Takto se mají dělat instalace aneb na Malicha nejen za uměním

Jízdárna Pražského hradu. Monumentální, původně barokní stavba navržená Janem Baptistou Matheyem, několikrát rekonstruovaná a upravovaná, mj. vynikajícími architekty Pavlem Janákem a Ladislavem Lábusem. Vestibul. Vlevo jednoduchá tiráž, dva kovové objekty a jinak nic. Možnost vydat se do působivého prostoru šatny anebo rovnou na výstavu. Za prosklenými dveřmi velký bílý nápis Malich na šedé zdi. Strohá, elegantní typografie. Vstupní filtr do jiného světa.

Jádro expozice tvoří drátěné kompozice převážně ze 70. let

Obcházíte zeď, která vám stojí v cestě, a ocitáte se ve ztemnělém prostoru. Je dlouhý a na jeho konci lze tušit světlo. Vypadá delší než obvykle, ale ještě nevíte proč. Kolem vás levituje řada objektů, plastik, které vypadají, že nějak přirozeně patří k sobě přesto – nebo spíše právě proto –, že nejsou uspořádány chronologicky. Logicky postupujete vpřed a prostor se postupně prosvětluje. V tu chvíli už vidíte obří kruh na konci cesty, který vás přitahuje jako magnetická hora. Kruh na zdi, ale zároveň zdroj světla. Spíše měsíc než slunce, přece jen jeho intenzita je tlumená. Lapidární, velkorysý tvar, který můžete interpretovat tisíci různými způsoby. Připadá vám, jako by se prostor směrem k němu otevíral. Není to náhoda. Výstavní panely, jejichž velikost odpovídá velkorysým okenním otvorům, které nechal do fasády prorazit Pavel Janák, se postupně natáčejí, takže se nakonec obracejí ke směru návštěvníkovy prohlídky subtilní hranou.

Les je víc než hodně stromů

Zároveň se vám pod nohama mění podlaha. Ta byla pro potřeby výstavy překryta namíru vyrobeným kobercem. Je tvořen samostatnými příčnými pruhy o šířce menší než dva metry, které představují gradient od černé přes valéry šedé až po bílou. Společně s gradientním stíněním oken od černých plachet až po takřka průsvitné je docíleno efektu světla na konci tunelu, a na devadesát metrů dlouhý prostor Jízdárny tak vypadá ještě mnohem delší.

V bílém prostoru v blízkosti monumentálního puklého kruhu se ocitáte ve světě ještě výraznější abstrakce. Jde o autorovy nejnovější práce, minimalistické plastiky a reliéfy. Některé z nich jsou instalovány na průhledné plastové panely, takže se dvě samostatná díla sčítají v jedno. Lehce nahodilé nakupení, kdy jedna práce přechází v druhou. I pomocí takovýchto rozhodnutí se podařilo dosáhnout dojmu, že se nedíváte na samostatná díla, ale spíše na autorský svět. Poušť není pouhým souhrnem mnoha zrnek písku, les je víc než hodně stromů.

Nový začátek za zdí

Betonová zeď s již zmíněnou plastikou kruhu, která přitahuje nejvíce pozornosti, však ve skutečnosti není konec cesty. Projdete po straně a ocitnete se v menším prostoru. Uprostřed něj stojí bílý, strohý válec, do nějž lze vstoupit. Podobně jako na začátku výstavy, i tady narazíte do zdi, kterou musíte obejít. A tam na vás čeká: zavěšený, zvolna se otáčející dráťák z osmdesátých let, Lidsko-kosmická soulož. Žádný konec, nýbrž nový začátek, energie, zrození. Při cestě zpět si uvědomujete, kolik jste toho minuli v opačném směru. Velmi příjemně působí fakt, že žádný z exponátů není připevněn na vnějších podélných zdech. Ty slouží pouze jako zdroje světla pro centrální loď.

Dlouhý prostor Jízdárny přechází ze tmy do světla a zdánlivě vrcholí rozměrnou plastikou puklého kruhu ve skutečnosti však pokračuje drátěnou plastikou s názvem Lidsko-kosmická soulož.

Po schodech se můžete vydat do druhého patra. Na balkoně je opět umístěn lapidární válec. Stejně zastřený vstup jako dole a uvnitř kresby, malby, pastely. Nádherné abstraktní obrazy, velmi dobře nainstalované. Mírně se odchlipující od zdi, v plexisklovém obalu s popiskami poloukrytými za každým obrazem. Nový, samostatný svět, kde je hlavním kritériem uspořádání velikost: největší nejdál, nejmenší nejblíže. Pak ještě další zeď se stejně nainstalovanými kresbami a chodba s videem, která demonstrují vynikající Malichovu paměť i pestrou sportovní minulost – na tu rovněž ukazuje krásná fotografie skoku do výšky (pro člověka měřícího 167 cm je celkem výkon skočit 162 cm do výšky), která znemožňuje průhled ze schodiště do vstupní haly. Správně: jednou jste uvnitř, soustředíte se tedy na obsah, není třeba dívat se ven.

Instalace, která nepřehlušuje díla

Výstavu inicioval galerista Zdeněk Sklenář. Autorem instalace je Federico Díaz, světově úspěšný umělec a dnes vedoucí ateliéru supermédií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Kdysi ale také student prvního ročníku Akademie výtvarných umění v ateliéru Karla Malicha. Vytvořil instalaci pro umělce, jehož si nesmírně váží – a je to vidět. Instalace je silná, výrazná. Možná může někdo tvrdit, že až příliš, na úkor jednotlivých exponátů, ale není tomu tak. Přestože zavěsit takovéto množství objektů bylo technicky náročné, nedává se to nikde na odiv. Černé popisky a texty leží na zemi a jsou v podstatě neviditelné. Kdo je ale najít chce, tak je najde a přečte. Instalace nekřičí „podívejte, jak jsem úžasná, dívejte se na mě“. Naopak. Velmi dobře slouží jednotlivým artefaktům, ale vytváří z nich souhrn, jehož hodnota je vyšší než prostý součet jednotlivostí. Výstava stojí za několikanásobnou návštěvu, pokaždé je co objevovat.

Je radost vidět něco takového v Česku. A bude stejná radost vidět výstavu v jiných zemích světa, kam nepochybně poputuje. Za pochvalu stojí rovněž včas (velmi nezvyklé) vydaná série doprovodných publikací.