Na skateboardu jsem poprvé a naposledy jel jako dítě, notabene na zadku z kopce. Sejde z očí, sejde z mysli, však není ten případ. Na mém radaru zůstal – ať už coby hra na PlayStationu, u níž jsem vydržel sedět, dokud palce nevolaly o pomoc, nebo později během týdnů módy, kdy jsem zamilovaně sledoval modely a modelky, kteří ho mezi přehlídkami hojně využívali coby praktický a v mých očích nekonečně cool dopravní prostředek. Když jsem tak jednoho nedávného rána otevřel okno a vrabci na střeše si cvrlikali o tom, že se skate možná dostane na olympiádu, zpozorněl jsem. Možná je na čase věnovat staré lásce trochu pozornosti, aby přece jen nezrezavěla...
„Co se kolem něj děje, je zvláštní,“ říká mi o nějaký ten pátek později Miroslav Kvapil. Moji přátelé, kteří skateboardem žijí, se nezávisle na sobě shodli, že pokud mám někoho zpovídat na téma česká skateboardová scéna, je Miroslav můj člověk. Seznamte se: Miroslav je bývalý redaktor časopisu Board, současný majitel skateshopu Darkslide, značky Charge Skateboards a skateboardový aktivista, jenž udává této scéně směr. „Skate na olympiádě není špatný nápad. Děcka něco uvidí a rodiče ho budou taky vnímat lépe, ne jako zábavu pro feťáky v parku.“ Stigma pěkně zostra. Nač chodit kolem horké kaše? Potíž je, že skateboardisty nezaštiťuje žádná celosvětová organizace, a tak hrozí, že budou spadat pod jinou disciplínu – stejně jako snowboardisté pod lyžaře. Zároveň bude třeba, aby sportovci objížděli jisté poháry, dostávali jisté body, musí se také vymyslet kvalifikační kritéria... A potom, zatímco jeden tábor jezdců je rád, že se do jejich vášně mísí sponzoři jako Nike či RedBull a oni díky nim mohou cestovat a zlepšovat se, pro jiné je prkno undergroundovou záležitostí. Miroslav, který skate miluje bez růžových brýlí, stojí někde uprostřed.
  |
Mít v hlavě jenom skate
Jeho láska je tu klíčová. Není snad pravdou, že úspěšní lidé se od ostatních liší tím, že se nebojí plavat proti proudu?
Když ve dvanácti letech uviděl skateboard u kamaráda Michala, učaroval mu. Vlastně mu učarovala celá skateboardová kultura. Michal chodil „na Stalina“, kde tehdy panovala jasná hierarchie: začátečníci jezdili dole a doslova vzhlíželi k těm starším nahoře, kteří už jezdit uměli. Trvalo však tři roky, než sám sebral odvahu a za tři stovky si koupil ne zrovna dobrý komplet, na němž by se mohl učit. „Propadl jsem skatu na dvě stě procent,“ vypráví. A protože na návsi se nosilo spíš hraní fotbalu a chození na diskotéky, začal jezdit do Prahy. „Měl jsem v hlavě jenom skate. A dodnes mám v hlavě jenom skate.“
V Praze se chytl party, v níž jeden kluk pracoval pro časopis Board. „Board pro mě tenkrát byla totální modla. Jediný časopis o skateboardingu, který jsem si v té době už pět let kupoval a měl jsem ho přečtený odzdola nahoru a zpátky třikrát.“ Štěstím bylo, že onen kluk nebyl velký fanoušek koukání na videa jezdců. (Tehdy ještě na VHS. Pokud nevíte, co to je, radši to ani nezjišťujte.) A tak Miroslav zanedlouho pro Board psal recenze a v časopise vydržel úctyhodných osm let.
Cesta na vrchol
Co dělá dobrého jezdce dobrým jezdcem? Talent? Dřina? „Dá se to vyhrotit, ale je to dlouhá a náročná cesta,“ říká mi, zatímco jedeme do jeho obchodu Darkslide z jednoho z mnoha spotů (opuštěné místo přetvořené pro potřeby skateboardistů), které pomáhal stavět a kde probíhala polovina dnešního focení.
Jak jsem v úvodu předeslal, moje znalost skateboardingu je mizivá. Nemohu se tudíž ubránit srovnání s jinými sporty, o nichž vím o kapku více: Existuje u prkna – například jako u baletu – slovník triků? „Možná někdo sepsal, jak vypadá kickflip a jak vypadá heelflip, ale těch kombinací je trilion. Můžeš si natrénovat svých pět triků, které pak budeš dělat všude a objíždět s nimi závody. A třeba něco vyhraješ, ale lidé poznají, že je děláš dokola.“
Pokud se jezdci povede něco úplně nového, nazývá se to NBD (never been done), jenže to je podle Miroslava dnes prakticky nemožné. Na druhou stranu se triky vyvíjejí: „Dělají se z větších schodů a na větších zábradlích. Jsem v tom patnáct let a každý rok se to posouvá dál a dál, až se člověk diví, že je to možné.“ Vymyslet kvalifikační kritéria pro olympiádu nebude med.
