Nápad představit dílo jednoho z nejvýznamnějších moderních umělců – brooklynského rodáka Jeana-Michela Basquita – ve Fondation Louis Vuitton se zrodil zhruba před osmi lety. Vždyť i sám Bernard Arnault, jenž vznik umělecké instituce a sbírek Fondation Louis Vuitton inicioval i zaplatil a který patří mezi nejvýznamnější světové sběratele moderního umění, vlastní několik Basquiatových děl. Bernard Arnault ho pokládá za jednoho z nejdůležitějších umělců druhé poloviny dvacátého století. „Dlužím mu hodně, protože právě jeho díla vzbudila mou vášeň pro umění obecně a pro současné umění zvláště,“ píše majitel skupiny LVMH v předmluvě ke katalogu právě probíhající výstavy s jednoduchým názvem Jean-Michel Basquiat / Egon Schiele. „Byl jsem uchvácen jeho barevnou paletou, která mi v něčem připomíná fauvisty z počátku 20. století,“ dodává.
  |
Umělecká ředitelka Fondation Suzanne Pagé oslovila rakouského kurátora Dietera Buchharta s nápadem, že by se Basquiatova výstava dala spojit s ukázkou děl rakouského expresionistického výtvarníka Egona Schieleho. „Souhlasil jsem,“ říká během vernisáže Dieter Buchhart v interview pro vybraný světový tisk, „ale pod podmínkou, že půjde o dvě oddělené výstavy. Přece jen, oba umělce od sebe dělí sedmdesát let – a to je velmi dlouhá doba.“
Intenzivní práce na současné umělecké přehlídce, která byla otevřena začátkem října a potrvá až do poloviny ledna 2019, pak trvaly celé tři roky. Důvod byl nasnadě: jen Basquiatova díla jsou zapůjčena od stovky nejrůznějších soukromých sběratelů a dvě třetiny z nich nikdy nebyly k vidění ve Francii. Polovinu z nich si pak veřejnost nemohla prohlédnout nikdy. Je to z toho důvodu, že sběratelé v 80. letech často kupovali obrazy přímo od Jeana-Michela Basquiata či jeho galeristy a až do dnešní doby nebyl důvod je vystavovat. Je to až s podivem, když vezmeme v úvahu, jak velkou hvězdou se americký umělec v 80. letech stal: například jen v Japonsku měl šest velkých výstav, jichž se sám účastnil.
Za cenu jedné vstupenky tak návštěvníka čekají dvě oddělené velké výstavy – Egonu Schielemu patří spodní patra budovy od Franka Gehryho, Jean-Michel Basquiat je vystaven v galeriích umístěných ve vyšších podlažích Fondation Louis Vuitton. A i když o tom během vernisáže ani Suzanne Pagé, ani Dieter Buchhart nemluvili, důvodem, proč nechávají oba umělce komunikovat zvlášť, může být i to, že co do rozměrů by intimní obrazy Schieleho vedle velkoformátových Basquiatových pláten zanikaly. „Přestože oba tvořili na opačných koncích 20. století, na dvou rozdílných kontinentech a ve dvou rozdílných prostředích, mají mnoho společného: je to jejich virtuozita, vynikající zachycení těla, expresivita, syrovost a mučivá subjektivita. Jsou spjati také svými osudy a krátkými životy,“ píše Bernard Arnault.
Schiele versus Basquiat
I Dieter Buchhart během rozhovoru upozorňoval na to, co oba významné výtvarníky spojuje. Je to v prvé řadě práce s linkou, čárou, díky níž se stávají následovníky Albrechta Dürera v případě Egona Schieleho, respektive Pabla Picassa, pokud jde o Jeana-Michela Basquita. „Oba byli v prvé řadě opravdu mistrovskými řemeslníky, nevidí se tolik umělců tak skvěle ovládajících práci s linkou,“ vysvětluje Dieter Buchhart, „ale tím hlavním důvodem, proč jsme je vystavili společně, je to, že oba promlouvají k naší době, k současnému člověku. Definovali lidské bytí, naše existenciální strachy.“
Milostný život Egona Schieleho i herecké umění Hitlerovy fotografky. Začíná Das Filmfest |
Egon Schiele tak činí prostřednictvím linie mezi lidským tělem a silami mimo ně – ať už šlo o cenzuru v tehdejším zkostnatělém Rakousku-Uhersku, nebo hrůzy první světové války. Tématem Jeana-Michela Basquiata se stal rasismus, otázka otroctví, kolonialismu, policejní brutality a postavení afroamerického muže v tehdejší společnosti. I z toho důvodu na svých plátnech zachycoval motiv boxu a boxerů, protože šlo o sport, kde bezesporu dominovali muži tmavé pleti.
