Dnes třetí největší polské město s více než osmi sty tisíci obyvateli působí přívětivě: všude jsou kavárny a hospůdky, upravená veřejná prostranství, ostrovy na řece Odře a parky s řadou fontán a moderních plastik. Cílem mé cesty v rámci poznávacího zájezdu po moderní architektuře, který konáme každý rok, byly ovšem především významné stavby z první poloviny 20. století. Tehdy bylo město součástí Pruska a neslo jméno Breslau.
Bylo sídlem významného architektonického učiliště – výtvarné akademie, na níž působili Hans Poelzig, Hans Scharoun, Adolf Rading nebo Heinrich Lauterbach. Tuto školu mimochodem absolvovali i architekti, kteří pak pracovali na našem území. Jiří Kan se stal spolupracovníkem známého pražského projektanta Františka Alberta Libry a podílel se například na projektech malobytových pavlačových domů v pražských Holešovicích a Krči nebo na návrhu sanatoria TBC ve slovenských Vyšných Hágách. Dvojčata Lubomír a Čestmír Šlapetové pak v moravském a slezském regionu projektovali řadu vil ve stylu organické architektury.
Hala století
Jedním z epicenter avantgardní vratislavské architektury je areál výstaviště, kde v roce 1913 vznikly velmi zajímavé stavby v rámci expozice ke stému výročí bitvy národů u Lipska. První z nich je pavilon se čtyřmi věžemi zakončenými kupolemi od slavného německého expresionisty Hanse Poelziga. Druhou pak kdysi největší železobetonová stavba světa– Hala století (Jahrhunderthalle) architekta Maxe Berga.
Obchodní důmRenoma z roku 1912 navrhl další představitel expresionismu Hans Poelzig.
Skutečně monumentální dílo, zastřešené mohutnou kupolí, bylo před deseti lety zařazeno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Budova je čerstvě opravená a najdeme v ní expozici věnovanou moderní architektuře města i samotné stavbě, která v době vzniku musela fascinovat. V ohromném kruhovém sále se pak na žebrovou klenbu promítá videomapping.
Nedaleko od tohoto areálu se nachází další významné centrum avantgardní architektury. Jde o „vratislavskou Babu“, výstavní kolonii WuWa (Wohnungsund Werkraumausstellung), inspirovanou slavnou vilovou enklávou, jež byla v roce 1927 vybudována ve Stuttgartu za účasti Le Corbusiera, Ludwiga Miese van der Roheho, Waltera Gropia a dalších z podnětu německého Werkbundu.
Rodinné domy, dvojdomy a řadové domy stavěli architekti zcela podle svých představ, lidé si je pak mohli prohlédnout včetně vnitřního zařízení a v případě zájmu zakoupit. O rok později se z podnětu Svazu československého díla konala podobná akce v Brně a v roce 1929 právě ve Vratislavi (opět pod záštitou Werkbundu).
V roce 1932 pak následovaly obdobné iniciativy ve Vídni a v Praze na dejvické Babě. Vratislavská kolonie byla těžce poškozena během války, ale zbylé stavby se nyní opravují – naposledy pavlačový dům a mateřská škola od architektů Alberta Heima a Paula Kemptera. Půvabný dřevěný pavilon dnes slouží jako školicí středisko.
Stavba, která předběhla svou dobu
Hlavní atrakcí výstavní kolonie je ale úžasný objekt od Hanse Scharouna, který svým řešením předběhl dobu o řadu let, nebo spíše desetiletí. Rozlehlá, členitá stavba byla původně určena pro mladé manželské páry, dnes je v ní hotel. Nese prvky funkcionalismu (železobetonová skeletová konstrukce, pásová okna a střešní terasy), ale také organické architektury: jednotlivá křídla jsou totiž dynamicky zprohýbaná. Dokonalé jsou i jednotlivé detaily. Celek působí tak, jako by budova vznikla v 60. letech, a nechce se věřit, že pochází z roku 1929.
Scharoun působil později v Berlíně, kde v 50. až 70. letech navrhl známé budovy filharmonie a knihovny (tu si možná čtenáři vybaví z kultovního filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem). Jednu z vil v kolonii vytvořil další představitel organické architektury, Heinrich Lauterbach, známý svými jabloneckými vilami (viz Orientace LN, 22. 6. 2013).
O rok mladší je jedna z dominant města: Hala století od Maxe Berga.
V centru Vratislavi je několik secesních, modernistických a funkcionalistických obchodních paláců. Jedinečný je Poelzigův obchodní dům z roku 1912 (dnes Renoma, ul. Świdnicka). Jde o proto funkcionalistickou stavbu s fasádou obloženou keramikou a s pásovými okny. Meziokenní sloupky zdobí barevné hlavy příslušníků různých etnik v životní velikosti (např. Turek, indián, černoch, běloška apod).
Je to docela roztomilý detail. Příkladem dynamického expresionismu je bývalý obchodní dům Petersdorf na ul. Szewské z roku 1927 světoznámého architekta Ericha Mendelsohna, který působil v Německu, Rusku, Británii, Palestině a USA a u nás postavil obchodní palác Bachner v Ostravě (viz Orientace LN, 22. 2. 2014). Vratislavská budova byla hojně napodobována – její zmenšenou kopii máme i v Praze na nároží ulic Provaznická a Havířská (bývalý Brandejsův dům, později CK Fischer; arch. Adolf Foehr, 1930–1932). Na Solném náměstí je zase nepřehlédnutelný úzký funkcionalistický dům Adolfa Radinga, v němž dnes sídlí redakce deníku Gazeta Wyborcza.
V centru jsou i hezké příklady secesní architektury (např. palác Schlesinger v ulici Rzezniczé 32/33) a meziválečné avantgardy – malo bytové domy v oblasti Nového tržního náměstí. Zajímavá je i současná architektura. Navštivte Vratislav, stojí to za to!
