Chtěl jsem ukázat, že parfém je umění. - Takhle prostě o své práci promluvil francouzský parfémář Jean-Claude Ellena, jedna z nejznámějších postav oboru stále obestřeného tajemstvím a tajnůstkářstvím. Ten výrok padl na přednášce, která se v polovině září konala v rámci veletrhu parfémů Pitti Fragranze. A Ellena byl jednoznačně největší hvězdou třídenní akce, na niž se každoročně do italské Florencie sjíždějí největší esa z řad nezávislých, takzvaných niche parfémových značek, ale i malí začínající producenti. Ellena není ve svém úsilí ukázat parfém jako umění sám.
Kontrarevoluce a udržitelnost v parfémářství. Jak voní voňavka z odpadu? |
Veletrhu vévodila i výstava jeho dosavadní tvorby. Ano, výstava: jeho patnáct parfémů, vytvořených od roku 1976 po dnešek, nalil kurátor, recenzent a publicista Chandler Burr do jednoduchých sklenic na whisky. Ty postavil na dlouhou bílou polici s bílým pozadím a doplnil je testovacími papírky a vysvětlující popiskou v italštině a angličtině. Naprosto stejně, jak exponáty prezentují muzea či galerie. Souborné expozici dal dokonce název Retrospektiva.
  |
Právě Američan Burr, který v první dekádě nového tisíciletí psal objevné a radikálně nové recenze parfémů pro list The New York Times a ve své knize The Perfect Scent (Dokonalá vůně) Ellenovi věnoval rozsáhlé pasáže, je nejaktivnějším věrozvěstem úsilí nahlížet na práci parfémářů jako na druh umění. V úvodním slově k výstavě tak Burr o dvaasedmdesátiletém Ellenovi píše jako o „jednom z nejvýznamnějších a nejvlivnějších umělců konce 20. a počátku 21. století“ a v popiskách vystavených exponátů o něm mluví tu jako o Picassovi, jinde jako o Davidu Hockneym či Takaši Murakamim.
Když charakterizuje jednotlivé vůně, neuchyluje se k otřepanému dělení na hlavu, srdce a tělo parfému. Tak přízemní Chandler Burr není. Na rozsahu dvou tří odstavců rozehrává akademickou kritiku na vysoké úrovni, v níž vůně zařazuje do kategorií jako romantismus, realismus či abstraktní expresionismus a hodnotí zvolený materiál i způsob, jak s ním Ellena naložil při budování struktury parfémů.
Například o jeho snad nejslavnějším parfému, Terre d’Hermčs pro francouzský dům Hermčs, Burr napsal: „Terre d’Hermčs (2006) má mezi parfémovými umělci (doslova scent artists) pověst mistrovského díla, co se technické stránky týče - jde o téměř dokonale vystavěné dílo. To však nijak nesnižuje jeho estetickou hodnotu. Jeho estetika je totiž obdivuhodně působivá. (…) Ellena nechtěl vytvořit odraz nějakého předmětu. Není to žádné mango, žádná na uhel sežehnutá růže. Jde tu o expresionistické využití vůní jednotlivých materiálů v ultravysokém rozlišení s cílem dosáhnout co nejsilnějšího efektu.“
O další známé vůni pro stejnou módní značku zase poznamenal: „Ellena vystavěl Un Jardin sur le Nil (2005), jako by maloval akvarel a místo tahů štětcem používal vůně. Barvy nanášel zlehka, tak, aby každý odstín mohl volně dýchat. Dílo je to průzračné, půvabné, esteticky prchavé. Tak jako impresionisté postavy a předměty zobrazovali pouhým náznakem barvy a formy, namaloval Ellena předmět - zelené mango ještě visící na stromě - za využití minimálního počtu přesně zvolených tahů vůněmi. Jde o jinou stavbu, než na jakou jsme u parfémů tradičně zvyklí.“
Francouzský výrobce nabízí voňavku z odpadu parfémového průmyslu |
Když sám Ellena mluvil o parfému jako o umění, odkazoval na parfém Eau Parfumée au Thé Vert z roku 1993, který vytvořil pro šperkařskou značku Bvlgari. „Skládá se pouze z 19 složek,“ komentoval jeho minimalistickou strukturu. „Chtěl jsem ukázat, že i s pár ingrediencemi se dá dosáhnout velkých efektů. Byla to reakce na tehdejší dobu - iluze kráčí lépe než pravda. Ten čaj je jen koncept, představa, žádný čaj v tom parfému není.“
U stánků…
Jakkoli Ellenova retrospektiva připomíná galerijní expozici, zbývající části veletrhu vyhlížejí tak, jak se od podobné akce očekává: nekonečné řady stánků s prezentacemi zavedených i zcela nových parfémových značek.
