Vize versus realita
První vize domů a celých měst postavených ze standardizovaných prvků pocházejí ze dvacátých let. Levicová avantgarda se tímto způsobem pokoušela vyřešit otázku levného bydlení v zeleni, bohužel podcenila některé aspekty. Ostatně na výstavě uvedený citát Le Corbusiera „Sériově postavené sídliště by při dobrém uspořádání vyvolalo dojem klidu, pořádku a čistoty a své obyvatele by nepochybně naučilo disciplíně“ nezní zrovna povzbudivě, zejména když víme, že ta dnešní se mohou velmi snadno proměnit v moderní slumy.
Výstava představuje hlavní sídelní soubory, od těch prvních z konce 50. let (předcházely jim i poválečné experimenty, jako bylo sídliště Solidarita ve Strašnicích) přes expanzi 60. let až po obří sídliště na severu, jihu a jihozápadě Prahy, jejichž měřítko se vymklo zdravému rozumu. Prohlédnout si návštěvník může originální modely urbanistických souborů i perspektivní záběry, pojednané pro tehdejší dobu typickým suchým způsobem: pérovky se stylizovanými domy, stromy i postavami, jimž se říkávalo docela výstižně „duchové“. Přes značnou úspornost grafického podání však měly tyto kresby jistý podmanivý půvab, samozřejmě tehdy, měl-li jejich autor výtvarné nadání.
Pohled na sídliště Jižní Město.
A konečně jsou tu fotografie provedených sídlišť. A zejména na nich je patrné, jak se výsledný stav liší od původních vizí projektantů. Na modelech jsou ještě výrazné dominanty, kontrastující s nižší zástavbou, tvarově rozmanité stavby, nápaditá koncepce zeleně i různorodá typologie. Vedle bytových domů najdeme také obchodní a kulturní centra, školy, hřiště, tedy téměř vše, co k městu patří (snad kromě kostelů a vil). V realizačním procesu, který často trval léta, se však řada atypických staveb vytratila, neboť nebyla pro velké firmy zajímavá. Ne nadarmo se mluvilo o „urbanismu jeřábových drah“, v němž se vše, co nějak vybočuje, pěkně narovná, a architekti měli co dělat, aby alespoň zachránili nějaký atypický detail, třeba dřevěná zábradlí lodžií.
Prvotní nadšení z moderního bydlení postupně poněkud uvadalo. A objevily se limity panelové technologie. Patřila k nim špatná tepelná a zvuková izolace, nekvalitní detaily, všudypřítomná standardizace vedla ve výsledku ke stereotypní šedivé struktuře, kterou nezachránily ani moderní plastiky v parteru. Absence soukromého vlastnictví vedla k odcizení obyvatel, o okolí domu se nikdo řádně nestaral… Zdražením nafty a benzinu v době ropné krize se navíc stala celá panelová technologie nerentabilní, neboť jednotlivé prvky se vyráběly v panelárnách a pak dopravovaly na velké vzdálenosti k jednotlivým stavbám. Sídlištím chyběla tzv. vybavenost, tedy obchody, služby. Monotónní urbanismus, v němž se opakují stejné hmoty, jež navíc netvoří ulice a náměstí, vede ke ztrátě orientace a ve výsledku k pocitu frustrace. Ne náhodou vznikly v prostředí paneláků dva filmy zobrazující totalitu: Proces Orsona Wellese podle románu Franze Kafky i slavný Orwellův opus 1984 režiséra Michaela Radforda. Přidat můžeme koneckonců i Panelstory Věry Chytilové (v Praze byl film zakázán, zřejmě aby jeho bezútěšnost příliš nedemoralizovala filmové diváky).
Lidské měřítko
Přesto byly výjimky. Dobře vypadají i dnes menší stavební soubory z počátků panelizace: Petřiny, Červený Vrch, Malešice, do jisté míry i Zahradní Město. Tam jsem jezdil jako kluk za babičkou. Byt byl útulný, místnosti měly příjemné proporce a okolí si obyvatelé pěkně upravili. Paneláky na těchto sídlištích nebyly přehnaně velké, měly ještě lidské měřítko. A stačilo jít pár minut a člověk byl ve staré zástavbě. Nejpříjemněji působí experimentální sídliště Invalidovna. Architektům Polákovi, Šaldovi ad. se podařilo zachovat starší vzrostlé stromy, sídliště doplnili o atypické stavby, jako byl populární hotelový dům s hliníkovou fasádou nebo první pražský supermarket. Naopak – ukázkou, jak se prvotní vize nepodaří naplnit a ztráta rozumného měřítka nevede k dobrému cíli, je kolosální Jižní a Severní Město.
Pražská panelová sídliště. Sál architektů Staroměstské radnice. Kurátorka Klára Halmanová, arch. řešení A1 Architects, do 16. 9. 2012. |
V 80. letech k nám přichází postmodernismus. Jeho kladem byl důraz na klasické městské formy. Architekti Jihozápadního Města Ivo Oberstein a další se pokoušejí obnovit tradiční prvky: dominanty, osy, náměstí a ulice. Velké měřítko paneláků zlidšťují drobnou architekturou – altány, terasami, pergolami (některé stavějí dokonce vlastníma rukama, protože pro velké stavební firmy nebyly takové drobnosti lukrativní), ke spolupráci přibírají výtvarníky, jako byli Karel Nepraš, Vladimír Preclík, Jaroslav Róna, Michal Gabriel a další. Přesto je výsledek těchto snah rozpačitý. Ani cesta jakési podivné romantizace paneláků není tou správnou metodou, jak humanizovat sídliště. Falešné stříšky, pestré barvy i tympanony nad vstupy panelák prostě nezachrání. V roce 1992 panelová technologie na našem území skončila. Byla paradoxně dražší než klasické domy z cihel.
Ať si však myslíme o panelácích cokoli, staly se nepřehlédnutelnou součástí prakticky všech našich měst. Lze je opravit, pokud je povolán dobrý architekt, dokonce i vizuálně vylepšit, aniž by se někdo pokoušel maskovat jejich původ. Současná výstava je pokusem připomenout poněkud zasuté téma. Je to začátek cesty, kterou bude třeba pokračovat dále: s paneláky budeme žít ještě dlouho a věnovat se tomuto fenoménu bude potřeba.
