30. listopadu 2018 6:17 Lidovky.cz > Relax > Design

Staletí s modrotiskem. Nikdy jsem se nechtěl věnovat ničemu jinému, říká majitel dílny

Dílna Jiřího Danzingera v posledních letech jede naplno, tradiční zdobení... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dílna Jiřího Danzingera v posledních letech jede naplno, tradiční zdobení... | foto: Tomáš Hájek

Modrotisková dílna v Olešnici má více než dvousetletou historii a rodinné tajemství barvení lněného plátna sahá až do 16. století. Současný majitel unikátní dílny Jiří Danzinger rodové řemeslo převzal úplně automaticky. „Nikdy mě ani nenapadlo, že bych se měl v životě věnovat něčemu jinému,“ říká.

Stojíme v jediné původní modrotiskové dílně v České republice a její majitel Jiří Danzinger ukazuje, jak se modrotisk – modrá látka s typickým bílým vzorem – dělá. Dílna má více než dvousetletou tradici a z historek, které její majitel dává k dobru, je zřejmé, že tu klidně ještě další dvě století může být. 

„Při povodni v roce 2002 dřevěná podlaha vypadala jako turecké šavle. Několik hodin tu stála voda a desky se zkroutily. Když se na ně přišel podívat stolař, řekl mi, abych počkal, až voda opadne a podlaha vyschne. Dřevo má tvarovou paměť, a jak se zbaví vody, vrátí se do původní podoby. Počkal jsem, desky se opravdu srovnaly a my je jen znovu přitloukli na podlahové trámy,“ vzpomíná Jiří Danzinger z Olešnice na jižní Moravě. A stejně to podle jeho slov bylo s dřevěnými formami na modrotisk. Plavalo jich po povodni v malém skladu u tiskařské dílny několik desítek. „Jen jsme je vrátili na své místo, nic se jim nestalo,“ dodává. Přestože modrotisk je každodenní dřina, vyzařuje z Jiřího Danzingera nadšení a zápal pro řemeslo.

Budoucí bílý vzor
Ukázky hotového modrotisku

LN V různých rozhovorech jsem objevil protichůdné informace, že jste pátou, nebo dokonce jedenáctou generací barvířů v Olešnici – jak je to tedy správně?
V Olešnici byla podle dochovaných zdrojů barvírna látek už od roku 1520. Na čísle popisném osm, což je jiné místo ve městě. Provozovala ji rodina Weisů. V tom případě jsem jedenáctou generací barvířů, v roce 1816 se totiž Weisovi přestěhovali do dílny, kde teď stojíme a kde děláme modrotisk dodnes. No a v roce 1849 se do rodiny Weisů přiženil můj prapraděda a od té doby se v historii olešnického modrotisku počítá pátá generace Danzingerů. Prapraděda ve Vídni se vyučil tiskařem a do Olešnice přišel vandrem z Horního Rakouska. Pocházel z vinařské rodiny, a pravděpodobně proto se i na našich vzorech objevuje vinná réva. Olešnice totiž leží v nadmořské výšce kolem 600 metrů a víno se tu nikdy nepěstovalo.

LN Jak se vlastně vzal modrotisk v Olešnici?
Také to souvisí se zdejší nadmořskou výškou. Jsme poměrně vysoko a vždy se zde dařilo jen několika plodinám. Mimo jiné lnu, kterému stačí víceméně kamenitá neúrodná půda. A se lnem tu samozřejmě začaly vznikat tkalcovské dílny. Olešničtí dokonce získali od krále tkalcovské právo už v roce 1445. Takže byla jen otázka času, kdy budou tkalcovské dílny chtít zdobit svá plátna barvením. Proto tu vznikla barvírna.