„Jean-Michel Basquiat říkal, že jeho umění je z 80 % definováno vztekem na bílou společnost. Díky němu mohlo o mnoho let později dojít ke zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem. On byl prvním umělcem, který postavu Afroameričana dokázal přenést do uměleckých galerií a domácností sběratelů po celém světě. Hodně toho změnil, otevíral dveře, bořil zdi,“ vysvětluje Dieter Buchhart. „Schiele zase dokázal mistrně zachytit křehkost a citlivost našeho bytí. Jeho tématem – stejně jako Vídně té doby – byla i psychoanalýza Sigmunda Freuda. Byl velkým humanistou, jenž stejně jako Basquiat ťal do tehdejší společnosti, jen ne nahlas, ale potichu. Schiele studoval gesta a mimiku lidí, Basquiat zase na svých plátnech vytvářel vlastní prostory, kde se mísí vysoké s nízkým – stejně jako dnes na feedu Instagramu,“ doplňuje Buchhart.
Oba umělci také shodou okolností zemřeli mladí, oba ve věku osmadvaceti let (Basquiat krátce před svými osmadvacátými narozeninami). Egona Schieleho (1890–1918) zahubila španělská chřipka, která řádila v Evropě v roce 1918, Jeana-Michela Basquiata (1960–1988) předávkování drogami. „Samozřejmě že smrt v mladém věku kolem umělců vytvoří mýtus, ale nesmíme zapomínat na to, že přežije dílo. Kdyby jejich dílo bylo špatné a nekomunikovalo se současností, žádný mýtus by nevznikl,“ upozorňuje kurátor. „Oba také měli to štěstí, že tvořili ve městech, jež se stala jakýmsi melting potem své doby. Jak ve Vídni, tak v New Yorku se koncentrovali velcí sběratelé, žilo zde mnoho umělců.“
Spojnicí je i to, že oba byli v počátcích ovlivněni dílem svých mistrů. V případě Egona Schieleho šlo o Gustava Klimta, JeanMichel Basquiat spolupracoval s Andym Warholem. „Zajímavou paralelou je i to, že jak Klimt, tak Warhol zemřeli téměř ve stejné roky jako jejich žáci,“ dodává Dieter Buchhart.
Jean-Michel Basquiat
Počátkem 80. let minulého století vstoupil Jean-Michel Basquiat na tehdejší uměleckou scénu jako blesk z čistého nebe. Bořil hranice a žil naplno jak umělecky, tak v soukromém životě. Jeho otec pocházel z Haiti, matka byla původem Portoričanka. Školu opustil v roce 1978, krátce před maturitou, a začínal jako umělec s alter egem SAMO na ulicích Lower East Side v New Yorku. Během dalších deseti let vytvořil na tisíc maleb a přes dva tisíce kreseb. V jeho práci koexistují nejrůznější inspirační zdroje, mísí nízké s vysokým – od jazzu po vznikající hip hop, od biblických citátů a motivů po vúdú, od komiksu ke klasické literatuře, od Beethovena po Charlieho Parkera.
Nejdražší lebka na světě. Basquiatův obraz se prodal za více než 2,5 miliardy |
Už v roce 1980 poprvé vystavil několik svých děl na skupinové výstavě – a od té doby vystavovat nepřestal. Účastnil se mnoha skupinových i sólových výstav po celém světě a záhy se stal světovou uměleckou senzací. V roce 1983 pak začal spolupracovat s Andym Warholem, jenž zemřel jen rok před osudným dnem, kdy byl 12. srpna 1988 Basquiat nalezen mrtvý ve svém loftu na Great Jones Street v New Yorku. Společně s Warholem vytvořili na 150 pláten, z nichž některá jsou prezentována právě ve Fondation Louis Vuitton. Tato část výstavy začíná obrazem Dos Cabezas, jejich dvojitým portrétem, který Basquiat vytvořil okamžitě po jejich prvním setkání.
