Co má ale známý okultistický horor, natočený podle knižní předlohy Iry Levina, společného s architekturou? Fakt, že jednu z důležitých rolí hraje v obou dílech extravagantní stavba, kde se celý příběh odehrává.
Ve skutečnosti jsou to vlastně domy dva – oba kultovní a nepříliš od sebe vzdálené. Jeden účinkuje v Levinově knize, druhý v Polanského filmové adaptaci. Pozornost si zaslouží oba.
  |
Než se ale vydáme na jejich oblídku, stojí za to alespoň krátce zmínit, že více než vydařenou lekačkou jsou kniha i film především přesvědčivou psychologickou studií osudů mladé ženy s neradostným dětstvím na americkém středozápadě, jejíž život poznamenaly temné zážitky z klášterní školy, odtažitý vztah k rodičům – bigotním katolíkům a posléze i manželství s egocentrickým hercem Guyem. U Rosemary v důsledku stále se hromadících negativních zážitků postupně propuká duševní nemoc, jež jí mění život v peklo.
Alwyn Court
Aby dodal příběhu na naléhavosti, nastěhoval Levin své románové novomanžele Rosemarya Guye Woodhousovy do palácového domu, který dodnes stojí na nároží 7. avenue a Západní 58. ulice v Midtownu na newyorském Manhattanu, pouhý blok od jižního okraje Central Parku. V knize je dům pojmenován Bramford house, jde ale o autorem vymyšlený název. Ve skutečnosti se jedná o Alwyn Court, budovu v takzvaném beaux art stylu, což je směs francouzské renesance s prvky gotického revivalu, to vše ovlivněné chicagskou školou.
Bohatě zdobené průčelí s terakotovými ozdobami nese i symbol stavby – salamandra s korunkou. Jedenáctipatrová stavba, zakončená mohutnou korunní římsou, původně nabízela obří čtrnáctipokojové byty s pěti koupelnami. Ty ale byly později rozděleny na menší apartmány. Dům byl vystavěn v letech 1907 až 1909 podle projektu firmy Harde&Short, kterou vlastnili kanadský architekt Richard Thomas Short a podnikatel v nemovitostech Herbert Harde. Oba si získali již dříve prestiž realizací jiné manhattanské budovy, známé pod názvem Red House. Není pochyb, že AlwynCourt Iru Levina fascinoval, navíc se v jeho ponurých sklepních prostorách dá skvěle vyvolat pocit nebezpečí, což – jak čtenáři a diváci vědí – sehrálo svou roli. Stejně jako údajná nevalná pověst stavby, v níž se prý udály nejrůznější mordy.
Na počátku knihy ale padla zmínka také o domě Dakota (kde pak Polanski točil svou adaptaci), jenže Woodhousovi tam bydlet nemohli, protože šlo o družstevní dům. Proč se tedy nakonec Roman Polanski rozhodl snímek točit právě tam, nevíme. Možná si majitel Alwyn Courtu nepřál, aby byl jeho luxusní objekt spojován s temným dějem, pravděpodobněji ale sehrály hlavní roli praktické důvody. Zatímco totiž první stavba stojí na rušné křižovatce, průčelí té druhé lze pohodlně snímat z Central Parku. The Dakota Apartments totiž stojí na jeho okraji, přesněji na nároží Central Park West a 72. ulice, v luxusní rezidenční čtvrti Upper West Side.
Dakota
Mohutnou stavbu postavil v letech 1880 až 1884 Henry Janeway Hardenbergh ve stylu hansovních renesančních severoněmeckých paláců. Průčelí zdobí řada terakotových prvků, nad vstupem je pak umístěna hlava indiána z kmene Dakota, na jehož někdejším území stavba vznikla. Po svémdokončení to byl největší objekt široko daleko. Alespoň do doby, než stejný architekt v podobném stylu vybudoval nedaleko i dnes známý hotel Plaza.
Luxusní dakotské mnohapokojové byty ve francouzském zámeckém stylu byly později většinou rozděleny na menší (Polanski ovšem natočil všechny interiérové scény svého snímku v hollywoodských studiích). Nic to ovšem nezměnilo na tom, že v budově bydlela – a dodnes bydlí – řada prominentních osobností. Jmenovat lze například herečky Lillian Gishovou a Judy Garlandovou, herce Borise Karloffa a Jasona Robardse, hudebního skladatele a dirigenta Leonarda Bernsteina, zpěvačku Robertu Flackovou, tanečníka Rudolfa Nurejeva. A také JohnaaYoko Lennonovi. Právě zde – před vstupem do Dakoty – byl také John v roce 1980 zavražděn, což připomíná i parčík Strawberry Field na okraji protějšího Central Parku.
O tom, kdo získá právo v Dakotě bydlet – a v tom si Levin ve svém románu nijak nevymýšlel – ovšem rozhoduje družstvo nájemníků. Projít sítem není snadné, jak dosvědčuje fakt, že ani některé velmi slavné osobnosti neuspěly. Zamítavé ne slyšeli například Melanie Griffithová s Antoniem Banderasem, podobně jako zpěváci Billy Joel a Carly Simonová. Luxus zkrátka není pro každého, ani když na to má.