Duchovní otec
Svět skateboardingu, tedy ten vrcholový, funguje tak, že pokud chcete být úspěšný, je dobré mít sponzora. Informujete o něm na závodech, propagujete ho hashtagy na Instagramu a za odměnu od něj dostanete skateboard nebo třeba aspoň tenisky. Miroslavovi ovšem leželo v žaludku, že při takových spolupracích jezdci často nemají se značkou osobní vztah. Že je nezajímá nic než to, co dostanou. Proto založil Charge Skateboards. „Měl jsem vedle sebe partu mladých kluků, kteří měli našlápnuto, a nechtěl jsem, aby to brali takhle.“ Dohodli se, že se budou podílet na budování značky. Vše se řeší společně, „aby chápali, že když dostanou skate, tak se dva další musí prodat“.
Stavíme na semaforech a já si to v hlavě znovu shrnuji. Kromě bývalé kariéry redaktora, obchodu a značky Miroslav pořádá skateboardové školky, pomáhá natáčet videa a stavět zmíněné spoty. Pokud jde přímo o značku Charge Skateboards, na internetu se o něm píše jako o jejím duchovním otci. Myslím, že by bylo fér psát, že je duchovním otcem českého skateboardingu. Ale počkat – proč prostě nevyrábět prkna pod značkou Darkslide? Otázka image, vysvětluje. Darkslide má jistou tvář, která není v souladu s – dejme tomu – potenciální kolaborací s rapperem. Aby nemusel vyjíždět ze zajetých kolejí, založil značku novou. Ta je sympatická nejen vysokou kvalitou a tím, že je Made in Czech Republic, ale také proto, že vzniká pod rukama skutečných jezdců.
Budiž prkno
Vůbec první návrh designu prkna byl od Romana Špačka, který pracuje v reklamní agentuře. O další, které je právě v prodeji, se postaral Jakub Karlík ze značky Horsefeathers – vzal sklo, potřísnil ho barvou, do ní vyryl abstraktní obrazce, znovu polil barvou a ryl. Co nevidět spatří světlo světa prkno úplně nové, od Kamila Zajíčka. Ten strávil čtyřicet hodin s vodovkami, a jak říká Miroslav, „je to úlet“.
Nečekejte však velké edice. Nevyplatí se vyrobit ani dvacet skateboardů, protože se musí zaplatit každý, kdo na každém konkrétním prkně dělá. A přestože Miroslav ztrátový není, přiznává, že není lehké prodávat kvalitní prkna, když se při průměrné ceně tisíc korun „někdo najednou rozhodne, že spasí skateboarding a bude desky prodávat za šest set“.
Jsme učeni, že na určitých věcech se nemá šetřit. Jídle, například. Anebo kosmetice. V případě prkna však mohou být lidé na vážkách. Proč si připlatit, tím spíš pokud právě začínám? „To za šest set dříve vyměkne a přestane mít původní vlastnosti. Na tom dražším se i cítíte dobře, protože podporujete tradici – lidi, kteří se výrobou zabývají od 80. let. Navíc živíte profíky, a oni díky tomu mohou cestovat, dělat exhibice nebo natáčet videa, na která se pak koukáte. To vše je zahrnuto v ceně.“ Charge Skateboards prodávají prkna za 990 Kč. „České skateboardy mají takovou konkurenci, že nemůžou stát víc. Jinak bychom se na to mohli rovnou vykašlat,“ říká Miroslav, který je astmatik, a tak ve skutečnosti použil jiné slovo.
Český úhel pohledu
Ve chvíli, kdy Miroslav parkuje nedaleko obchodu Darkslide v Muchově ulici – dnešní lokaci číslo dvě –, už mi příhodně zbývá jen jedna otázka. Jak skateboard vnímají Češi? „Když důchodce vidí, jak jezdíš po zídce, bude tě chtít vyhodit,“ krčí rameny. „Ale třeba generace mých rodičů už to vnímá jinak. Tuší, že je to přínosné.“ Naráží na to, že je lepší se věnovat jízdě na skateboardu než nějakým zlolákadlům. „Já ale nikdy neměl se skateboardingem problém. V České republice se navíc za posledních deset let postavilo tolik skateparků, až to nechápu. Asi je to díky evropským dotacím, kdy města a vesnice dostávají granty na sportoviště, takže v rámci toho vzniká i spousta skateparků a děti mají kde jezdit. Každopádně je to super.“
Miroslav vypíná motor auta. Vystupujeme. Když si později prohlížím pestrou nabídku prken v Darkslide, už se vidím, jak znovu sport / dopravní prostředek vyzkouším. Jakmile myšlenku vyslovím nahlas a ptám se, jestli by pro mě s mými dvěma metry nebyl lepší longboard, Miroslav skepticky přivírá oči. To není ono. Ale prý pořád lepší longboard než třeba koloběžka. Dobrá. Koneckonců, kdybych padal, pořád můžu jezdit po zadku.
Článek vyšel v magazínu Esprit.