Pitti Fragranze se koná v bývalém vlakovém depu Stazione Leopolda, na okraji historického centra renesanční Florencie, necelou půlhodinku chůze od slavného mostu zlatníků Ponte Vecchio. Stánky zaplňují industriální prostor s vysokánskými stropy, oprýskanými stěnami bez oken a kolejemi zalitými v betonu. Nad tím vším divoce poskakuje hlučná kaskáda hlasů s charakteristickou italskou dikcí, připomínající jízdu na horské dráze.
Mezi stánky se mísí obchodníci a obchodnice v přesně padnoucích oblecích s lidmi s výstředními účesy v extravagantních módních kreacích, kolem nichž se prostor ohýbá jako kolem černých děr. Mnohé dámy i pánové kolem sebe rozprostřeli tak hustý závoj vůně, že je až s podivem, jak mohou při posuzování exponátů vůbec něco cítit. A že o vjemy není nouze. Všude se proplétají vůně: těžká květinová, jinde svěží mořský vánek, kouřová nebo ovocná. Lidé nejrůznějšího vzezření mají jedno společné: ve tváři nepřítomný pohled a u nosu úzké proužky papíru. Pokyvují hlavou a papírky pohybují pod nosem zleva doprava a zase zpátky. Když se snesete z těch vonných oparů k zemi, všimnete si, že papírky jsou všude v odpadkových koších: úzké, tlusté, zašpičatělé, obdélníkové, čtvercové…
I když jde o oborovou akci, pro profesionály je vyčleněna jen část veletrhu, po zbývající dny jsou jeho brány otevřeny pro veřejnost.
A pro fanoušky parfémů jsou to učiněné orgie. Pokud totiž chodíte rádi do parfumerií zkoušet novinky, ale stydíte se nebo vás štve, jak se na vás prodavačky a prodavači hned sesypou, případně jak ostraha sleduje, jestli právě vy nechcete z regálů ukrást parfémy i s cenovkami, pak je veletrh právě pro vás. Nikdo se na vás nedívá skrz prsty, zástupci parfémářů naopak ochotně podávají testovací papírky s vůněmi. Pokud navíc dokážete vyjmenovat, kdo je autorem či autorkou Trésoru, Angelu, L’Air du Désert Marocain nebo Portrait of a Lady, pak tady nebudete vycházet z úžasu, protože se můžete osobně setkat s lidmi, kteří sedí v laboratořích a na vahách odměřují pačuli, bergamot či mošus - s parfémáři.
To má zdejší akce společné s obdobným veletrhem nazvaným Esxence, který se koná o půl roku dříve pár set kilometrů severněji, v Miláně. Obě akce se zaměřují na takzvané niche značky, tedy menší parfémářské podniky, v jejichž čele často stojí sami tvůrci vůní. Je pro ně charakteristická větší odvaha a chuť experimentovat i limitovanější produkce parfémů, než je tomu v případě velkých brandů spojovaných se slavnými módními domy ve Francii, Itálii i Spojených státech, jež chrlí parfémy po milionech kusů.
