Dílo spadá do třetí etapy Kotěrovy tvorby. Po secesní a modernistické éře, která vrcholí stavbou hradeckého muzea, autor – nyní již respektovaný architekt, urbanista, designér, scénograf, teoretik a pedagog pražské AVU – přechází ke stylu, který se nazývá moderní klasicismus.
Navazuje tak na souběžnou tvorbu svých dvou přátel ze studií u profesora Otta Wagnera na vídeňské umělecké akademii: brtnického rodáka a zakladatele slavných uměleckých dílen Wiener Werkstätte Josefa Hoffmanna (1870–1956) a Slovince Jožeho Plečnika (1872–1957). Český umělec měl zřejmě pocit, že možnosti racionální moderny se již vyčerpaly, ale expresivní kubismus jeho mladšího kolegy a rovněž wagneriána Pavla Janáka nebo Kotěrova žáka Josefa Gočára ho neoslovily.
Mezi modernou a neoklasicismem
Na pomezí obou stylů – moderny a neoklasicismu – stojí již Kotěrův pavilon Obchodní a živnostenské komory na bubenečském výstavišti (1907–1908; spolupráce Gočár a Janák; později zbořeno). Dále pak stavby z let 1910–1914: Urbánkův dům, známý též jako Mozarteum v Jungmannově ulici na pražském Novém Městě, jehož průčelí je ukončeno tympanonem, nebo nedávno obnovená vila Bianca v Bubenči.
Detail Štursových plastik z roku 1913 na atice zámku
Na dekoraci průčelí těchto budov spolupracoval Kotěra s nově nastupující hvězdou českého sochařství Janem Štursou. Stylově sem patří i rozlehlý palác Všeobecného penzijního ústavu na Rašínově nábřeží na Novém Městě (spolupráce Josef Zasche). Z mimopražských realizací pak hotel Grand v Hradci Králové, banka Slavia v bosenském Sarajevu a konečně jeho jediná vídeňská práce: Lembergerův palác ve čtvrti Hohe Warte. Z nerealizovaných staveb pak především návrh královského paláce v Sofii, rakousko-uherské banky pro Vídeň či paláce Koruna v Praze.
Rodina Mandelíků vlastnila v Ratboři, malé obci na Kolínsku, cukrovar a také zámeček, původně tvrz ze 14. století, přestavěnou v roce 1723, tedy v barokní éře, pro Karla Jáchyma Bredu. Následovala řada majitelů a v roce 1890 získal objekt i se sousedním statkem kolínský velkoobchodník Bernard Mandelík starší. Úspěšní podnikatelé a šlechtitelé oslovili v roce 1911 Kotěru, aby jim upravil stávající objekt pro Bernarda Mandelíka mladšího a v jeho sousedství navrhl novostavbu pro jeho bratry Ervína a Otu – takzvaný Nový zámek.
Nejvýraznějším prvkem přístavby Starého zámku je apsidovitý rizalit na východním průčelí. Novostavbu pak Kotěra umístil do menší francouzské zahrady s kašnou. Zvolil klasicistní kompozici se symetrickým průčelím, zakončeným kupolí nad centrální partií, již zdobí dvojice Štursových pískovcových plastik Duch a Hmota. Patrová boční křídla jsou ukončena tympanony, vstup je řešen centrálně pod předstupující terasou.
Vstupní síň má eliptický půdorys, ale je řešena jen na úrovni přízemí. Do působivého sálu pod kupolí v patře se vystupuje dvěma postranními schodišti v rozlehlých halách po obou stranách, které jsou obloženy dřevem. Obě symetrická křídla pak v přízemí ukončují prosklené půlválcové rizality s kašnami.
Ochrana vs. záchrana
Část původního zařízení se zachovala a byla restaurována, obnovena byla i výmalba a tapety Kotěrova přítele a stálého spolupracovníka Františka Kysely. Pan Michalis Dzikos, který zchátralý objekt Nového zámku zakoupil od restituentů v devadesátých letech, doplnil interiéry o Kotěrův mobiliář a obdobně řešené práce z té doby ze svých sbírek.
Aby mohla stavba sloužit novému účelu, tedy jako hotelové zařízení, vybudoval na rozlehlé terase za střední partií restauraci a pokoje doplnil o vestavěné koupelny, jež jsou záměrně odlišeny od původního stylu. Tyto úpravy byly trnem v oku některým památkářům, já je však považuji za nutnou úlitbu, neboť bez tohoto zázemí by stavba nemohla sloužit svému účelu a dále by chátrala.
Starý Mandelíkův zámek s Kotěrovou přístavbou rizalitu.
Poprvé jsem Mandelíkův Nový zámek navštívil někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let a viděl jsem těžce zdevastovaný objekt, jemuž akutně hrozil zánik. Podobně ponurý osud měla i další významná Kotěrova stavba – secesní Okresní dům v Hradci Králové z roku 1903. I toho se však nakonec ujal liberecký podnikatel Dzikos a opravil jej.
Nadace českého kubismu se zase věnovala záchraně Bauerovy vily v Libodřicích, kubistického skvostu Josefa Gočára z let 1912–1913, v níž je dnes muzeum věnované tomuto stylu, jehož architektonická verze vznikla na našem území. Libodřice se mimochodem nacházejí jen pár kilometrů od Ratboře, takže návštěvu obou památek moderní architektury můžete vykonat v rámci jedné cesty na Kolínsko.
Méně šťastný je osud třetího rodinného domu v této části středních Čech. Ten je ukázkou kubismu a geometrické secese a vlastnil ho další podnikatel v cukrovarnictví, Michael Benies. Jeho vila, která vznikla rovněž v letech 1912–1913, stojí v Litoli u Lysé nad Labem (autor Emil Králíček, stavitel Matěj Blecha, viz Orientace LN, 19. 9. 2009) a bohužel je stále v bídném stavu. Třeba se ale najde nějaký mecenáš, který zachrání i ji…
