Pondělí 24. ledna 2022, svátek má Milena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Rozevláté drapérie i kubistický Žižka. Sochy secesní Prahy

Design

  7:26
Na zlatou éru pražských monumentů ve druhé polovině devatenáctého století navázalo kratší, nicméně na pomníky velmi bohaté období secese. Nově nastupující styl přinesl do sochařské tvorby oživení, rozevlátost i značnou míru rafinovanosti.

Sochu Komenského umístil Bílek před svůj vlastní dům. foto: ČTK

Před týdnem jsem tu připomněl éru pomníků druhé poloviny devatenáctého století, jíž dominovala jména jako bratři Emanuel a Josef Maxové, Bohuslav Schnirch nebo Josef Václav Myslbek. Dnes bych rád na toto období navázal a zaměřil se na následující krátkou, ale jak uvidíme, na sochy neméně bohatou etapu na prahu nového století, přesněji v letech 1900–1914. Tématu se ostatně opět věnuje výstava Metamorfózy politiky, která probíhá v Clam-Gallasově paláci v Praze.

PŘEČTĚTE SI O POMNÍCÍCH DRUHÉ POLOVINY DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ

Rudolfinum, sídlo České filharmonie

Secese, nastupující v Evropě v průběhu devadesátých let 19. století a dominující pak v následující dekádě, přinesla jisté oživení i v sochařské tvorbě. Plastiky jsou náhle rozevlátější (někdo by možná použil i výraz – zejména při pohledu na díla, jako je Husův pomník na Staroměstském náměstí – jaksi rozteklejší). Místo poněkud strnulých panáků na vysokých soklech vznikají často rafinované scenérie, plné postav v dynamických pózách. Staří mistři nakonec také zkoušejí nové romantičtější pojetí (Myslbekův Mácha na Petříně), ale mnohem dál jdou mladší – zejména Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun, Josef Mařatka, solitér František Bílek.

Svá rozsochatá sousoší doslova inscenují do dramatických póz, jak je asi nejlépe patrné na Suchardově pomníku Františka Palackého na vltavském nábřeží v katastru Nového Města.

Zdeněk Hojda mne upozornil i na jednu zajímavost – na prvních studiích sochař zobrazuje klasika ještě mladého, pak nám na své kamenné sesli postupně stárne. Kolem něj se ale dějí věci – bronzové skulptury v dynamických postojích a rozevlátých drapériích dělají z díla jakési malé drama. Vše je umocněno i secesním soklem Aloise Dryáka, jehož již známe jako autora mnohem uměřenějšího podstavce Myslbekova svatého Václava. Překvapivě komorní je jiná Suchardova plastika – pískovcový portrét hudebního skladatele Bendla v ulici Pod Kaštany v Bubenči.

Ostatně, podobné divadlo, jaké nám připravili na nábřeží u Vltavy Sucharda s Dryákem, se odehrálo i na Staroměstském náměstí. Přestože jeho prostranství nebylo zdaleka prázdné, Ladislav Šaloun tu naaranžoval další scenérii za účasti řady postav, dominuje jí ovšem mistr Jan Hus.

Vzniklo dílo dodnes vnímané jako kontroverzní (i když volání po jeho odstranění postupně slábne, neboť k secesi jsme dnes tolerantnější než avantgardisté meziválečné éry i představitelé stalinské sorely). Přesto mne mrzí, že nebyl realizován střízlivější návrh Suchardův a Kotěrův z let 1900–1901. Pravda, v té době vznikala v hlavách umělců ještě mnohem mohutnější díla, zaplněná často desítkami postav.

Kubistický Žižka

Nejdále zašel zřejmě mystik Bílek u nerealizovaného památníku bitvy na Bílé hoře, zatímco jeho Komenský, umístěný později před Bílkův vlastní dům na hradčanských baštách, je uměřenější.

Pro vývoj českého moderního sochařství klíčová Rodinova výstava, instalovaná v dnes už neexistujícím Kotěrově dřevěném pavilonu spolku Mánes v Kinského sadech v roce 1902, ukázala komornější možnosti. Řada plastik tohoto období je pak řešena střízlivěji.

Týká se to třeba Zoulova a Fantova pomníku Karoliny Světlé na umělci často preferovaném Karlově náměstí (dnes už zapomenutý Gustav Zoula tu má i sochu botanika Benedikta Roezla), Šalounovy a Balšánkovy skulptury herečky Otilie Sklenářové-Malé v parčíku u Národního muzea nebo dvou plastik, jejichž architektonické řešení je dílem Josefa Gočára.

Hana Kvapilová od Jana Štursy

První je socha další tehdejší divy Hany Kvapilové z carrarského mramoru od Jana Štursy v Kinského sadech a na tehdejší dobu skutečně velmi komorní památník přírodovědce Jana Svatopluka Presla s reliéfem Bohumila Kafky (ač pochází z Gočárova kubistického období, je tímto stylem nedotčená).

Jistě stojí za to zmínit i Rousův romanticky pojatý monument básníka Julia Zeyera v Chotkových sadech, jehož postavy se pohybují v jakési grottě nad soustavou jezírek. Kuriozitou je i dílko výtvarníka Čeňka Sapíka, autora pomníku houslisty Ferdinanda Lauba na Petříně. Na závěr ještě jeden povzdech: mohli jsme mít v naší metropoli i parádní kubistický pomník vzešlý ze soutěže na Žižkovu sochu na hoře Vítkov. Realizaci velmi dynamického Kotěrova a Štursova návrhu však zabránila válka…

Autoři:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...