Sbírky Národního muzea se nejdříve stěhovaly po různých pražských palácích, jako byly Šternberský nebo Nostický, cílem ale bylo postavit reprezentační budovu přímo pro muzejní účely. K tomu však došlo až na sklonku devatenáctého století, když projekt novostavby na dnešním Smetanově nábřeží od Antonína Barvitia zůstal jen na papíře.
  |
Místo bylo vybráno skutečně reprezentativní: když byla na horním konci Václavského náměstí v katastru Nového Města zbourána v roce 1876 tzv. Koňská brána, vznikla parcela, na níž se mohlo stavět. V roce 1883 byla vypsána architektonická soutěž, v níž získal třetí cenu návrh architekta Johanna Kocha a druhou projekt Františka Schmoranze. Tu nejvyšší však obdržel respektovaný pražský architekt a profesor techniky Josef Schulz (1840–1917), který dříve spolupracoval s Josefem Zítkem na projektech Národního divadla a Rudolfina. Stavba probíhala v letech 1885–1891, práce na bohaté dekoraci budovy však skončily až o deset let později.
Jako ve Vídni
Josef Schulz se zjevně inspiroval muzejními budovami na vídeňském Ringu z dílny architektů Gottfrieda Sempera a Karla von Hasenauera. Velkolepá neorenesanční stavba náměstí z jižní strany uzavírá, osovou kompozici ukončuje mohutná kupole a pod hlavním vstupem je umístěna kašna. Bohatá sochařská dekorace je dílem Antonína Wagnera, Bohuslava Schnircha, Antonína Poppa, Ludwiga von Schwanthalera a mnoha dalších, na dekoraci interiérů se podíleli i další výtvarníci generace Národního divadla jako Vojtěch Hynais, Václav Brožík, Mikoláš Aleš nebo František Ženíšek.
Schulz sice nebyl tak talentovaný projektant jako Zítek, architektura muzea je poněkud suchopárná, ale získal si respekt coby znamenitý tvůrce vnitřních prostorů – zejména schodišť. A právě hala se složitým systémem jedno a dvouramenných schodišť s podestami je nejkrásnějším interiérovým prvkem Národního muzea.
Odtud vede vstup do výstavních sálů i do převýšené síně pantheonu v prvním patře, který zdobí plastiky významných osobností českých dějin, zakladatelů muzea a jeho mecenášů (nejde po nedávném odstranění různých bust z totalitní éry o čistý návrat k původní dekoraci z konce devatenáctého století, jsou tu i mladší plastiky jako sochy prezidentů Masaryka a Beneše). Je to současně i galerie českého sochařství devatenáctého a první poloviny dvacátého století.
Muzeum však mělo složité osudy. Během druhé světové války bylo poškozeno, poté bylo za ruské okupace v roce 1968 rozstříleno průčelí. To dnes připomíná i pamětní deska u vstupu. Lépe by tragédii jistě reflektovalo, kdyby třeba jeden sloup na průčelí zůstal nezrestaurovaný a se stopami po kulkách, ale to se bohužel nestalo. Základy budovy také těžce poškodila i stavba metra v sedmdesátých letech a pochopitelně provoz nešťastné severojižní magistrály, jejíž jedna větev muzeum odřízla od Václavského náměstí a ta druhá od Královských Vinohrad. Muzeum, obklopené Čelakovského sady, tak stojí na jakémsi ostrově mezi dálnicemi.
Čekání na expozici
Po letech odkládání nakonec v roce 2011 začala náročná rekonstrukce, která se značně protáhla. Během ní ale budova nakonec byla opravena a umělecká díla i nákladná dekorace se dočkaly restaurování. Byly také zastřešeny oba vnitřní dvory, kde vzniklo zázemí pro návštěvníky. Národní muzeum jako instituce získala navíc i sousední objekt bývalého Federálního shromáždění, s nímž je nyní propojeno podzemním tunelem. To je samozřejmě skvělé, stejně jako zpřístupnění prostoru hlavní věže, odkud je impozantní výhled na panorama Prahy.
Muzea se ale nestaví jen pro architekturu samotnou, ani pro krátkodobé výstavy. Hlavní náplní jsou především stálé expozice. Jenže zrovna na ně už deset let netrpělivě čekáme, prozatím si můžeme prohlédnout jen mineralogické sbírky v původních Schulzových vitrínách. Vše totiž zdržel i nepovedený konkurs, který po protestech Komory architektů nakonec zrušil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Místo jednoho týmu tak jednotlivé expozice stavějí různá architektonická studia, takže uvidíme, jakého výsledku se dočkáme.
Projektanti tu samozřejmě musí splnit nelehké zadání – nedegradovat původní architekturu, ale současně vytvořit soudobé dílo, odpovídající dnešním nárokům na interaktivní expozici. V ní musí být také prostor pro restauraci, kavárnu, odpočinkové zóny, místo pro přednášky, muzeumshop nebo zázemí pro děti, o bezbariérovém přístupu ani nemluvě. Stálé expozice by se však měly postupně otevírat od léta.
