Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci,“ opakoval nám na střední vyučující ekonomiky. Od chvíle, kdy jsem na vlastním zátylku ucítil dech ekonomické krize, na jeho slova často vzpomínám. Muselo to být tehdy, kdy široká veřejnost začala zvažovat každý další nákup – právě tehdy bylo i u nás zaseto semínko pomalé módy, které dnes vykvétá.
Pomalé hnutí, kam spadá pomalá móda nebo-li slow fashion, se dá chápat coby odklon společnosti od nepřetržitě se zrychlujícího tempa. Byla by však chyba domnívat se, že jde o to, dělat věci pomalu. O hlemýždí tempo opravdu nejde, jak vysvětluje Carl Honoré, autor knihy Chvála pomalosti. Jde o to, usilovat, abychom všechno dělali tou správnou rychlostí. Hodiny a minuty bychom si podle něj měli vychutnávat a ne pouze počítat.
  |
Taková filozofie se dá aplikovat na různé oblasti života a její stoupenci mají společného nepřítele–masovou produkci. Původně se pomalé hnutí týkalo jídla (slow food): Proč chodit do fast foodu, když daleko větší smysl dává výlet na farmářské trhy a podpora lokálních pěstitelů? Řešilo se, co jíst i odkud brát suroviny. Dnes se pomalé hnutí týká všeho možného, média nevyjímaje: Za jak dlouho asi bude možné číst Esprit pouze v elektronické podobě? Ani móda samozřejmě není imunní. Vzhledem k tomu, že výrobci oblečení jsou druhým největším znečišťovatelem planety, i naštěstí. Módní průmysl je zodpovědný za 10% celkové uhlíkové stopy (množství vypouštěných skleníkových plynů).
„Je to jako výdech a nádech,“ zamýšlí se nad otázkou slow fashion Olo Křížová, kreativní ředitelka Czech Fashion Council, která považuje současný trend udržitelnosti za přirozené vyústění diskuse společnosti. „Nic netrvá věčně a nic nelze donekonečna šponovat. Z tohoto hlediska je tedy přirozená reakce na extrémně zrychlenou masovou produkci postoj zcela opačný, tedy móda pomalá.“
Jak zpomalit
Jenže zatímco u jídla už jsme se povětšinou naučili dávat při nákupu přednost potravinám s nálepkou „bio“, u oblečení si cedulky všímáme jenom tehdy, pokud nás škrábe na kůži, a to těsně před tím, než ji nemilosrdně odstřihneme a vyhodíme. Přitom právě ta by nás měla zajímat ještě v obchodě. Zkoumat pouze to, zda je nám látka příjemná na dotek, nestačí. Pomalá móda řeší vznik oděvu od bodu jedna. Obdobně jako u jídla se ptá na to, odkud textilní vlákno pochází a jakým způsobem, kým a za jakých podmínek bylo přetvořeno v hotový výrobek. Je nabíledni, že lepší jsou vlákna přírodní. To jsou ta, která se dají najít v přírodě a neobsahují olej. Mohou být buď rostlinná, jako je bavlna, anebo živočišná (např. vlna, hedvábí či kašmír). Vůbec nejlepší variantou je v tomto ohledu bavlna organická, k jejímuž vypěstování je třeba znatelně méně pesticidů a chemických hnojiv, bohužel však dnes nečiní ani celé 1% globální produkce bavlny.
Střídmost je u pomalé módy předpokladem, ale ruku na srdce: Kdo z nás si dovede pořídit oblečení skutečně jen tehdy, když ho potřebuje? Reálnější tak bude vytyčit pravidla, jichž je radno se držet, když už na lovu jsme.
Zaprvé je to naučit se nenakupovat, nýbrž investovat do kvalitních věcí nadčasového vzezření; nejít si pro nové džíny do levného obchodu, kde se polyesterové kalhoty s 0% obsahem bavlny jako denim pouze tváří, ale třeba k Anně Tuškové a Radce Sirkové, návrhářkám stojícím za značkou Chatty, jež nabízí precizně zvládnuté (opravdové!) džíny s doživotní zárukou.
Svou roli hraje i psychika. Když člověk do oděvu vloží více peněz, je zde vyšší pravděpodobnost, že si k němu vybuduje vztah. A jste-li emocionálně spjatí s kusem oblečení, nejspíš si ho déle ponecháte a raději si ho časem opravíte nebo poupravíte, než abyste ho měnili za nový.
