Skvosty První republiky: Nejsvětější srdce Páně se zpřístupní 28. října zdarma

Královské Vinohrady vznikly jako obec v roce 1867, ale už za třináct let bylo toto rychle se rozvíjející předměstí Prahy povýšeno na město. Demografický rozvoj ale zdaleka předstihl ten duchovní a tak se působnost duchovenstva musela rozdělit – na půl si Vinohrady rozdělila olšanská a vršovická expozitura. Bohoslužby se konaly jen v malých kaplích, což dávalo tušit, že budoucí prominentní čtvrť bude potřebovat svůj svatostánek. Ostatně už v roce 1890 evidovalo tehdejší město Královské Vinohrady přes třicet čtyři tisíc obyvatel, po přehoupnutí letopočtu do dvacátého století dokonce už 50 tisíc.

Nová farnost ale vznikla až první ledna 1914 a už dva měsíce poté městská kronika eviduje vznik Spolku pro vybudování katolického chrámu Páně na Královských Vinohradech. Jeho druhým předsedou se stal František Škarda, farář, který se rychle stal energickou duší nové farnosti a má lví podíl na přípravách stavby samotného chrámu. Církevní hodnostáři ale odmítali začátek celého kolotoče ohledně stavby chrámu odsouhlasit, dokud nebude zcela jisté, že se pro ní najdou dostatečné finance. Odhadované náklady se měly pohybovat okolo 2-3 milionů, v té době žádné drobné ani mezi tehdejšími předchůdci developerů. Zásah doslova shůry znamenala smrt zámožného měšťana Karla Bepty, jež ze své nadace odkázal vinohradské kapli sv. Aloise značné jmění. S plány na stavbu se mohlo začít.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

První návrh architekta Antonína Mikeše v podobě baziliky v pseudorománském stylu byl však smeten ze stolu a mezi architektonickou obcí tak začal vzrušený mumraj. Nová soutěž byla vypsána v roce 1919, v komisi posuzující návrhy seděly některé těžké váhy české architektury jako Jan Kotěra či Josef Fanta. Jméno Jožeho Plečnika, slovinské hvězdy tehdejší architektury se ale dostává vzápětí do hry. Český spolek architektů totiž u komise urguje, aby byla celá soutěž zrušena a celý projekt svěřen bez výběru do Plečnikových rukou. To se u komise nesetká s pochopením, výzva však Plečnika, aby anonymně předložil svůj návrh mezi ostatními.

Z jednatřiceti návrhů si komise nevybrala, touha dát Vinohradům jejich vlastního Plečnika byla ale zřejmě silnější. Slovinec postupně předkládá první dva návrhy, oba dva jsou kvůli finanční náročnosti zrušeny, uspěje až ten třetí předložený až v roce 1927. Ale i Plečnik se chtěl zřejmě do ponoramatu Vinohrad zapsat, protože poslední návrh, podle odhadů v ceně 100 tisíc, odevzdal gratis jako dar budoucímu chrámu.

Základní kámen byl posvěcen symbolicky 28. října 1928 biskupem Antonínem Podlahou. Posvěcený kus skály si však na skutečný stavební rozruch musel ještě další rok počkat, první kopáči začali zpracovávat půdu na náměstí Jiřího z Poděbrad až devatenáctého srpna 1929. O stavbu se starala firma Nekvasil, se kterou se mohly čtenáři potkat už při vyprávění o Husově sboru ve Vršovicích. Už v červnu 1930 si stavbaři mohli odměřit na svých zdech výšku pěti metrů, stavba postupovala celkem svižně. Tady se dostáváme také ke zmiňovanému hermelínu. Celá budova totiž díky barevným přechodům a kamenům vystupující z omítky vypadá jako by byla zahalena do typického červeno-bílého královského pláště přezdívaného hermelín.

Sám Plečnik netrpělivě nad stavbou dohlížel, jak se zmiňuje Farní věstník z téhož roku: „…dlel v Praze projektant našeho kostela pan profesor Plečnik, který pilně docházel na staveniště a bedlivě sledoval postup práce. Ve své šlechetné obětavosti nám bezplatně vypracoval další potřebné detailní plány a výkresy.“

Už v září dostával chrám svou budoucí typickou podobu, nad jeho lodí se totiž již tyčila monumentální věž. Lavice, oltář, kříže a další vybavení kostela se stávají předmětem sbírek organizovaných nadšenci z farní komunity. Z části je tak chrám Nejsvětějšího srdce Páně skutečně komunitní stavbou, což mu vtisklo jistý ráz který mu vydržel dodnes.

Stavba, která spolykala přes čtyři miliony a sedm set tisíc se kvapem blíží ke svému otevření. Formálně se tak stalo vysvěcením chrámu 8. května 1932, odkdy začíná svatostánek plnit svou činnost. Interiér byl sice ještě z části prozatímní, provoz se ale mezi zdmi novostavby rozjel naplno. Do věže byly také už v létě 1931 zasazeny hodiny, dodnes největší v republice. Obrovský ciferník na proskleném podkladě kruhového okna jim ale do DNA zamontoval častou poruchovost, se kterou se ostatně potýkají dodnes.

