25. ledna 2019 5:00 Lidovky.cz > Relax > Design

Rok 1929: období mimořádné architektury

Krása v jednoduchosti. Interiér obývacího pokoje vily Tugendhat je pojat v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Krása v jednoduchosti. Interiér obývacího pokoje vily Tugendhat je pojat v... | foto: Monika TomáškováMAFRA

Když republika v lednu 1919 vykročila do prvního celého roku své existence, dozníval ve zdejší architektuře ještě kubismus.

Když za sebou měla první dekádu, proměnily se její stavitelské styly k nepoznání. Mrtvý už nebyl jen kubismus, ale také art deco, které jej nahradilo. Mladá generace tvůrců začala holdovat avantgardě, jejíž protiváhu představoval moderní klasicismus.

Hvězdou na nebi neoklasicistů byl Slovinec Jože Plečnik (1872–1957), který v Praze působil deset let. V roce 1911 jej sem pozval spolužák z vídeňské akademie Jan Kotěra, aby po něm v československé metropoli převzal ateliér na umprumu. V roce 1920 jej pak povolal do svých služeb prezident Masaryk, aby se podílel na úpravách Pražského hradu a odpočinkového sídla hlavy státu v Lánech. Již v následujícím roce sice Plečnik Prahu opustil a vrátil se do rodné Lublaně, pro Masaryka však pracovat nepřestal a i na dálku s ním zůstal ve spojení.

Moderní klasicismus v podání Jožeho Plečnika: kostel Nejsvětějšího Srdce Páně...
Moderní klasicismus v podání Jožeho Plečnika: kostel Nejsvětějšího Srdce Páně...

Krom toho dostal i nabídku, aby po neúspěšné soutěži na druhý vinohradský kostel vypracoval plány této prestižní stavby. Plečnik souhlasil, ale uplynula ještě řada let, než svou práci odevzdal. Důvod byl prozaický: slovinský architekt nechtěl nic uspěchat, a postupně proto navrhl několik variant, které se od sebe dosti lišily.

Tou první byl odkaz na antický chrám, jak dokládá dosud zachovaný dřevěný model, který vlastní farní úřad. Další varianta pracovala s motivem oblouků, který Plečnik uplatnil například v návrhu církevního gymnázia ve svém rodném městě. V letech 1928–1929 pak chrám konečně dostal svou definitivní tvář, vycházející z odkazu raně křesťanských kostelů.

Jde o jednolodní stavbu s železobetonovou konstrukcí a plochou opatřenou 42 metrů vysokou věží s velkým hodinovým ciferníkem. Interiér věže překvapivě skrývá rampu, nikoli schodiště. Keramické průčelí s rastrem bílých kamenů, vystupujících z jeho líce, symbolizuje královský hermelínový plášť. Pod kostelní lodí je umístěna krypta s valenou klenbou. Autory výzdoby chrámu jsou Otto Rothmayer, Damian Pešan, Štěpán Zálešák, Karel Svolinský a Bedřich Stefan. Stavba byla slavnostně vysvěcena v roce 1932. Tvarově nezvyklý objekt vzbuzoval – a vlastně dodnes vzbuzuje – kontroverze. Jeho silueta však již neodmyslitelně patří k pražskému panoramatu.

Když se zasní hvězda

Druhý charakteristický styl této éry – avantgarda – se nejprve projevil ve formě takzvaného purismu. Po něm v druhé polovině dvacátých let následoval konstruktivismus a nakonec funkcionalismus. Meziválečné Československo se v těch časech stalo jedním z nejvýznamnějších center moderní architektury v Evropě. Za tento úspěch vděčilo především příznivé politické situaci a faktu, že bylo silně industrializovanou lokalitou. Nechyběl zde kapitál ani řada mladých lidí, kteří toužili po moderním bydlení dle nejnovějších technologických i hygienických zásad.

K takovým patřili i brněnští manželé Greta a Fritz Tugendhatovi, kteří neváhali oslovit jednu z hvězd na tehdejším architektonickém nebi a pedagoga na německé škole Bauhaus, jež tehdy sídlila v Dessau. Tím nebyl nikdo jiný než Ludwig Mies van der Rohe (1886–1969). Od mladého páru dostal prakticky volnou ruku i dostatek finančních prostředků, a mohl tak v Brně – Černých Polích realizovat stavbu svých snů.

Další kultovní dílo té doby: Loosova vila Müller v Praze-Střešovicích. Zvenku...

Dům na svažitém pozemku se směrem k ulici obrací nízkou nenápadnou fasádou, zato do zahrady se otevírá širokým okenním pásem, za nímž se nachází velkoryse řešený obývací pokoj, členěný onyxovou stěnou a obloukem příčky z makasarového dřeva kolem jídelního stolu. Jinak jde o kontinuální prostor, propojený navíc se zahradou rozlehlými okny, jež se dají v letním období zasunout. Nadčasový nábytek z ohýbaných trubek dle Miesova návrhu doplňuje jediné umělecké dílo: torzo německého sochaře Wilhelma Lehmbrucka. V patře jsou pak umístěny ložnice a rozlehlá terasa s výhledem na panoráma jihomoravské metropole. Konstrukčně jde o skelet se subtilními ocelovými sloupy.

Revoluční stavba, navržená v roce 1928, se dočkala realizace v letech 1929–1930. Okamžitě se stala kultovním dílem, jež ovšem vyvolávalo vášně. Na jedné straně byla považována za příklad moderního bydlení budoucnosti, na straně druhé ji ze stejného důvodu odsuzovali představitelé konzervativců, kterým navíc ležel v žaludku i levicově orientovaný Bauhaus. Z opačného konce spektra ovšem na stavbu útočili i komunisté, teoretik Karel Teige ji považoval za příklad buržoazní architektury zbohatlíků. Třetí zásadní stavbu, která vznikla na sklonku dvacátých let, najdeme opět v hlavním městě. Jde o vilu stavebního podnikatele Františka Müllera ve Střešovicích. Tu navrhl další vizionář, teoretik, nelítostný kritik maloměšťáckých pořádků, designér a architektonický solitér z Brna – Adolf Loos (1870–1933). Ten v Müllerově domě naplnil svou ideu takzvaného prostorového plánu (Raumplan), kterou předtím rozvíjel především u svých vídeňských staveb. Dům je zvenku záměrně asketický, ale uvnitř skrývá důmyslný systém vnitřních prostorů různých proporcí, odpovídajících hierarchii stavby.

Jde o zcela odlišné pojetí, než představuje vila Tugendhat v Brně, také vnitřní zařízení se liší: dle Loose si má uvnitř svého domu sestavit interiér sám jeho majitel tak, aby se v něm cítil co nejpohodlněji. Také z Müllerovy vily se stala ikona. I ona byla terčem adorací a nenávistných útoků. Podobně jako Tugendhat měla komplikovaný osud, ale nakonec se ji podařilo zachránit a citlivě opravit.

Všechny tři zmíněné stavby jsou dnes na seznamu národních kulturních památek, brněnská vila je rovněž evidována jako památka světového kulturního dědictví UNESCO (tento status by jistě slušel i ostatním dvěma). Každopádně jsou dnes veřejně přístupné a dokládají různé cesty, jimiž se architektura ubírala před devadesáti lety.