Gočárův obchodní dům v Jaroměři je příkladem díla, které není nijak rozměrné, a navíc stojí v menší obci. Svým významem však překračuje nejen hranice regionu. Dá se dokonce říci, že patří k výrazným dílům evropské úrovně.
Gočár, rodák ze Semína u Přelouče ve východních Čechách, měl v rodném kraji řadu zakázek. První domy postavené dle jeho secesního návrhu najdeme v Hradci Králové. Pro toto město pak projektoval ve stylu moderny známé železobetonové schodiště, které ústí na Velké náměstí. Do východočeské metropole navrhl i nerealizovaný modernistický návrh luteránského kostela.
Všechny tyto stavby již reprezentují styl, který v českých zemích po roce 1904 prosazoval slavný Gočárův učitel Jan Kotěra. Na rozdíl od zdobné secese se všemi těmi štukovými dekoracemi na vápenných omítkách je styl moderny asketický, architekti využívají často režného, tedy neomítaného zdiva v kombinaci s drsnou omítkou nebo kamenným obkladem. Důraz se klade na hygienu, místnosti jsou prostorné, osvětlené velkými okny, nábytek je funkční, tvarově prostý, ale pohodlný. Projektanti rovněž využívají moderní konstrukční materiály, jako je ocel nebo železobeton.
Aby bylo dobře vidět zboží
Zatímco se v Praze dokončuje bohatě dekorovaný secesní Obecní dům nebo nádraží Františka Josefa (dnešní Wilsonovo), Kotěra a jeho žáci dávají přednost takřka bezozdobným stavbám, jejichž vlajkovou lodí se stává budova Městského muzea v Hradci Králové od Jana Kotěry. A právě v této době, plné dynamických změn – na sklonku první dekády dvacátého století –, získává svou životní zakázku také Gočár.
Překvapivě to nebylo ani v Hradci, ani v Praze, ale v malém městě Jaroměř. Tamní úspěšný podnikatel Josef Wenke se totiž rozhodl postavit si v Husově ulici nový obchodní dům. Nejdříve oslovil dva místní architekty, ale stále nebyl s výsledkem spokojen. Přál si stavbu moderní, s velkými prosklenými plochami, aby bylo z ulice dobře vidět na vystavené zboží. Na prahu roku 1910 proto oslovil i tehdy třicetiletého Gočára. První návrh byl velmi zajímavý, architekt splnil zadání a přízemí i patro se otevírají do ulice velkými okny, v horní partii uliční fasády pak navrhl trojici kruhových oken, která dávala stavbě industriální ráz.
Následovala odlišně řešená druhá varianta, kde se v horním patře objevují menší klasická okna, oddělená kanelovanými sloupky, krytými černou keramikou. Celé průčelí pak graduje výraznou římsou. Dům byl pak dle tohoto návrhu postaven. Impozantní je především motiv prosklené dolní části fasády s okny v tenkých rámech, který dodnes působí moderně, ale v tehdejší době byl malou senzací – jako by tu architekt předešel vývoj architektury o téměř dvě dekády. Taková řešení tehdy nebyla v Evropě, natož v USA u podobných obchodních paláců novinkou, nicméně u nás se do té doby podobná stavba neobjevila.
Velmi zajímavé bylo i vnitřní uspořádání. Přízemí a patro propojoval velký kruhový světlík, z ochozu v patře tedy mohli návštěvníci pozorovat přízemní provoz a těm, kdo byli dole, se zase otevíral krásný pohled na kazetový strop s lustrem, jejž tvořila krystalická svítidla, zavěšená na řetízcích. Vše je laděno v prudce elegantní černobílohnědé kombinaci s jemným geometrickým dekorem, který jasně prozrazuje inspiraci vídeňskou architekturou uměleckých dílen Wiener Werkstätte a pracemi jejich zakladatele, brtnického rodáka Josefa Hoffmanna. Velkorysé řešení průčelí i interiéru umožňovala zvolená železobetonová konstrukce, tedy systém, který byl tedy využíván spíše u velkých industriálních staveb. Gočár využil uvnitř domu invenčně i další vynález té doby – sklobeton. Impozantní bylo i technické vybavení, včetně osobního výtahu, spojujícího přízemí a patro, který byl před časem restaurován a je opět funkční.
Muzeum místo obchodu
Dnes už Wenkeův dům původnímu účelu neslouží. Byl ale pečlivě restaurován a sídlí v něm městské muzeum. V horním patře je místnost věnovaná třem jaroměřským slavným rodákům – malíři Josefu Šímovi a sochařům Josefu Wagnerovi a Otakaru Španielovi.
Návštěvu Wenkeova domu doporučuji každému milovníkovi moderní architektury jako příklad stavby neokázalé, ale dokonale promyšlené do každého detailu a perfektně sloužící svému účelu – je to vlastně takový protofunkcionalismus. Navíc dům reprezentuje Gočárovu modernistickou etapu, k níž patří třeba i jeho legendární nerealizovaný návrh dostavby Staroměstské radnice v Praze ve tvaru stupňovité pyramidy (1909–1910) nebo rovněž působivý Jarůškův dům v Brně. Pak následuje jeho kubistická epizoda, která je samozřejmě neméně zajímavá, už proto, že stojí na zcela odlišných ideových základech. Ale to je už zase další příběh...
