladíci, kteří záměrně nejsou profesionálními modely, ale i dívky. Zatím ta pravá chvíle nepřišla.
I když se modely na show můžou zdát nenositelné, protože jsou vědomě barevně přeexponované, je to klam. Obdobným způsobem, kterým návrhář destruuje jednotlivé kusy oděvu, aby je opět poskládal do nových originálních věcí, lze rozložit i outfit na jednotlivé části oděvu. „Když si člověk oblékne jenom bundu a k tomu černé kalhoty, vypadá civilně. Vždycky jsem chtěl navrhovat věci, které kluci budou mít chuť si obléct a nosit je. I já bych je chtěl nosit, i když netvrdím, že všechno a hned. V ideálním světě, kterému nechybí fantazie, bychom s kámoši mohli nosit určitě všechno.“
Léto v Paříži
Jan nechodí na večírky. Od rána do večera sedí ve studiu, teď už v obýváku své garsonky, která je zároveň studiem, a vymýšlí kolekce a dokončuje školu. Přehlídka v DUP39 byla současně praktickou částí jeho diplomové práce, s níž zakončuje magisterské studium v Ateliéru designu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. V teoretické části se věnoval spolupráci světových módních domů s umělci. To ještě netušil, že bude asistovat dvěma designérům ve společnosti Louis Vuitton v Paříži. „Kdo by nechtěl prožít jaro a léto ve francouzské metropoli, a ještě k tomu v takové firmě? Splnil se mi sen.“
Esquire, časopis pro „muže, který ví, co chce“, pravidelně vyhlašuje Muže roku. Akademici, mezi nimiž nechyběli například neurolog Vladimír Beneš, psychiatr Radkin Honzák, fotograf Antonín Kratochvíl či lékař bez hranic Tomáš Šebek, spolu se čtenáři časopisu zvolili Mužem roku 2018 v kategorii Fashion právě Jana Černého. „Zaskočilo mě to, ale nezměnilo. Je hezké, když si někdo všimne vaší práce - a o to nám všem, kteří se věnujeme módě, jde. Neděláme šaty do skříně, ale pro lidi.
