Že jsem na místě, nepoznám podle čísla popisného, ale roztodivného plotu, který tvoří pospojované dveře starých tramvají. Nad vchodem drážního domku, který se ze squaterského pelechu proměnil v kreativní dílnu, visí paroží, přičemž při bližším průzkumu zjišťuju, že lebkou je kryt motoru z jawy a levý parůžek byl v minulém životě vodní trubkou. Talentovaný vizionář Josef Rozehnal a jeho studio NAHAKU unikátním způsobem spojuje minimalistický design i potřebu udělat v konzumní společnosti něco pro ochranu životního prostředí. Alarmující množství odpadu na planetě jde totiž často znovu chytře využít a je to lepší řešení než jej nákladně recyklovat či likvidovat.
Proč v dnešní době už nestačí odnést PET lahev do kontejneru s tříděným odpadem?
Protože se neví, co s tím. Už se to nezvládá zpracovat. Pokud vím, do nového plastu se smí přidat jen určité malé procento recyklátu, nejde to vyrobit jen z něj. Ale zaplaťpánbůh že lidi odpad třídí, protože v momentě, kdy se přijde na to, co s tím dál, bude nastavený systém zpětného odběru a bude to mnohem jednodušší. Kdyby se na to všichni teď kašlali jenom proto, že se to někde kupí, nebo že to jde do spalovny, bylo by to špatně. S jednou lisovnou plastu vyvíjíme desky z odpadového plastu. Dělám z toho teď zakázku v Praze, kde je to stavební kámen pro pětimetrovou recepci show roomu. Za mě je to onyx budoucnosti (ukazuje mi průsvitnost desky přes světlo z okna).
