V březnu 1891 byl slavnostně otevřen na nově založeném Výstavišti v tehdejším pražském satelitu Bubenči impozantní Průmyslový palác, hlavní dominanta nadcházející slavné Jubilejní zemské výstavy. Pojďme si proto dnes představit autora této novátorské stavby, která vévodí Výstavišti až do dnešních dnů, byť už jen ve zmrzačené podobě.
Bedřich (též Friedrich) Münzberger se narodil v roce 1846 v Karlíně, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy. Jeho otcem byl Němec, matkou Češka ze známé umělecké rodiny: jejími bratry byli slavný architekt Antonín Barvitius a respektovaný malíř Viktor Barvitius. Münzberger vystudoval pražskou techniku, poté pracoval u svého strýce – dalšího prominentního představitele architektonického historismu Ignáce Vojtěcha Ullmanna – a rovněž učil na Akademii výtvarných umění.
Holešovický omyl
V roce 1874 Münzberger založil vlastní studio spolu s architektem Antonínem Baumem a v letech 1876–1878 projektoval Palackého most přes Vltavu, propojující Nové Město se Smíchovem. Prostá, ale elegantní kamenná stavba o sedmi segmentových obloucích byla dekorována čtyřmi monumentálními sousošími Josefa Václava Myslbeka Lumír a Píseň, Záboj a Slavoj, Přemysl a Libuše a Ctirad a Šárka (ty však byly během druhé světové války poškozeny a dnes jsou umístěny na Vyšehradě).
Stavba mostu přinesla autorovi velký respekt v uměleckých kruzích. Další zakázky se týkaly zejména jeho rodného Karlína, kde například navrhl budovy radnice, sokolovny a záložny. Dále projektoval několik činžovních domů v oblasti kolem Palackého náměstí a také novou budovu Náprstkova muzea na Betlémském náměstí. A konečně ve spolupráci s architektem Miroslavem Stöhrem vznikla i Ústřední síň Nového židovského hřbitova na Žižkově. Všechny tyto výše jmenované stavby byly navrženy ve stylu ušlechtilé italské renesance, jak bylo tehdy obvyklé.
V historické budově Průmyslového paláce na pražském Výstavišti vypukl , který se rychle rozšířil na celé levé křídlo budovy.
Münzbergerovo nejznámější dílo však souvisí se Jubilejní zemskou výstavou, uspořádanou v roce 1891 v nově založeném areálu, vyčleněném z Královské obory neboli Stromovky. Ta ležela v katastru Bubenče, ostatně nachází se v něm dodnes. Je proto kuriózní, že se stále mluví o „Výstavišti v Holešovicích“, což je samozřejmě nesmysl. Omyl vznikl až v nedávné době a souvisí se vznikem firmy Výstaviště Holešovice, jejíž zakladatelé si nedali práci s prostudováním katastrálních map. Dnes sice zní oficiální název areálu Výstaviště Praha, přesto se mylné pojmenování dosud vyskytuje třeba v názvu tramvajové zastávky a používají ho i média: nedávno jsem o Průmyslovém paláci poskytoval interview České televizi a v titulku byly samozřejmě zase ty nešťastné Holešovice…
Palác kompromisu
Ale zpět k Výstavišti. Jeho hlavními dominantami se měly stát dva objekty – Průmyslový palác a Strojovna. První z nich Münzberger původně navrhl zděnou, ale očití svědci impozantních železných konstrukcí ze světové výstavy v Paříži 1889, především Haly strojů a Eiffelovy věže, prosazovali, aby i nové dominanty areálu využily progresivních metod.
Nakonec to skončilo kompromisem: Münzberger projekt Průmyslového paláce přepracoval, zděné zůstaly některé partie, ale převážná část objektu byla smontována ze železa za účasti inženýrů Josefa Reitera a Františka Prášila z Pražské strojírny.
Styl paláce je samozřejmě historismus – jinak tomu ani nemohlo být, protože první secesní stavba, Tasselův dům v Bruselu, vznikla až o rok později. Časté označování Průmyslového paláce coby „secesní stavby“ je tedy nonsens.
  |
Průčelí paláce zdobily plastiky císařů Leopolda II. a Františka Josefa I. v nikách schodišťových pylonů, kovová věž byla ukončena stylizovanou korunou. Interiéry navrhl významný architekt a tehdejší profesor UMPRUM Friedrich Ohmann. Kromě této dominanty navrhl Münzberger v severní partii Výstaviště také Strojovnu (později zbouranou a nahrazenou v roce 1908 novou, navrženou Rudolfem Kříženeckým: ta stávala až do 50. let minulého století na místě Sportovní haly). Kromě toho Münzberger v areálu navrhl ještě pavilony školství a patentů, které se nedochovaly.
Jak známo, architektovo opus magnum sloužilo později také sjezdům KSČ a dalším společenským aktivitám, před hlavní vstup byl architektem Pavlem Smetanou vybudován nový vestibul ve stylu tzv. socialistického realismu se sgrafity Karla Svolinského na průčelí. A v roce 2008 vyhořelo západní křídlo. Později proběhly dvě soutěže na rekonstrukci paláce, na jeho rehabilitaci však stále čekáme…