LN Mluvíte o zdobení, nicméně modrotisk se zdobností rozhodně nevyrovná třeba krojům z jihu Moravy.
To v žádném případě. I když patříme k jižní Moravě, jsme jednou z nejchudších oblastí. Existovaly samozřejmě i zdobnější vzory, které dělají třeba v dílně ve Strážnici, protože to je bohatší kraj. Ale obecně byl modrotisk spojován spíše s chudšími vrstvami obyvatel. Často si lidé dokonce sami utkali plátno a to si přinesli jen dobarvit. Barvení tedy nebylo snahou o vytvoření krojů, ale spíše o praktickou úpravu pracovních oděvů. Vždyť i rifle, pracovní oblečení amerických zlatokopů, bylo původně barveno pomocí indiga.

LN Jaký je postup při výrobě modrotisku?
Základem je plátno, modrá barva indigo a také arabská guma smíchaná s kaolinem, kterou se na plátno tiskne. Nejprve je třeba připravit plátno, naškrobit je a vysrážet, aby se jeho velikost neměnila a také aby lépe sálo barvu. Potom se suší a mandluje. Na takto připravené plátno se pomocí speciálních forem namočených do směsi kaolinu a arabské gumy nanáší tisk. Ten se nechá jeden den uschnout a pak už můžete máčet v modré lázni. Namáčení se opakuje někdy i sedmkrát v jednom dni, aby látka barvu dobře nasála. Záleží i na tom, jestli chci tmavší, nebo světlejší výsledný odstín. Po barvení se vše namočí do kyselého roztoku, aby se barva ustálila. Současně se rozpustí „tisk“, pod kterým vystoupí původní bílá barva plátna. Pak už zbývá jen vše řádně prohnat horkým mandlem, aby látka získala lesk.

LN Tenhle postup se v průběhu desítek či stovek let neměnil?
Až na drobnosti se od počátku vše dělá stále stejně. Nedávno jsem viděl dokument, který tu před padesáti lety natočil Národní památkový ústav. Film se nikdy nevysílal. Štáb dokumentoval práci mého dědy, aby se postup zachoval pro případ, že by toto řemeslo zaniklo. Když jsem se na snímek nedávno díval, byl jsem hrdý, protože se všechny mé postupy a procesy shodují s těmi dědovými. A to dědeček umřel, když mi byly čtyři roky, takže se řemeslo skutečně předává z otce na syna.

LN Jde stále o ruční práci i dnes, v době moderních technologií?
Kromě elektrického mandlu a stroje na škrobení plátna se vše dělá ručně. A za mě je už i elektrický mandl tradiční. Stojí na stejném místě prokazatelně 140 let, ačkoli je určitě ještě starší, protože byl koupený jako použitý. Původně byl ruční mandl připojen na elektřinu někdy v roce 1927, když byla elektrifikována Olešnice. Druhým strojem, kde využíváme elektřinu, je škrobička. Ta byla také dlouho ruční, točilo se klikou, ale před zhruba dvaceti lety jsme ji elektrifikovali. No a pak je tu kladka na vytahování plátna z kádí s indigem. Jedna káď je v dílně už 160 let. Desky, z nichž je vyrobena, jsou z borového dřeva a jsou původní. No a vlastní tisk dělám já nebo můj táta ručně některou z více než 250 typů forem, které v dílně máme. Takže posuďte sám, zda jde, nebo ne o ruční výrobu.

Detail původní dřevěné modrotiskové formy, s jejíž pomocí se na plátno nanáší...

LN Je o modrotisk stále zájem?
Pro nás je vždycky základem metráž. Nejvíce tedy barvím dlouhá plátna se vzorem, ze kterého se následně šijí různé věci. Prodáváme potištěnou látku koncovým zákazníkům, nejčastěji folklorním souborům. Ale taky máme svůj vlastní výrobní program, suvenýry a praktické kuchyňské věcí. Díky tomu je výroba stabilní. Protože prodáváte buď onu metráž, nebo již hotové výrobky. Tradiční jsou ubrusy, prostírání, zástěry, ale také chňapky, polštářky, šátky. Můžete mít drobné hračky z modrotiskovým vzorem, kočky, pejsky, sovy, koníky… A nejvíce se v posledních dvou letech prodávají tašky, které si lidé berou místo igelitek. Ty jsou velmi populární.

