Vpátek 29. dubna tomu bylo sto let, co se v Praze narodil významný český urbanista a architekt Jiří Novotný. Byl synem Otakara Novotného, žáka Jana Kotěry a jedné z klíčových osobností architektonické moderny, kubismu i meziválečné avantgardní architektury, profesora uměleckoprůmyslové školy a předsedy SVU Mánes (pro ten navrhl ON také známou spolkovou budovu na pražském Masarykově nábřeží). Již od dětství tak měl Jiří Novotný možnost poznat plejádu českých umělců zejména z okruhu Mánesa. K blízkým přátelům jeho otce patřili tehdy sochaři Karel Dvořák a Otto Gutfreund, malíř Emil Filla, architekt Ladislav Machoň nebo herečka Leopolda Dostalová.
Novotný absolvoval pražskou techniku. Už během studií se hlásil k levicové avantgardě. Navrhoval scény pro divadlo Emila Františka Buriana (s M. Kouřilem a J. Rabanem) a také budovu Divadla práce. Školu ukončil v ateliéru prof. Antonína Mendla v polovině třicátých let. Ten představoval na tehdejší fakultě výjimku. Tady mohli studenti projektovat v současném stylu, a nikoli v historických slozích, jak tomu bylo ve školách konzervativních architektů, jako byl Antonín Engel, Rudolf Kříženecký nebo Josef Fanta.
|
Coby náměstek hlavního architekta Prahy se Novotný podílel i na návrzích sídlišť v Ďáblicích a na Proseku, ty se však svým měřítkem vymkly jeho původním představám |
Následovala stavební praxe a vojenská služba, v roce 1939 nastoupil mladý architekt do Plánovací komise pro hlavní město Prahu a začal se systematicky zabývat pražským urbanismem. Zúčastnil se i řady soutěží: obdiv k tvorbě švýcarského vizionáře Le Corbusiera je patrný zejména na projektu justičních a finančních úřadů hl. m. Prahy na Žižkově, kde navrhovaná zástavba ve stylu funkcionalismu přímo navazuje na "první pražský mrakodrap" – budovu Všeobecného penzijního ústavu (dnes Dům odborů) architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka. Za tento návrh získal Novotný se spoluautorem Josefem Pilařem jednu z hlavních cen.
Paneláky s lidským měřítkem
"Rasově nežádoucí" válečný sňatek s výtvarnicí Alenou Gutfreundovou – dcerou známého výtvarníka Otto Gutfreunda – však znamenal nucený odchod z práce, Jiří Novotný se pak živil jako samostatný architekt. Po válce pracoval ve Stavoprojektu, kde např. navrhl ve stylu doznívajícího funkcionalismu tovární areál v Českém Krumlově – Domoradicích.
Poté se opět vrátil k práci pražského urbanisty. Stal se vedoucím Kanceláře pro územní plán a náměstkem hlavního architekta Jiřího Voženílka. Zabýval se rozvojovými projekty hlavního města, podílel se na úpravě předpolí Štefánikova mostu a Letenského tunelu nebo vypracoval návrhy některých sídlišť, z nichž k nejzdařilejším patřila experimentální Invalidovna v katastru Karlína.
Tady se podařilo realizovat novou zástavbu, kterou sice tvořily paneláky, nicméně ty měly ještě lidské měřítko a součástí sídliště byly i atypické stavby – první pražský supermarket, populární hotelový dům s hliníkovou fasádou, bizarně tvarovaná výtopna, škola a sportovní areál (projektanty jednotlivých staveb pak byli J. Polák, V. Šalda, J. Zelený, J. Hromas, M. Rejchl ad.).
Podílel se i na návrzích sídlišť v Ďáblicích a na Proseku, ty se však v realizaci svým měřítkem již vymkly původním představám architekta. Satisfakcí však bylo přijetí Směrného územního plánu hl. m. Prahy v roce 1964, v němž byly poprvé zakotveny závazné podmínky pro rozvoj města a jenž s malými úpravami platí vlastně dodnes.
Návštěvy ve Skleňáku
Jiří Novotný byl rovněž respektovaným zástupcem Československa v mezinárodní architektonické unii UIA a aktivně se podílel na jejím zasedání v Praze roku 1967. Po čistkách, které následovaly po okupaci v roce 1968, však byl ze všech funkcí odvolán a nemohl se ani věnovat pedagogické práci na technice a AVU, ačkoli vyhrál příslušné konkurzy.
V těch těžkých letech jsem Jiřího Novotného poznal. Mám v živé paměti návštěvy v bytě Novotných v tzv. Skleňáku, jak se říkalo bloku funkcionalistických domů pro zaměstnance Zemské banky arch. Richarda Ferdinanda Podzemného na náměstí Svobody v pražské Bubenči. Jejich byt byl plný knih, obrazů meziválečných avantgardních malířů a Gutfreundových plastik. Tady jako by byla ještě zakonzervována atmosféra 30. let.
Boj o Mánes
Po roce 1989 však starý pán znovu ožil. Jako bývalý člen SVU Mánes shromáždil někdejší členy, činnost spolku byla pod jeho vedením obnovena a své úsilí pak po léta – bohužel marně – věnoval boji o navrácení budovy na Masarykově nábřeží. Spolu se synem Tomášem také vypracoval podrobný projekt na rekonstrukci stavby do původní podoby ze 30. let (Mánes byl totiž necitlivě upravován v průběhu 70. let).
Jiří Novotný zemřel na Štědrý den roku 2000 v Praze. Známý historik moderního umění Jiří Šetlík o něm v Lidových novinách tehdy napsal: "… Nahlížel na město jako na živý organismus a zároveň umělecké dílo, jehož slavná minulost podněcuje, nikoli zatěžuje jeho budoucnost. Vycházel z dávného skloubení Prahy s přírodou, z reliéfu kopcovitého terénu proťatého stuhou řeky. Věděl dobře o významu velkorysého dědictví historického jádra města, jež se včlenilo natrvalo do povědomí jeho obyvatel i příchozích poutníků. Bral ale v potaz i bouřlivý rozvoj Prahy do konce devatenáctého století, když posuzoval novodobé nároky na živoucí metropoli."
