Radikální a bez předsudků. Dům v Mníšku je plný světla

Třináctého listopadu 2008 mi přistálo v e-mailu pár fotografií miniaturního modelu z tenkých bílých kappa desek, schématický výkres s rozvinutými pohledy a řezy a typický krátký komentář: „Poslední úlovek, na jaře to postavíme. David.“ Nebylo snadné rozpoznat, co model vlastně představuje. Šlo o symetrickou skořápku na šestiúhelníkovém půdorysu, na šikmých sloupech. Výkres prozrazoval, že půjde o dvoupodlažní stavbu částečně zahloubenou do země. O pár měsíců později ale autor onoho e-mailu, architekt David Kopecký, předčasně umírá. Myslel jsem si, že je to i konec projektu, který tou dobou čekal na stavební povolení. Naštěstí jsem se mýlil. Na Davidově pohřbu totiž došlo k prvnímu setkání mezi investorem a Jánem Studeným, druhým partnerem architektonického studia ksa – Kopecky and Studeny Architects – a projekt tak i díky němu a Pavlovi Mejtskému pokračoval dál.

Dům v Mníšku dnes důstojně završuje trilogii rodinných domů, kterou zahájila legendární stavba ve Stupavě (dnes bohužel bez původního průsvitného pláště) a která pokračovala v domě s minimalizovanou půdorysnou stopou v Černošicích. Dnes je dům až na některé detaily dokončen, majitelé v něm bydlí a jsou nesmírně spokojeni. Studenti architektury v Česku tak získali další ukázku toho, že zázraky jsou možné i u nás, nejen v zahraničí.

Překvapení čeká nahoře

Architekti měli k dispozici mírně se svažující pozemek směrem k jihu o rozloze zhruba 1600 m2. Po rovině, která vznikla zářezem do svahu, se dostanete autem až k domu a prohlubujícím se údolíčkem vjedete do interiéru garáže, jež je částečně pod zemí. Otevřou se vám dálkově ovládaná prosklená vrata a jste uvnitř. Připadáte si jako v jeskyni, obklopeni betonem a poloprůhlednými makrolonovými stěnami, které vymezují servisní prostory dílny a technického zázemí.

Nahoru za světlem vede jednoramenné schodiště, pod nímž se skladuje dřevo. Po výstupu se dostaví první překvapení. Jsme v rozsáhlém prostoru, i díky třem centrálně umístěným světlíkům ve střeše velmi dobře prosvětleném, vzdušném, s dalekými výhledy a snadným propojením do exteriéru zahrady.

Interiér je zařízen střízlivě a funkčně.

Z veřejného prostoru působí dům částečně jako bunkr či zemljanka, drobně, uzavřeně. Máte obavy, že vevnitř bude tma. V hlavním obytném prostoru pak pochopíte, že celý koncept je založen na tomto rozporu. Zevnitř je dům úplně jiný.

Na hraně technických možností

Špatně odhaduji velikost vnitřních prostor a vůbec měřítko. Není se moc čeho chytit. Horní patro má symetrický šestiúhelníkový půdorys. Tři stěny delší, svislé a prosklené, tři stěny kratší, šikmé a betonové tvořící tři nosné nohy, které plynule přecházejí ve strop. Křížem armovaná deska o tloušťce pouhých dvacet centimetrů překonává vzdálenost osmnácti metrů, jen uprostřed je strop nenápadně podepřen betonovou zdí koupelny.

Okna sahají od podlahy ke stropu, na výšku tedy mají asi tři metry. Šířka lichoběžníkových částí fasády dosahuje dole až skoro pěti metrů bez dělení, tedy na hraně technických možností. Betonová konstrukce je u stropu seříznuta dovnitř tak, že vrchní rámy oken a uchycení závěsů jsou schovány a pro obyvatele pohybujícího se uvnitř místnosti neviditelné (viz foto dole uprostřed). Krásný detail.

Dřevěná podlaha plynule pokračuje na venkovní terasy. Půdorysně je šestiúhelník rozdělen centrálním boxem, který obsahuje kuchyni (se samostatně stojícím přípravným pultem), šatnu, koupelnu, minimalizované technické zázemí, ale i krb a schodiště. Na druhé straně od hlavního společenského prostoru najdeme intimní část – ložnici, pracovnu, pokoj hostů. Dům disponuje tepelným čerpadlem, systémem vzduchotechniky a solárními panely samostatně stojícími v severozápadním rohu zahrady. Majitelé mají možnost ovládat vnitřní tepelnou pohodu přes internet. Šikmé betonové plochy jsou zvenku zatravněny, což při velmi prudkém sklonu nebylo snadné, stejně tak střecha, na níž leží mocná vrstva zeminy (45 cm), značně zlepšující energetickou bilanci domu.

Díky svému částečnému zahloubení pod zem působí dům z ulice mnohem menší, než ve skutečnosti je.

Interiér je velmi střízlivý. Hlavní roli hrají posuvné příčky a dveře. V těchto detailech je znát technické vzdělání majitele, který je autorem i krásného svítidla nad kuchyňskou linkou – LED diodového pásu v hliníkovém profilu, obaleného poloprůsvitnou trubicí. Dům se bude nejspíše postupně dovybavovat. Chybí několik vnitřních dveří (mně však při osobní návštěvě nechyběly), přístup na střechu a vnitřní osvětlení.

Konzervativní stáří? Hloupost

Největší radost jsem měl ovšem z faktu, že klientem domu je manželská dvojice v seniorském věku. Původně se obrátili na Prokopa Tomáška z A69 na základě jejich realizace nádherného rodinného domu Eggo (o kterém jsem již v této rubrice psal). Ten je ale kvůli časové zaneprázdněnosti odkázal na Davida Kopeckého a s výsledkem jsou myslím spokojeni úplně všichni. Jsem rád, že majitelé tohoto domu mi nabourali klišé o větší konzervativnosti s narůstajícím věkem. V tomto případě je opak pravdou.

Realizaci bych označil za bezpředsudkový dům. Beton se v interiéru lépe udržuje, není ho tedy třeba skrývat. Půdorys nemusí být pravoúhlý, zvláště když to pomáhá lepšímu pronikání slunce dovnitř. Vnitřní prostor je neuvěřitelně vznešený sám o sobě, není ho třeba plnit obrovským množstvím věcí a interiérových doplňků. Díky majitelům a autorům za krásný zážitek.