LN Zasahují do výroby modrotisku nějaké módní vlny?
První se v mé kariéře objevila začátkem tisíciletí, když jsme opravili starší formy, máme jich ve vedlejším skladu přes dvě stě padesát. Byly to takové bohatší vzory a snad rok nebo dva se netisklo nic jiného, všichni chtěli tyhle nově „objevené“ vzory. Ale jak to začalo, tak to taky skončilo a od té doby jsem už na tyto formy nesáhl. Jsou uložené ve skladu. Poslední dva roky ale pociťuji velký zájem o vzory, které byly vytvořeny někdy v šedesátých letech. Zejména když je použiju na už zmíněné nákupní tašky, tak dva ze tří lidí sáhnou právě po těchto vzorech. Po padesáti letech jsou vlastně také tradiční, i když s ohledem na historii naší dílny je považujeme za moderní.

LN Jaké zajímavé věci už jste z modrotisku dělal?
Občas chystáme celou svatbu z modrotisku. Většinou si svatebčané koupí metráž a z ní si našijí nejrůznější součásti slavnostní tabule nebo drobné dárky pro hosty a podobně. Vyráběli jsme košili pro prezidenta, když navštívil Jihomoravský kraj. Někteří naši zákazníci si třeba modrotiskem vyzdobili celý interiér chaty. Šaty od nás měla česká miss world 2016 Natálie Kotková, která odlétala do Washingtonu. Barvili jsme pro ni sukni s obrázky dětí z onkologického oddělení FN v Motole. Delší dobu už děláme pro zákazníky z Japonska takzvané noreni, což jsou látkové závěsy do dveří. A také jsme zde tiskli nástěnné textilní obrazy kakemono (japonský závěsný svitkový obraz – pozn. red.)! V internetovém obchodě ale nakupovali i lidé z Texasu nebo Nového Zélandu.

LN Kdo výrobky šije? Máte vlastní šicí dílnu?
Ano v domě mám dílnu, kde šijeme věci v rámci rodiny, a pak mám několik externích švadlen, které pro nás pracují na smlouvu. V posledních dvou třech letech jsou zcela vytížené zakázkami jen od nás. Denně jsem schopen udělat třicet metrů plátna, které jim předám ke zpracování. A pak záleží na tom, jestli šijí jednodušší ubrusy, nebo jestli mají z látky vytvářet polštářky nebo nějaká zvířátka. Takže když dostanu zakázku na zástěry, tak z jednodenní dávky metráže to ta švadlena šije třeba celý týden.

LN Práce asi máte víc než dost, je tiskárna kapacitně plně využita?’
Už vloni jsme se dostali na maximum. Dílnu nechci rozšiřovat ani nabírat další lidi. Chtěl bych naši výrobu zachovat v takovém rozsahu, jak byla. Mám rodinu, osmiletého syna, šestiletou dceru a ženu. nechci je zanedbávat proto, že se rozhodnu pracovat i o víkendech. Ne že by se to někdy nestalo, ale nesmí to být pravidlo. Navíc modrotisk dělám hlavně kvůli řemeslu, kvůli té práci. To je pro mě úplně nejdůležitější.

LN Chápu. Proto se nabízí otázka, jestli to bylo přání vašich rodičů, abyste pokračoval s modrotiskem. A chcete si vychovat ze syna následníka?
Rodiče mě do modrotisku nenutili, i když jsem v dílně v podstatě vyrostl. Nicméně trochu mě nasměrovali, protožemě dali na textilní školu. Když jsem ji dodělal, vlastně mě ani nenapadlo věnovat se něčemu jinému. Nebudu tvrdit, že bych nebyl smutný, kdyby tohle řemeslo v naší dílně se mnou skončilo, ale syna rozhodně do ničeho nebudu nutit. Sám to ale dělám rád, je to kombinace několika faktorů. Je to zajímavá originální práce, která mě baví a současně mě i moji rodinu uživí. Současně je to trochu zavazující, pokračovat v tak dlouhé rodinné tradici.

Tomáš Hájek, fotograf a novinář

Najdete na Lidovky.cz