Na stáncích tak nenajdete žádné z parfémů, na něž lze běžně narazit v parfumeriích - žádný Dior, Gucci, Chanel, Thierry Mugler, Estée Lauder nebo Hugo Boss, nemluvě o flakonech se jmény jako Britney Spears anebo David Beckham. O většině jmen zastoupených jak ve Florencii, tak v Miláně jste stoprocentně nikdy neslyšeli - některá z nich si navíc na jednom z veletrhů odbývají svou světovou premiéru. A ty značky, které už si v průběhu let vysloužily renomé a zástupy fanoušků, využívají veletrhy k představení svých novinek.
Loni například francouzská značka Eutopie v Miláně představila Prahou inspirovanou vůni s názvem No. 11, jejíž hlavním tématem se stal šeřík, tolik typický pro jarní měsíce v české metropoli. Provokativní pařížský dům Etat Libre d’Orange se chlubil novinkou I Am Trash vyrobenou z recyklovaných a upcyklovaných materiálů. Majitelé The Different Company přišli s novou značkou Wide Society určenou pro cestovatele a dobrodruhy. A Jacque Fath vyrazil všem dech vůní L’Iris de Fath, jež je nově vytvořenou variantou nejdražšího parfému ze 40. a 50. let minulého století. Nádherný kosatec cenou nezaostává ani dnes - malý flakon o objemu 30 mililitrů vyjde na téměř 1470 eur čili více než 37 000 korun.
Co je nového
Ve Florencii se letos hlavní pozornost soustředila na legendární pařížskou značku Editions de Parfums, jejímž principálem je Frederic Malle a která přivezla jednu z nejočekávanějších novinek roku, vůni Rose & Cuir již zmíněného parfémáře Jeana-Claudea Elleny.
Při procházce mezi sedmi desítkami stánků, které zaplnily florentskou Stazione Leopolda, však letos čekalo i pár dalších překvapení. Prvním z nich bylo početné zastoupení značek z Německa, které si s parfémářskou tvorbou běžně nespojujeme. Přitom ta návaznost je logická: země má dlouhou tradici výroby vonných ingrediencí sahající až do 19. století, a řada látek - jako třeba vanillin - tam byla dokonce poprvé syntetizována. Nedaleko Hannoveru také sídlí společnost Symrise, jeden z největších světových producentů parfémářských složek čili aromamolekul. Kdo by od Němců čekal strohost a údernost, byl by zklamán - do Florencie nepřivezli vonný ekvivalent drsného Rammsteinu ani řízné bavorské dechovky, naopak ukázali velmi elegantní, vytříbená a pečlivě propracovaná díla.
Berlínská značka Biehl Parfumkunstwerke předvedla nečekaně jemné a příjemné vůně, jejichž autory jsou mimo jiné známí parfémáři Geza Schoen (tvůrce řady Escentric Molecules) či Mark Buxton (spolupracovník kultovních Comme des Garcons). Z Berlína je i firma J. F. Schwarzlose, která vystavila novinku 20/20, jakousi oslavu 20. let dvacátého století, tedy divoké éry kabaretů a nevázané svobody. Svým složením ostatně odkazuje i na parfémy té doby: růže, benzoin a pačuli, ale je lehčí, čistší, průzračnější a hlavně méně animální než její předválečné vzory.
Hamburská Ciro je teprve rok stará značka - a už od pohledu českému vkusu velmi povědomá. Navazuje na stejnojmenný podnik, jejž založil jistý Němec v Paříži ve 20. letech a který přestal existovat v 60. letech minulého století. Jeho dnešní reinkarnace sází na grafický styl a čisté linie funkcionalismu, a tím připomíná gründerské doby československého kapitalismu a estetiku baťovské generace. Jednotně vyhlížející flakony obsahují jemné vůně odkazující na předválečnou klasiku, jež však obstojí i v 21. století.