Dát šanci starému oblečení je přitom tou vůbec nejšetrnější volbou, kterou můžete učinit. Pryč jsou doby, kdy kupovat oblečení z druhé ruky znamenalo přehrabovat se v koších a hledat diamant v kupě chlévské mrvy. Ačkoliv pokud je právě to vaší alternativou kardia, mohu vřele a bez ironie doporučit obchod Second hand Swiss (Kralupská 2, Praha 6). Skýtá netušené poklady za hubičku.
Sofistikovanější volbou je třeba Boho Vintage Concept Store (Ondříčkova 6, Praha 3, a Francouzská 76, Praha 10), jehož bohémsky elegantní majitelka Patricia Madarová je sama důkazem toho, že oblečení vyrobené v minulém století neznamená, že nemůže být v dobrém stavu a z hlediska módy relevantní i dnes. Za návštěvu stojí také Recycle with Love (Veverkova 8, Praha 7) – jde o obdobný koncept a mladistvější výběr zboží. „Mít možnost vytvářet selekci kvalitních a zábavných kusů oblečení mě obrovsky naplňuje a jsem vděčná, že roste i počet lidí, kteří si v našem obchodě našli oblibu,“ svěřuje se majitelka Martina Feitová, jež v pomalé módě vidí budoucnost.
Ne vždy ovšem oblečení z druhé ruky (vintage, chcete-li) nabízí to, po čem by prahla naše srdce. V takovém případě je dobré dbát na to, aby byl nový oděv vyrobený udržitelně. Tedy tak, aby měla jeho výroba co nejmenší dopad na životní prostředí a probíhala eticky – aby lidé, kteří se na ní podíleli, nebyli vykořisťováni. Nezisková organizace pro ochranu životního prostředí Greenpeace v rámci své kampaně Detox Catwalk (neboli Detoxikujte přehlídkové molo) strávila tři roky odkrýváním toho, které oděvní značky plní své zelené sliby. Zkoumal se jejich detoxikační plán, jenž by měl být splněn do roku 2020 – zajímali se hlavně o to, co přesně se značky chystají udělat pro eliminaci nebezpečných chemikálií při výrobě. Ve hře byly třeba i perfluorované látky, které materiálu zvyšují odolnost vůči skvrnám nebo vodě, jenže mohou mít neblahé dopady na lidské zdraví, a neméně důležitým kritériem byla transparentnost: ručí značky za to, že jejich dodavatelé pravidelně zveřejňují data o vypouštění nebezpečných chemikálií během výrobních procesů? A pokud ano, zveřejňují také seznam dodavatelů včetně těch druhořadých, pod jejichž taktovkou výroba probíhá?
Nejlépe, jistě k překvapení mnohých, obstály značky spadající pod společnost Inditex (např. Zara, Bershka, Pull & Bear, Massimo Dutti či Stradivarius) a špatně si nevedly ani H&M, M&S nebo Levi’s. Podrobné údaje včetně seznamu tzv. toxic addicts (toxických závisláků) naleznete na www.greenpeace.org.
Proti proudu
V případě velkých módních domů můžeme jisté zpomalení pozorovat třeba u Burberry. To nejprve sloučilo jednotlivé linie Prorsum, London a Brit do jedné, pojmenované prostě Burberry, a poté se rozhodlo spojit také dámské přehlídky s pánskými a prezentovat oblečení dvakrát ročně bez ohledu na tradiční sezonní rozřazení. V moment, kdy přehlídka na londýnském týdnu módy končí, jsou už pobočky Burberry po celém světě připraveny kolekci prodávat. Zákazník tak nemusí čekat dlouhé měsíce, než si to, co před sebou vidí na mole, bude moct pořídit.
