Než se dostanu k popisu vlastní stavby a představím jejího autora, musím alespoň stručně čtenáři připomenout vznik legendární tělovýchovné organizace.
Česká obec sokolská byla založena v období po pádu Bachova absolutismu, podobně jako další vlastenecké spolky – Svatobor, Hlahol nebo Umělecká beseda. U jejího zrodu stály známé osobnosti: Miroslav Tyrš (narozený ovšem jako Friedrich Emmanuel Tiersch v Tyrolsku) a Jindřich (Heinrich) Fügner. Český tělovýchovný spolek byl založen 16. února 1862 a mezi prvními členy byli i bratři Grégrové (Grögerové) nebo Vojtěch Náprstek (Adalbert Fingerhut). Název Sokol se objevil o dva roky později, byl převzat od tehdy obdivovaných černohorských revolucionářů. Prapor nového spolku namaloval Josef Mánes, který navrhl i sokolský kroj, inspirovaný tradičním oblečením Černohorců.
Tělovýchovná jednota byla tedy na světě, ale chyběla spolková budova. Tu navrhl významný architekt té doby Vojtěch Ignác Ullmann (1822–1897). Absolventa vídeňské umělecké akademie pedagogicky vedli známí tvůrci vídeňské opery August Siccard von Siccardsburg a Eduard van der Nüll. Ullmann působil nějakou dobu v Itálii, podobně, jako jeho švagr Antonín Viktor Barvitius, další absolvent akademie.
Ignác Vojtěch Ullman na kresbě Jana Vilímka
Po návratu do Prahy pak společně navrhli první moderní vily pro pražské průmyslníky a mecenáše v Bubenči (Lipmannova a Lannova) a na Královských Vinohradech (Gröbeho). Ullmann kromě toho projektoval řadu dalších pražských prominentních budov, všechny v neorenesančním stylu: dům České spořitelny a palác Lažanských na dnešní Národní třídě, vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici, budovu pražské techniky na Karlově náměstí nebo výletní restauraci Letenský zámeček v Holešovicích. Navrhl i Prozatímní divadlo, jehož část inkorporoval Josef Zítek (Zitek) do stavby Národního divadla.
Inspirátorka dalších sokoloven
Za necelý rok byla nová budova spolku v dnešní Sokolské ulici téměř dokončena, takže již na sklonku roku 1863 se v ní dalo cvičit, definitivně byla zkolaudována v roce následujícím. Hlavním mecenášem stavby byl úspěšný podnikatel Jindřich Fügner.
Do ulice má stavba jen dvě poschodí, průčelí je pojednáno v ušlechtilých formách italské renesance a na atice jsou zlacené medailony otců zakladatelů s nápisy „Ni zisk, ni slávu“, „Sokol“ a „Tužme se!“ Ústředním prostorem pak byla rozměrná tělocvična s ochozem, kazetovým stropem a lunetou, jejímž autorem byl Jan Preisler (ta byla do prostoru umístěna až v devadesátých letech). Byly tu i další sály a spolkové místnosti. Kromě společných cvičení se tam konaly také koncerty, divadelní představení nebo plesy.
Ústředním prostorem byla rozměrná tělocvična s ochozem, kazetovým stropem a lunetou, jejímž autorem byl Jan Preisler.
Budova brzy přestala kapacitně vyhovovat, a tak na počátku 20. století přibyla dvorní partie od architekta Františka Sandera, ve třicátých letech pak bylo přistavěno křídlo do Žitné ulice s portálem zdobeným plastikami se sokolskou tématikou od Ladislava Šalouna. Konečně v letech sedmdesátých přibyla další přístavba, jež je patrná i ze Sokolské ulice (nepříliš citlivá k neorenesanční Ullmannově fasádě, ale naštěstí zasunutá více do hloubky traktu).
Stavba měla fenomenální úspěch, a tak brzy následovaly další sokolovny. K těm architektonicky nejcennějším patří třeba budova od Antonína Wiehla a Antonína Balšánka v Českém Brodě nebo četné stavby Františka Krásného, jenž byl rovněž autorem nové hlavní spolkové budovy – Tyršova domu na Malé Straně –, která vznikla dostavbou barokního Michnova paláce.
Slouží dodnes
Sokolovny vznikaly v každé éře až do komunistického puče, a tak máme kvalitní příklady i z meziválečného funkcionalismu – v Praze třeba budova vinohradského sokola v Riegrových sadech (František Marek) nebo v Hostivaři (Ladislav Machoň). Nesmíme zapomínat ani na rozlehlé stadiony pro sokolské slety na Letné nebo na Strahově. Podobně tomu bylo i v dalších městech a městečkách u nás i ve vzdálené cizině (první americká organizace Sokola vznikla již v roce 1865!).
A ta první budova v Sokolské ulici? Svému původnímu účelu slouží nepřetržitě až do dnešních dnů.