Rok a půl starý berlínský Aer Scents se zařadil mezi podniky, které v duchu současných trendů vsadily na parfémy vyrobené zcela z přírodních složek, žádná syntetika, žádné aromamolekuly. Výsledné vůně jsou zcela jiné, než na co jsme běžně zvyklí, a paradoxně jdou proti aktuálnímu proudu éterických a vzdušných parfémů. Jsou těžší a hutnější a slabé povahy mohou svou intenzitou odrazovat. Oproti běžným vůním také nevydrží tak dlouho - podle jejich tvůrců obvykle pět až šest hodin.
Druhým překvapením bylo zastoupení dvou východoevropských značek - jedné z Polska a jedné z Maďarska -, které svou kvalitou směle konkurovaly protějškům ze zemí s dlouholetou parfémářskou tradicí, podpořenou školami, institucemi i silou trhu. A nádavkem tam byla jedna, která měla v názvu Česko.
Varšavská Bohoboco si nechává svou kolekci osmi parfémů vyrábět ve Francii, přesto na veletrhu vyvolala údiv. „Lidé jsou šokovaní,“ odpovídá Barbara Platek z varšavské značky na otázku, jak návštěvníci reagují na parfémy z Východu. Jeden z šéfů značky, Michal Gilbert Lach, řadu postavil na kontrastech dvou hlavních složek, z nichž nejpovedenější jsou Vanilla / Black Pepper, Sea Salt / Caramel a Sandalwood/Neroli.
Budapešťskou značku Mésonsol založil teprve letos Tamás Tagscherer, který pendluje mezi Maďarskem a Německem a stojí i za berlínskou J. F. Schwarzlose. U svého stánku ve Florencii však nastínil plány na stěhování za sluncem do Španělska.
Název londýnské firmy Czech & Speake, jejíž historie sahá až do konce 70. let, vznikl jednoduše tak, že zakladatel Frank Sawkins měl kamaráda z tehdejšího Československa, a tak dal jeho národnost do vývěsního štítu. Jeho parfémy, které si nechává vyrábět doma v Anglii, představují moderní interpretaci tamních klasických vůní, takže bezesporu zaujmou milovníky barber shopů.
Novinky samozřejmě představily i zavedené hvězdy mezi niche značkami. Pařížská L’Artisan Parfumeur přivezla vůni Bana Banana, která voní přesně podle svého názvu - jako sladký banán - a již vytvořila Celine Ellena, dcera Jeana-Claudea Elleny. Recenzent Chandler Burr by parfém jistě zařadil do žánru figurativního realismu.
Tým archeologů a expertů na vůně namíchal parfém z dob Kleopatry. Je hustý a lepivý |
Londýnská Penhaligon’s představila svou řadu vůní na téma africké safari - nejsou to žádná veledíla, ale dobře provedené klasické parfémy s hravými flakony a uzávěry ve tvaru hlav zvířat: papouška, jednorožce, kachny, býka, psa či orla.
Francouzská Annick Goutal vystavila několik variací na svou nejslavnější citrusovou vůni L’Eau d’Hadrien včetně verze bez alkoholu. Po přičichnutí však rychle zjistíte, že tudy cesta nevede: je mdlá a vlastně nepříjemná.
Švédové z Byreda se pochlubili novinkou, sladkou květinovou Slow Dance. Také sladká s výrazným aroma marihuany byla vůně Sónar nápadité barcelonské značky 2787.
Parfémů jsou na veletrhu ve Florencii i Miláně stovky a po pár hodinách se může stát, že se vůně slijí do jedné aromatické řady, z níž dokážou vykročit jen opravdu silné a výrazné exempláře. V ten moment je lepší vyrazit mezi kuřáky ven z výstavních hal a udělat si pauzu, abyste ulevili znaveným čichovým buňkám. Veletrhy nejsou prodejní, takže příležitost okusit na vlastní nos mnohé ze zastoupených vůní máte jen zde. Jestli se některý z jejich autorů či autorek stane příštím Ellenou, parfémářským umělcem, ukáže teprve čas.
