Jde o trend, jehož charakteristickým znakem je průčelí z režného (neomítaného) zdiva a který se v českých zemích prosazoval zejména v letech 1922–1926. Tradice takových staveb je u nás ale poměrně dlouhá. Známe například takzvanou cihelnou gotiku, byť se u nás – ve srovnání třeba se severní Evropou – objevuje spíše sporadicky.
V období baroka a klasicismu se zase cihelné zdivo uplatnilo zejména u opevňovacích staveb – různých bastionů a ravelinů, jak je dosud patrné třeba na severním předpolí Pražského hradu, na Vyšehradě nebo v pevnostních městech, jako jsou Terezín a Josefov.
  |
Devatenácté století pak tento prvek používalo u industriálních staveb, ale najdeme jej i u objektů, které se v období historismu inspirovaly severoněmeckou gotikou. V areálu Pražského hradu je to budova Nového probošství na Jiřském náměstí nebo další sakrální stavby architekta Josefa Mockera: kostel sv. Prokopa na Žižkově, sv. Ludmily na Vinohradech či sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Krásným příkladem je také areál Zemské porodnice na Novém Městě od Josefa Hlávky.
Neomítané cihly najdeme i na některých průčelích domů ve stylu takzvané české renesance od Antonína Wiehla nebo Jana Zeyera a jejich četných epigonů, byť vždy v kombinaci s omítanými partiemi.
Konečně se na konci 19. století objevily i stavby ve stylu nizozemské renesance, jejichž autorem byl zpravidla Constantin Mráček. Hezkým příkladem je jeho palácový dům Bellevue na Smetanově nábřeží nedaleko Karlova mostu.
Kouzlo neomítané cihly
Ve dvacátém století režné zdivo znovu rehabilitoval Jan Kotěra. A to ve své modernistické tvorbě po roce 1904. Toho ovšem ovlivnil především skotský architekt Charles Rennie Mackintosh (zejména jeho škola architektury v Glasgow, nedávno těžce poničená požárem), Holanďan Hendrik Petrus Berlage, autor amsterdamské burzy, a Američan Frank Lloyd Wright (například Larkin House v Buffalu, zbouraný v roce 1950).
Kotěrovy stavby – např. muzeum v Hradci Králové, vodárenské věže v Praze-Michli a Třeboni, Mozarteum v Praze na Novém Městě, vlastní vila v Praze-Vinohradech – byly pak inspirací pro díla jeho žáků, zejména kreace Otakara Novotného z let 1908–1914 (sokolovny v Holicích a Rakovníku, Štencův a Sequensův dům v Praze, rodinné domy v Rakovníku, Holicích nebo Benešově). Neomítaná průčelí se pak do české architektury vrátila po kubistické a artdekové epizodě. Jako na alternativu se na ně rozpomněli matadoři Gočár, Janák, Novotný, ale i Machoň a další představitelé střední generace. A to právě v době, kdy se módní dekorativismus vyčerpal. Jan Kotěra by měl jistě radost. V roce 1923 však zemřel, a tak již jejich vývoj od expresivních forem kubismu a dekorativních kreací art deka sledovat nemohl. Po roce 1925 se pak začala prosazovat především avantgardní architektura konstruktivismu a funkcionalismu – trend, jemuž nakonec podlehli i výše zmínění projektanti. Holandský racionalismus se tak stal jen epizodou v jejich tvorbě, nicméně epizodou zajímavou a inspirativní.
To platí v plné míře především o projektech Josefa Gočára (1880–1945) v Hradci Králové, kde mezi roky 1923–1926 vyrostly jeho projekty školních areálů: koželužská škola a komplexy v Labské kotlině – Rašínovo gymnázium a základní školy a zčásti i Ambrožův sbor, kde však vedle cihlových budov jeho zázemí najdeme i vlastní chrám s bílou vápennou omítkou (viz Orientace z letošního 7. července). Jedinou Gočárovou pražskou realizací ve stylu holandského racionalismu je pak Dům zemědělské osvěty na Vinohradech.
Pavel Janák (1882–1956) byl zase autorem vil s ateliéry svých kolegů – výtvarníků umprum – na pražské Ořechovce: Bohumila Kafky, Jaroslava Bendy, Emila Filly a Vincence Beneše. Inspirací mu byly obytné soubory Holanďana Michela de Klerka v Amsterdamu.
Ladislav Machoň zanechal svá nejvýznamnější díla v Pardubicích, kam navrhl školní areál i úřední budovu. Konečně Novotný se k neomítaným stavbám vrátil návrhem Sehnoutkových sociálních domovů v Černožicích nad Labem nebo Státní vystěhovalecké stanice v PrazeVysočanech. Podobným směrem se orientovala i tvorba Kotěrových žáků Jaroslava Fröhlicha, Jindřicha Freiwalda, Jaroslava Vondráka a zprvu i Bohuslava Fuchse a dalších.
Režné zdivo je krásný materiál. Z různých typů cihelných vazeb lze vytvářet zajímavé motivy, podobně jako z cihel, jež jsou vysunuty z líce zdiva. Lze rovněž kombinovat červené lícovky s šedými vápenocementovými tvárnicemi nebo lze určité partie opatřit glazurou. Taková průčelí jsou navíc trvanlivá, a pokud je použit kvalitní materiál, téměř nestárnou. Ostatně i v éře funkcionalismu s tímto motivem někteří architekti s úspěchem pracovali, jak o tom svědčila třeba nedávno bohužel zbořená vilka na pražských Petřinách. Konečně i dnes se stavby z neomítaných cihel do architektury pomalu vracejí.