Ve Fondation Louis Vuitton je prezentován výběr jeho 140 děl, která jsou ve čtyřech podlažích řazena chronologicky a částečně též tematicky. Výstava začíná Basquiatovými třemi ikonickými Hlavami (Heads, 1981, 1982, 1983), jež jsou společně vystaveny vůbec poprvé a které jsou maskami, obličeji i lebkami v jednom. V roce 2017 byla jedna z nich, ta z roku 1982, vydražena v newyorské aukční síni Sotheby’s za neuvěřitelných 110,5 milionu amerických dolarů, což z Basquiata učinilo nejdražšího amerického umělce vůbec a cenami svých děl se zařadil po bok samotného Pabla Picassa.
„Je to dílo, skrze které krvácí historie,“ napsal při této příležitosti umělecký kritik deníku The Guardian Jonathan Jones, „možná tato rozzuřená lebka počítá otroky, kteří zahynuli v 18. století na lodích otrokářů z Afriky do Ameriky, možná počítá americké otroky, kteří sloužili bělochům, nebo mladé černé muže, kteří byli v posledních letech zabiti kvůli zvůli americké policie.“
Basquiatův obraz vydražil japonský sběratel a podnikatel Júsaku Maezawa, jenž za rekordní částku koupil i jeho jiná díla a který se mimochodem zúčastnil také slavnostní vernisáže výstavy ve Fondation Louis Vuitton. „Je snadné pochopit, co dnes Júsaku Maezawu tak uchvacuje na Basquiatově díle. Je to romantismus, hlas opovrhovaného muže, kterého nakonec Amerika zabije, jako zabila mnoho jiných před ním i po něm. Je to hlas otroka,“ myslí si kritik Jones.
Egon Schiele
Výstava Egona Schieleho ve Fondation Louis Vuitton, jež se koná po celém čtvrtstoletí od jeho poslední pařížské exhibice, je mimo jiné připomínkou sta let od jeho smrti. Tolik totiž uplynulo od smrti člověka, jenž neodmyslitelně patří k vídeňské umělecké scéně přelomu 19. a 20. století a který za sebou zanechal na 300 pláten a téměř tři tisíce prací na papíře. Výstava ve FLV přináší rovnou stovku Schieleho děl, z nichž většina – obdobně jako v případě Jeana-Michela Basquiata – byla zapůjčena ze soukromých sbírek.
Egon Schiele se narodil do středostavovské rakouské rodiny, jeho otec pracoval u dráhy. Byl přijat na vídeňskou Akademii, ale brzy byl silně znechucen místním konzervativním přístupem k umění. Už v roce 1907, kdy mu bylo pouhých sedmnáct, se setkal s Gustavem Klimtem, jenž ovlivnil zejména jeho rané dílo. První výstavu deseti děl měl Schiele rok poté, významnější však byla ta z roku 1909, kdy vystavoval spolu s Vincentem van Goghem, Edvardem Munchem, Henrim Matissem, Paulem Gauguinem nebo Oskarem Kokoschkou, jenž také ovlivnil jeho práci.
V témže roce přerušil studia na Akademii, kde obdržel nevyhovující známku téměř ve všech předmětech a pro svůj nonkonformní styl života neustále narážel na společenské předsudky; za pobuřování byl dokonce na 22 dní uvězněn v Českém Krumlově, pobýval tam v roce 1912.
Jeho výstavy pokračovaly i v průběhu první světové války, kdy musel Schiele narukovat. Předtím se ještě stihl oženit s Edith Harms. Počátkem roku 1918 zemřel na zápal plic Gustav Klimt – a Schiele jej kreslil v márnici vídeňské Všeobecné nemocnice. Na podzim zemřela na španělskou chřipku jeho žena, jež byla v té době v šestém měsíci těhotenství. Egon Schiele krátce před její smrtí nakreslil její portrét. Je to jeho poslední dílo, protože ze světa odešel jen tři dny po manželce, 31. října 1918.