Za zmínku stojí i v Amsterdamu sídlící Ronald van der Kemp. Ten se po třiceti letech zkušeností u značek, jako je Bill Blass, Guy Laroche nebo Céline za Michaela Korse, přehlídkami neobtěžuje vůbec a stejně jako Christophera Baileyho z Burberry i jeho nechává dělení na jaro/léto a podzim/zimu chladným. Místo jednotlivých kolekcí dává průběžně vzniknout jakémusi ucelenému šatníku, a jeho tvorba se tak na sebe spíš nabaluje. Ronald van der Kemp přitom prý málokdy nakupuje nové materiály. Spoléhá raději na to, co kde najde, a spolupracuje s lokálními „řemeslníky“ – od tvůrců divadelních kostýmů až po výrobce nábytku. Jeho pomalá móda, trefně přezdívaná demi-couture, ovšem není levnou záležitostí. Je k dostání kupříkladu přes www.net-a-porter.com a některé kousky se pohybují i v řádu tisíců eur.
Obdobně přehlcen standardním chodem módy byl i gruzínský návrhář Demna Gvasalia, který dříve působil u Maison Martin Margiela (až po odchodu samotného Martina Margiely) či Louis Vuitton (jak za Marca Jacobse, tak za Nicolase Ghesquiera). Právě on stojí za kontroverzní značkou Vetements a v návaznosti na její úspěch od loňského roku i za aktuální podobou módního domu Balenciaga. Jak název značky napovídá (vetements znamená ve francouzštině oblečení), nesnaží se tvořit vysokou módu, nýbrž prostě oděv. A trendy? Co jsou to trendy?! Jeho dílo by se dalo s klidným svědomím označit za antimódu. Výborným příkladem je jeho poslední kolekce, u níž jednotlivé looky pojí jediné – jde o stereotypy lidí, které můžeme potkat na ulici. Demna Gvasalia bere již existující kousky oblečení, často považované za ošklivé, a přetváří je v modely, po nichž se módní fajnšmekři mohou utlouct. Jeho anarchistický přístup možná není šálkem čaje milovníků tradiční krásy, ale jak po poslední přehlídce trefně pravila jedna moudrá žena: „Aspoň jsem se po třetím looku nezačala nudit!“
Antimódu, byť ve stravitelnějším provedení, představila i Miuccia Prada. Ta si zase vzala na paškál svět vysoké módy, kvůli němuž se obyčejní lidé často cítí nemístně. Její kolekce je v důsledku oslavou právě této obyčejnosti a všednosti. Jak sama tvrdí, jde o „opak důležitosti“. Příklad? Místo toho, aby se inspirovala velkými umělci světového renomé, jak to tak bývá, složila hold umělcům pouličním, na jaké můžete narazit třeba na Karlově mostě. Průměrnost ještě nikdy nebyla tak šik!
Fotografie
|
Jak ovšem upozorňuje módní návrhář Jakub Polanka, „antimóda za spoustu peněz je pořád móda. Jen v převleku. Je to jen další trend jako hipsteři či normcore.“ Návrhář, který pravidelně představuje své kolekce během MercedesBenz Prague FashionWeeku, ukazuje, jak se dá dělat pomalá móda na vysoké úrovni. „Použít již nošené bundy a dát je do nového kontextu mi přišlo prostě logické. Proč uměle vytvářet patinu a stahovat z kůže další zvířata? Proč si šít znovu košili, která již existuje ve spoustě pojetí? Někdy se stačí zamyslet a přišít knoflík na adekvátní místo či narazit cvok, aby věc získala nový vzhled i funkci,“ vysvětluje s tím, že tento způsob uvažování v dnešní době bere jako výzvu, ba co víc – jako povinnost.
Vede tudy cesta?
Linku mezi antimódou a pomalou módou spatřuje Olo Křížová v marketingu. „Je to téma, které otevírá další komunikační kanály poplatné dnešní době.“ Ignorovat tradiční rozřazení na kolekce a tvořit nahodile podle ní přitom není utopie. „Tento přístup je zcela možný a funkční. Souzní to s vývojem společnosti, kdy se zaobíráme individualitou, originalitou, chceme mít na výběr z mnoha možností, abychom co nejlépe vystihli sami sebe, abychom podpořili svoji jedinečnost. Toto uvědomění si dává velký prostor právě tomuto přístupu tvorby módního designéra.“
V pomalé módě jde v praxi o to, jak máme nastavenu vlastní mysl. Pokud se nám podaří naučit se přistupovat k oblečení rozumně a šetrně, ulevíme nejen svým krizí ztrápeným peněženkám, ale – a to především – celé planetě.
Článek vyšel v magazínu Esprit.