V meziválečném období byl chrám Nejsvětějšího srdce Páně místem čilé života, ale také oprav. Interiér stále nebyl zcela hotov, velkou část financí na provoz totiž pohlcovaly opravy zjištěných chyb. Postupovat dál s výzdobou se dařilo jen díky mecenášským darům a lidovým sbírkám.

V roce 1939 se z Československa stává Protektorát Čechy a Morava. Ještě dva roky se to samotného chrámu výrazněji nedotkne, rok 1941 už ale připraví kostelu podobný osud jako mnoha dalším sakrálním stavbám v té době. Přijde totiž o hlas. Nacisté dvacátého sedmého března toho roku odvážejí na roztavení kostelní zvony, jakoby symbolicky nechávají na místě jen ten nejmenší, umíráček.

Působení místního kaplana Zámečníka si ale bohužel všímá pražské gestapo, které na udání Němky bydlící na Vinohradech zatýká kaplana za to, že ženě údajně nepodal během mše sv. přijímaní, protože měla na klopě hákový kříž. Zámečník je odvezen nejprve do Terezína a později do Dachau, kde po experimentech nacistů s infekcí flegmóny na vězních umírá 22. listopadu 1942.

Spojenecké bombardování Prahy v únoru 1945 přežil chrám bez úhony a tak mohl vstoupit do poválečných let v relativně dobrém stavu. Od „vítězného“ února 1948 už se ale pro Nejsvětější srdce Páně začala počítat hubená léta. Komunistický režim zakázal Farní věstník, kostelní spolek byl zrušen a archiv místní farnosti podlehl ve větší míře konfiskacím.

Jaro 1968 znamenalo uvolnění poměrů a do jisté míry také jaro pro činnosti duchovní. Život se na farnost na Vinohradech v průběhu těch pár měsíců vrací s elánem, církev posílá výpomoc a na farnosti se objevují sestry voršilky. Podobně jako zbytek země ale tento pracovní rozpuk udusí sovětská invaze v srpnu téhož roku. Jestliže shánět finance a povolení na opravy chrámu bylo před srpnem 68 složité, po něm už to často představovalo neřešitelný problém.

Opětovnou renesanci duchovní života na Jiřího z Poděbrad přinesl nepřekvapivě až 1990, kdy zde začínají působit kromě faráře také tři další kněží. Díky Plečnikově prozíravosti se v budově nenachází jen síň se sakristií, ale také řada dalších místností a prostor, což umožnilo rychlý rozkvět činností napojených na místní faru. Slovinský architekt by se však zřejmě zlobil, kdyby zjistil, že mu do jeho svatostánku zavedli topení. Plečnik byl totiž ve při třeba s Josefem Gočárem, podle Slovince kostely být vytápěné neměly, prožitek měl být autentický. Gočár naopak myslel na pohodlí věřících.

I přes nespornou architektonickou hodnotu, kterou město již brzy po revoluci ocenilo namířením veřejného osvětlení přímo na budovu, se z něj nestalo modlitební místo pro fandy modernistické architektury ani pro památkáře. Naopak, probíhá v něm velmi pestrý život počínaje mší svatou a zkouškami kapel Hroši a Srdcaři konče.

Pokud si odmyslíme mši svatou a zpovídání, které probíhají v modlitební síni dvakrát denně, napočítáme v programu farnosti na osmnáct dalších různých činností týdně. Pravidelně vycházejí každý týden Farní zprávy, kostel žije momentálně příslibem nového oltáře, který by se měl v síni octnout ještě do konce letošního roku. S Plečnikem si tak v interiéru potykají dva uznávaní architekti současnosti Josef Pleskot a Norbert Schmidt, kteří budou jeho autory. A jak už je zvykem, farnost je aktivní a dvoumilionovou částku na oltář se snaží získat skrze dary. Plánované datum instalace je ale už za dveřmi, proběhnout by měla letos 24. listopadu.

Ostatně současný farář Jan Houkal považuje za svou misi, aby panoval v chrámu co nejčilejší život. Program je tu ve velkém zaměřen na věřící mládež, svou klubovnu tu ale také mají mladí skauti. Podle faráře Houkala totiž nejhorší, co se může přirozenému biorytmu kostela stát, je, když z něj udělají památku. Nedej Bože Unesco.

Pro veřejnost bude díky organizaci Open House Praha otevřen kostel Nejsvětějšího srdce Páně 28. října, a to poměrně krátce mezi první a pátou hodinou. Podívat se budete moci do krypty, síně a spodní části věže. I samotný pohled vzhůru ve věži se ale za návštěvu vyplatí. Prohlídky budou podle kapacity probíhat průběžně ve skupinkách.

Za týden 26. října se se seriálem Prvorepublikové skvosty budete moci podívat do útrob budovy Ministerstva průmyslu a obchodu v Praze Na Františku. Budova od architekta Josefa Fanty byla dostavěna v roce 1934.