21. června 2019 5:14 Lidovky.cz > Relax > Design

Skleník. Park. Luxusní byt? Jak probíhá spor o Notre-Dame

1860. Chrám Matky Boží v Paříži po úpravách, které provedl architekt... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 1860. Chrám Matky Boží v Paříži po úpravách, které provedl architekt... | foto: ÉDOUARD BALDUS–MMOA

Hlavní architekt pařížské Notre-Dame Philippe Villeneuve začátkem června varoval, že ještě pořád není jisté, zda chrám poničený dubnovým požárem nepostihnou další škody. Debata o jeho rekonstrukci už ale běží naplno. Čím dál častěji se v ní objevují i návrhy velmi extravagantní. Těm zas konkurují hlasy, podle nichž je jedinou možností vrátit katedrále původní vzhled. Existují při opravě katastrofou zasažených památek nějaké osvědčené postupy, kterých je dobré se držet?

Skleník. Park. Luxusní byt... Nedá se říci, že by šlo zrovna o ty nejšťastnější nápady, jak si při obnově vyhořelé notredamské střechy počínat. Není ostatně ani jisté, zda byly všechny myšleny tak úplně vážně. Bez otázek ovšem nezůstává ani konzervativní přístup.

Jak si například poradit s tolik diskutovaným sanktusníkem – věžičkou umístěnou nad křížením hlavní chrámové lodi s lodí příčnou? Přestože jeho pád se stal jedním ze symbolů požáru katedrály, s originální gotickou stavbou neměl nic společného. Vznikl až během rozsáhlé rekonstrukce chrámu, která probíhala v polovině 19. století podle projektu architekta Eugena Violleta-le-Duca. Ten si ostatně – jak bylo tehdy ovšem běžné – stavbu přizpůsobil svým představám a doplnil ji o řadu prvků, které na ní nikdy předtím nebyly.

Designový web Designboom přišel s přesnými návrhy a animovaným zpracováním.

Podobně si v té době však počínali i další projektanti, kteří křísili zašlou slávu středověkých staveb. U nás třeba Josef Mocker během rekonstrukce hradu Karlštejn a mnoha dalších středověkých objektů. Mimochodem to byl i důvod, proč turisticky oblíbený hrad nakonec nezískal statut památky UNESCO. Komise, která v 90. letech návrh posuzovala, dospěla k závěru, že přestavba v 19. století byla až příliš radikální. Možná by tehdy bylo moudřejší nominovat jen autentickou kapli sv. Kříže...

Připusťme však, že úplný návrat do středověké podoby pařížské katedrály asi dnes možný není, a že by tedy mělo jít o rekonstrukci stavu, v němž se Notre-Dame nacházela před požárem. Tedy včetně pozdějších vstupů z 19. i 20. století. Dodejme, že takový přístup k obnově památky předpokládá i takzvaná benátská charta.

1840. Notre-Dame před rekonstrukcí.
O dvojici návrhů pro Notre-Dame naopak nelze říci, že by mířily šťastným směrem

I ona však umožňuje různé nuance, které se týkají částí, jež jsou běžnému pozorovateli skryty. Například konstrukce krovů může být přesnou materiálovou i tvarovou kopií těch původních, ale také se mohou odborníci rozhodnout použít novodobé prvky. Jejich výhodou může být třeba i větší odolnost vůči požáru. Příkladů je k dispozici dost – týkají se třeba sakrálních staveb poničených během války.

Z minulosti se nám ale dochovaly také stavby, při jejichž obnově architekti kdysi nijak neskrývali, že je doplňují soudobými prvky – a dnes jsou jejich tehdejší intervence považovány za velmi zdařilé a šťastné řešení.

Ostatně mnoho chrámů a paláců vznikalo v průběhu několika staletí – a některé nebyly ve své původní zamýšlené podobě dokončeny nikdy. Pro příklad netřeba chodit daleko: i naše nejcennější památka – katedrála sv. Víta na Pražském hradě, má ukončení hlavní věže vytvořeno ve slohu renesančním, její zastřešení je barokní, celá západní polovina chrámu pochází až z 19. a 20. století a krypta českých králů je svým pojetím moderní, včetně aerodynamicky tvarovaných sarkofágů. O novodobých vitrážích (i v kapli sv. Václava!), mozaikách a četných plastikách ani nemluvě. Katedrály zkrátka většinou bývají živým organismem, který novodobé doplňky mohou obohatit.

Ač jejich zahrnutí často vyvolává kontroverze, s určitým časovým odstupem si na ně lidé mohou zvyknout a nezřídka nakonec bývají akceptovány jako osobitý vklad nové epochy.

O dvojici návrhů pro Notre-Dame naopak nelze říci, že by mířily šťastným směrem

Takto dnes u nás hledíme na Plečnikovy úpravy Pražského hradu, Fragnerovu nadčasovou rekonstrukci středověkého Karolina nebo kongeniální betonové dvojvěží emauzského kostela od Františka Marii Černého ze 60. let. V zahraničí se zase dlouho diskutovalo nad Peiovými pyramidami v Louvru (viz text Pán pyramid, knihoven a muzeí v minulém vydání Orientace) nebo Fosterovou prosklenou kupolí někdejšího berlínského Reichstagu. Tato stavba, v minulosti neblaze proslulá z nacistické éry, získala tímto transparentním prvkem sympatický motiv, který negativní konotace pomohl smazat.

Dodejme však, že právě doplňování původních staveb o novodobé elementy je záležitostí mnohem citlivější a obtížnější. Tím spíše v případě památky tak významné a symbolické, jako je pařížská katedrála Notre-Dame.

Platí ale, že široká debata o různých přístupech k opravě a péči o cenné historické stavby je žádoucí za všech okolností. V případě prvního mezi pařížskými chrámy to samozřejmě budou nakonec Francouzi, kdo se rozhodnou, jaký postup zvolí. Než se tak stane, musejí ale experti pečlivě prozkoumat, do jaké míry oheň katedrálu a její statiku poškodil. A zda nedojde na obavy těch, kdo upozorňují, že žárem mohlo dojít k narušení vápencových kvádrů v horní partii stavby. Stanovovat proto co nejrychleji politické lhůty, dokdy má být vše hotovo, není tím nejlepším nápadem. Netrpělivost bývá dobrým rádcem jen velice zřídka.