Šaty z monarchie
Na stole leží bílé vycházkové šaty z roku 1913. Muzeum je zakoupilo v roce 1983. Neví se, zda pocházejí z Prahy, nebo Vídně, štítek s názvem krejčovského salonu na nich chybí. Zatímco sukně už je vypraná, tuniku prací lázeň teprve čeká. Rozdíl je na první pohled patrný. Sněhově bílé však šaty nikdy nebudou. Nejen kvůli svému stáří, ale také kvůli tomu, že barva přírodního hedvábí zářivě bílá nebývá.
Ke dvojdílným šatům z průhledného hedvábného žoržetu patří dvě spodničky. Z béžového a růžového saténu. První, kterou kdosi ušil asi spolu s šaty, se rozpadá. „Musíme spodničku podlepit, když ji chceme uchovat. Každý vpich jehlou by do zkřehlého materiálu bez podlepení udělal dírku jako do papíru,“ vysvětluje restaurátorka Jitka Kottová. Růžová spodnička je sice zachovalá, ale pod šaty bez spodní košilky téže barvy ji nelze použít.
Voda bez minerálů
Ačkoliv pračka v restaurátorském ateliéru nechybí, její místo na nedůležitém místě v rohu místnosti vypovídá o její funkci. Perou se v ní pouze pomocné materiály, nikdy sbírkové předměty. Ty se noří do velké vany, popřípadě položí na síto na vanu.
Oděvy se perou ve speciálním prostředku – Syntaponu L – s vynikajícími pěnivými a čisticími účinky, jehož základní složkou je laurylsulfát sodný, který lze objevit také v mnoha kosmetických přípravcích i zubní pastě. Je to totiž levné a účinné pěnidlo a snadno se oplachuje. Především je ale univerzální. Lze v něm prát hedvábí, které nemá rádo zásadité prostředí, i bavlnu, která naopak lehce zásadité prostředí snese.
Historické textilní předměty se v muzeu perou v demineralizované vodě, je vůči textilu nejšetrnější. V novém depozitáři stačí otočit kohoutkem. „V historické budově naproti Rudolfinu jsme ji museli nosit v barelech ze sklepa, kde byla úpravna vody,“ doplňuje restaurátorka Jitka Kottová.
Secesní šaty bývají zdobené kombinovanými krajkami a krajkovými vsadkami, které jsou paličkované, ručně vyšívané i strojově vyrobené. Případné pochybnosti v technice tvorby potvrdí, nebo vyloučí mikroskop. Vycházkové šaty z roku 1913 jsou zachovalé, nemusí se podkládat novým materiálem. Pokud je to nezbytné, poškozená místa se podkládají u bavlněných oděvů bavlnou, u vlněných vlnou, často však průsvitnou hedvábnou krepelínou, která textil zpevní a je nenápadná. Opravy se provádějí speciálním skeletovacím stehem. Textil je jeden z nejchoulostivějších materiálů, vyžaduje stabilní prostředí. Vydrží i v extrémních podmínkách, třeba v mrazu, ale při teplotě bez velkých výkyvů. Vadí mu světlo, jeho barvy blednou, nitě se rozpadají. Těžko snáší i kolísání vlhkosti.
Textilní galanterie
Žádná dáma se v bílých secesních šatech se slunečníkem v ruce v Královské oboře už neprojde, oblékne je pouze figurína. V tuto chvíli jedna z nich se secesními proporcemi, s jinak tvarovanou hrudí i zadkem (to kvůli honzíkům) předvádí vycházkové šaty na výstavě secese v Terstu.
Oděvům by neměla chybět patentka ani háček. Naštěstí v muzejní „textilní galanterii“ je z čeho vybírat. Jsou v ní uloženy (často ještě v originálních krabičkách) rozličné háčky, knoflíky, patentky, stužky... Někdy se stane, že restaurátorky v ní neobjeví, co zrovna potřebují. Naposledy to byla jemná hedvábná stuha k rannímu kabátku v růžové barvě. „V jednom obchodě mi nabídli, že mi ji nechají z hedvábí vyrobit, ale hned padesát metrů za deset tisíc korun. S úsměvem jsem poděkovala.“ Ranní kabátek sice zdobí hedvábná stuha, ale v barvě bleděmodré, která byla vytažena z domácího skladu.
Jemné průsvitné plátno, z něhož je kabátek ušit, už by restaurátorka také nesehnala. Ostatně hledání vhodného materiálu je jeden z obtížnějších úkolů restaurátorů textilu. I když hedvábí, bavlna i len se stále vyrábějí, jsou dnes jiné, technologie jejich výroby se změnila.
Zázračná krepelína
Jako stvořená pro opravy je už zmíněná průsvitná hedvábná krepelína. Z různobarevného chomáče látek přede mnou Jitka Kottová vytahuje dlouhé nitky jako „králíky z klobouku“. Jsou extra tenké, téměř neviditelné – stejně jako ouška jehel, s nimiž restaurátorky šijí. Přesněji opravují drobnými stehy poškozená místa. Pokud možno v rukavičkách.
Roztřepené spojky mezi krajkami se musí opravit. Jejich konečky se zatáhnou na vnitřní stranu šatů a zachytí stehem, zajistí se. V dnešní době už se chybějící místa nedoplňují, pouze kdyby byly důležité pro funkci oděvu nebo by hrozilo, že se začnou trhat.
Na každém oděvu je co objevovat. Jitce Kottové – možná právě proto, že se jim v poslední době věnovala – ale učarovaly secesní šaty. Především kvůli jejich dokonalé krejčovině a materiálům. „Nerozlišuji, zda byly strojově, či ručně ušité. I strojově šité stehy lze obdivovat kvůli jejich přesnosti a drobnosti. Oblíbené využívání více technik na krajkách a jejich mistrné pospojování tvoří obdivuhodně vyvážené motivy. Musely vznikat stovky hodin. Pro mne nejen tyto šaty mají nesmírnou hodnotu, protože jsou doklady minulosti, na které si mohu sáhnout. To žádný obrázek nenahradí.“
