Přesto bylo ještě předtím, než přišel striktní zákaz stavět objekty, kde se používá ocel (tedy i ty z betonu s železnou výztuží), dokončeno několik pozoruhodných staveb. Ty dnes představují jednu z mála světlých vzpomínek na jinak smutný a depresivní rok.
Jedním z hlavních center meziválečné avantgardní architektury bylo Brno. Díky progresivnímu vedení města, ale také značnému kapitálu i odvaze investorů tu vznikly desítky funkcionalistických staveb a jména jako Ernst Wiesner, Bohuslav Fuchs, Josef Polášek, Jan Víšek nebo Jindřich Kumpošt jsou dnes symbolem této závratné doby. Jednou z posledních staveb, která byla dokončena již na prahu druhé světové války, byla budova První moravské spořitelny v Jánské ulici 4–10 v centru města.
LUKEŠ: Muzeum symbolu zbavené. Kterak jsme si sami zničili neblahou připomínku srpna 1968 |
Na projektu se podíleli tři brněnští architekti: Josef Polášek, Otakar Oplatek a Heinrich Blum. Je příznačné, že hned od dokončení jedno jméno muselo zmizet. Heinrich Blum byl židovského původu, později zahynul v koncentračním táboře. Stavba reprezentuje pozdní, někdy také výstižně nazývaný emocionální funkcionalismus, neboť pravé úhly a strohý vzhled se již začaly lidem přejídat, a tak nastoupily křivky i různé luxusní materiály. Autoři zvolili motiv konkávně prohnutého arkýře na uličním průčelí a stavbu vyšperkovali elegantními detaily ze skla, betonu a oceli. Vyniká zejména vstupní partie a také interiér s nautickými motivy.
Parník Atlas
Podobná stavba vznikla na sklonku třicátých let také v Praze-Karlíně na začátku Sokolovské (tehdy ještě Královské) třídy. Vstupním akcentem hlavního karlínského bulváru se stal palác Atlas – funkcionalistický „parník“ od dvou Gočárových žáků Františka Stalmacha a Hanuše Svobody. Budova byla rovněž sídlem spořitelny – a je jím ostatně dosud.
Najdeme zde řadu atributů pozdního funkcionalismu – od zaobleného nároží přes pásová okna, noblesně řešený parter až po interiér moderního biografu, v němž je dnes filmový klub. Jsou zde sklobetonové klenby, nápadité keramické mozaiky, složené z malých různobarevných terčíků, chromované ocelové prvky… Do architektury se v této době začínají také navracet umělecká díla, v tomto případě reliéfy po stranách hlavního vstupu z nároží do velkoryse řešeného spořitelního sálu (sochař Václav Markup). V devadesátých letech získal dům bohužel plechový obklad parapetů, který není původní a eleganci průčelí rozhodně neprospívá, rovněž některé okna z ohýbaného skla byla vyměněna. Nyní se jedná o úpravě do původního stavu.
  |
Nedaleko odtud na novoměstské ulici Na Poříčí stojí další doklad moderní architektury té doby – obchodní dům řetězce Brouk + Babka, který vznikl na základě soutěže vypsané v roce 1937. Vítězný návrh je dílem dvou mladých architektů Josefa Hrubého a Josefa Kittricha, interiéry navrhl „dvorní“ architekt firmy, další gočárovec Jan Gillar. Stavba, zakončená věží s otáčejícím se logem Bílé labutě (název byl převzat z domu, který zde předtím stával) se stala výrazným motivem moderní Prahy a funguje dosud.
Logo navrhl výtvarník Božidar Leiser. Dům byl vybaven nejmodernější technikou, včetně potrubní pošty nebo eskalátorů firmy Otis. Na svou dobu nevídaným prvkem bylo i obří okno přes celé průčelí o rozměru 18 × 30 metrů, zasklené tabulemi thermolux. Vstupní nika se speciálními výkladci z ohýbaného skla je rovněž dodnes impozantní. Stav památkově chráněné budovy je však – navzdory mnohaletým slibům – tristní.
Dům byl dokončen na prahu okupace, a tak se jeho prvními zákazníky stali vojáci wehrmachtu, kteří si zde v pro ně výhodném kurzu koruny vůči marce mohli nakoupit špičkové zboží.
Budu jezdit a uvidím
Konečně byla v roce 1939 dokončena i další unikátní stavba, takzvaný Baťův mrakodrap ve Zlíně. Původní představa byla jiná, měly zde stát tři administrativní budovy, ale nakonec se ukázalo jako ekonomicky výhodnější postavit jen jednu, ovšem podstatně vyšší než vše kolem.
Projektant tehdy jedné z nejvyšších evropských staveb (16 podlaží) Vladimír Karfík přišel do Baťova města z Francie a USA, kde pracoval ve studiích dvou nejvýznamnějších architektů XX. století: Le Corbusiera a Franka Lloyda Wrighta. Zejména americká praxe byla pro návrh důležitá. Karfík sice využil typického Baťova konstrukčního systému s železobetonovými válcovými sloupy na rozpon 6,15 × 6,15 m (rovněž převzatého z USA), ale doplnil ho o novinky v té době na starém kontinentu nevídané, například systém čištění fasády z plošiny zavěšené na lanech z kolejnice na střeše nebo pojízdná pracovna, umístěná v prostorné kabině výtahu.
Jak vzpomíná Vladimír Karfík v rozhovoru s autorem této stati, zadání definoval sám investor takto: „Budu mít kancelář ve velkém výtahu, který se akorát vejde do jednoho pole, a budu jezdit nahoru a dolů, budu otevírat dveře a od stolu uvidím celých 80 m2 velkoprostorové haly.“ Dodejme, že tato atrakce je dodnes funkční a celý dům, včetně sluneční terasy s kavárnou na střeše, je po rekonstrukci pro úřad Zlínského kraje ve velmi dobré kondici.
