Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Posmrtný návrat domů. S Ferdinandem Milučským se svět rozloučil v ‚jeho‘ krematoriu

Pohled Zdeňka Lukeše

  5:46
Budova krematoria, vrostlá do přírody na kraji Bratislavy, vstoupila do zlatého fondu evropské architektury. Její autor, architekt Ferdinand Milučký, zemřel 26. července. Svět se s ním rozloučil právě v jeho nejvýznamnějším díle.

Abstrakce v zeleni. Bílé paralelní stěny Milučkého krematoria kontrastují s prosklenými plochami obřadní síně a přilehlých prostor. Řešení je čisté, bez různých dekorací, ale o to působivější. foto: Zdeněk Lukeš

Když autor tohoto článku poprvé navštívil areál bratislavského krematoria na severozápadním okraji slovenské metropole v Hodonínské ulici, postaveného v letech 1962–1968 podle návrhu Ferdinanda Milučkého, měl pocit, že tady vzniklo něco zcela mimořádného.

Architektovi se především podařilo stavbu mistrovsky zakomponovat do krajinné scenerie. Návštěvník postupně míří do mírného svahu, cesta však nevede přímo, ale stoupá v meandrech a příchozímu dokonale umožňuje vychutnat si celou krajinnou kompozici. Nejdříve mine dřevěný totem z dílny sochaře Vladimíra Kompánka, který svou vertikalitou a tvarem kontrastuje s vlastní budovou. Poté spatří bílou horizontální siluetu stavby, tvořenou abstraktními kompozicemi betonových a skleněných stěn, které vyrůstají z teras v různé výšce nad terénem.

Abstrakce v zeleni. Bílé paralelní stěny Milučkého krematoria kontrastují s...
Skandinávie v Bratislavě. Kompánkův Totem vytváří svou vertikalitou a...

Také bratislavská stavba stojí na kraji lesa a vzrostlé borovice a duby se už staly její nedílnou součástí. Mezi stromy se nachází lesní hřbitov, vyznačující se také prostým skandinávským pojetím.

Dokonalé proporce této v podstatě jednoduché budovy dotvářejí nezapomenutelný zážitek. Architekt při projektování těžil nejen ze svého obdivu k minimalistické tvorbě Ludwiga Miese van der Rohe, ale také z prostých a působivých skandinávských staveb, které doslova vrůstají do krajiny. Typickým příkladem této severské architektury je třeba stockholmské krematorium z návrhu Erika Gunnara Asplunda nebo nesčetné realizace finského velikána Alvara Aalta.

V šedesátých letech na území Československa vznikly snad jen dvě stavby srovnatelného významu: jednou byl Hubáčkův proslulý televizní vysílač s restaurací na hoře Ještěd u Liberce, dokončený až na prahu sedmdesátých let, a druhou nové věže Emauzského kláštera v Praze na Slovanech od Františka Marii Černého. Tato díla se dočkala hojných komentářů publikovaných v zahraničním odborném tisku.

Renesance ve Stromovce. Oprava Šlechtovy restaurace, knihovnička a rybníčky

Významný teoretik architektury Matúš Dulla zhodnotil Milučkého stavbu takto: „Díla Ferdinanda Milučkého jsou vynikajícími ukázkami čisté moderny v její pozdní, vyspělé formě. Ani u jediného z našich architektů nepronikla očišťující výtvarná síla tak hluboko do kompozice, tektoniky anebo detailu stavby. Milučký chápe architekturu jako exkluzivní umělecký čin a výtvarnost upřednostňuje před jinými, funkcionálními architektonickými hledisky.“

Ferdinand Milučký se narodil v roce 1929 v západoslovenském Rajci. Po válce studoval v Bratislavě na Fakultě architektury a stavitelství Vysoké školy technické, kde byl jeho učitelem známý český architekt a teoretik Jan E. Koula. Milučký byl zapáleným obdivovatelem lidové architektury, ale postupně ho začala zajímat i moderní tvorba. Přitom se v padesátých letech dokázal vyhnout jedinému oficiálně povolenému architektonickému stylu, jímž byl tzv. socialistický realismus.

Již na sklonku padesátých let Milučký vyhrál soutěž na budovu kulturního domu v Piešťanech, k vlastní realizaci v brutalistním stylu se však dostal až v letech sedmdesátých. Opět dokázal svou pověst, piešťanský kulturní dům je velmi působivou stavbou, která může konkurovat podobným objektům v Evropě.

V šedesátých letech přišel společně s uvolněním větší kontakt s dříve zcela zapovězeným Západem ve všech oblastech života, což platilo i o architektuře. Projevilo se to i na tvorbě Ferdinanda Milučkého, který v roce 1967 spojil svůj zájem o lidové umění a modernu a navrhl kolibu a slovenskou restauraci v rámci československého pavilonu na Světovou výstavu v Montrealu. Vedle toho projektoval také bratislavské sídliště Trávníky, zabýval se ale i rekonstrukcemi památek a urbanismem.

Vraťme se však ještě do areálu bratislavského krematoria, jehož autor zde byl po smrti ve věku 89 let sám zpopelněn. Milučký zde rád a často provázel architekty i studenty a působivě jim popisoval proces vzniku stavby. Mnozí si na tento zážitek pamatují dodnes.

Autor této stati se bohužel s Ferdinandem Milučkým nikdy osobně nesetkal, nicméně areál jeho nejvýznamnější stavby navštívil několikrát. Naposledy na závěr dlouhého putování po Slovensku, Haliči a Podkarpatské Rusi v rámci zájezdu českých obdivovatelů moderní architektury. Výprava měla během cesty možnost obdivovat stavby Dušana Jurkoviče, Bohuslava Fuchse, Petra Behrense, Emila Belluše a mnoha dalších velikánů evropské architektury. Ovšem právě Milučkého neokázalé pojetí krematoria se – jak se posléze svěřili účastníci zájezdu – stalo zlatým hřebem naší expedice.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...