Kdo v hlavním městě žije déle než jen pár let, může si bohužel ještě víc než dobře pamatovat případy, kdy rekonstrukce „zachraňovaný“ objekt v zásadě zničily. Povětšinou z něj totiž nezůstalo více než obvodové zdi (někdy dokonce jen uliční průčelí), zatímco veškeré vnitřní horizontální i vertikální konstrukce byly vybourány. To byl případ secesního hotelu Palace na nároží ulic Panská a Jindřišská, dalšího hotelu z téhož období Savoy na Pohořelci, nebo domu v ulici Dukelských hrdinů naproti Veletržnímu paláci.
O tom, že tento brutální přístup ani zdaleka nepatří jen minulosti, svědčí i příklady z nedávné doby. Třeba „rekonstrukce“ expresionistického domu v Jungmannově ulici na Novém Městě, nebo úpravy poloviny rodinného domu v Gogolově ulici v areálu hradčanských bašt.
Až příliš transformované trafo
Nyní vzbuzuje obavy nejen odborníků to, co se děje s památkově chráněnou budovou bývalé Zengerovy transformační stanice Elektrických podniků hlavního města Prahy na malostranském Klárově (přesněji na rohu ulic Pod Bruskou a U Bruských kasáren; čp. 132/III; nemovitá kulturní památka od roku 2015). Stavba, která byla provedena v letech 1923–1924 ve stylu moderního klasicismu, bývá často považována za dílo hradního architekta Jožeho Plečnika, a skutečně připomíná jeho architekturu. Autory však byli dva žáci Jana Kotěry z pražské UMPRUM – Vilém Kvasnička a Jan Mayer. Tato dvojice mimochodem navrhla v podobném stylu i dostavbu areálu nemocnice U Milosrdných na pražském Františku.
Autoři dokázali, že i technický objekt může vypadat důstojně, koneckonců se nachází přímo pod areálem Pražského hradu. Současný majitel zde chystá výstavní prostory a údajně kvůli průsakům nebezpečných látek musel provést radikální zásahy. Z původní rozlehlé stavby tak zbyly jen ty obligátní obvodové zdi. Ani ty ovšem nezůstaly všechny – škoda je zejména partie do uličky U Bruských kasáren s nápaditým motivem do chodníku vybíhajících hranolů na trojúhelníkovém půdorysu. Autor těchto řádek chápe, že se zásadně mění využití stavby a že původní funkce přinesla technické problémy, přesto mu připadá, že tak razantní zásah do památkově chráněné budovy je těžko obhajitelný.
Řekni, kde ta okna jsou
Obavy vzbuzuje i další rekonstrukce. Týká se jedné z nejvýznamnějších památek československého (ale vlastně i evropského) funkcionalismu – budovy, postavené pro stejného investora – Elektrické podniky hl. m. Prahy (později Dopravní podniky; čp. 1477/VII; NKK od roku 1964).
  |
Stavba s železobetonovou skeletovou konstrukcí při Bubenské ulici v Holešovicích, byla navržena Kotěrovým žákem Adolfem Benšem a absolventem pražské techniky Josefem Křížem a vystavěna v letech 1926–1935. Má moderní dispoziční řešení a keramický plášť. Měla na tehdejší dobu špičkové vybavení – například americkou klimatizaci Carrier. K atributům lecorbusierovského funkcionalismu patří i okenní pás prvního patra směrem do Bubenské (asi nejdelší u nás), nebo ploché střechy se slunečními terasami.
Uvnitř byly nejen kanceláře, ale také velkorysá schodišťová hala, víceúčelový sál, který si starší čtenáři Lidovek jistě vybaví v souvislosti s koncerty nebo plesy. Dále se zde nacházely moderní lékařské ordinace, obchody a kavárny i první samoobslužná jídelna, vybavená americkými kuchyňskými roboty firmy KitchenAid.
Podle informací z webu má mimo jiné rekonstrukce přinést zateplení fasády, výměnu původních oken za materiálově jiná (již se provádí) a další zásahy, které nejsou právě v souladu s definicemi kulturní památky, u níž autenticita hraje dosti zásadní roli. Budova má napříště sloužit jako kancelářská.
Novostavba s nádivkou
Konečně tu máme třetí případ, tentokrát opět z Prahy 7 – Holešovic. Tím je v podstatě likvidace cenné kubistické továrničky firmy Materna na rohu ulic Dělnická a Osadní (čp. 313/VII; NKK od roku 2012) z let 1919–1921.
Jde o dílo absolventa pražské techniky Rudolfa Stockara. Ten byl nejprve ovlivněn Janem Kotěrou (patrné je to zejména na Stockarově vlastním domě ve stylu anglického cottage, který se nachází na Baště sv. Tomáše), později se však stal šéfem proslulé designérské firmy Artěl, kde se vyráběly krom jiného i slavné kubistické předměty dle návrhů Pavla Janáka, Josefa Gočára nebo Vlastislava Hofmana. Sám Stockar byl autorem řady takových drobných děl – od čajových servisů přes šperky až po cigaretové špičky.
V kubistickém stylu pak ve spolupráci s malířem Františkem Kyselou navrhl Stockar i dnes už neexistující cukrárnu ve Vodičkově ulici a těsně po válce ještě další dvě stavby – vilku paní Lipčíkové v Olomouci a právě již zmiňovanou Maternovu továrnu. Později tvořil i stavby ve stylu art deco (úzký dům na Jungmannově náměstí) nebo funkcionalismu – například palác Praha na Václavském náměstí nebo velkorysý lázeňský areál ve slovenské Sliači.
Z Maternovy továrny v Holešovicích ale bohužel zbylo jen uliční průčelí, vklíněné dnes do novostavby. Člověk žasne – architektonický kubismus je styl, který se zrodil na našem území a jezdí ho k nám obdivovat mnoho lidí z celého světa. Maternovu továrnu lze najít v mnoha průvodcích i ve velkých katalozích věnovaných kubismu.
Na autora těchto řádek se často obracejí lidé s dotazem, zda je takový přístup k nemovitým kulturním památkám vůbec možný. Zatímco skoro každý zná mnoho situací, kdy i drobné zásahy do nechráněných objektů památkáři tvrdě postihují, ve všech třech jmenovaných případech se zatím neděje zhola nic. Vysvětlení, jehož součástí by nebyl dvojí metr – a tudíž faktická nerovnost před zákonem – se ovšem hledá jen velmi obtížně.
