Před osmnácti lety zmizela. Z fatální neznalosti či přezíravosti byla při rekonstrukci lounského divadla v letech 2001 až 2003 zničena a odvezena neznámo kam ojedinělá opona, kterou na počátku šedesátých let vytvořil Zdeněk Sýkora (1920–2011). Dnes by mělo dílo hodnotu několika milionů.
Letos v létě se však opona do Loun vrátila v podobě piazzetty vytvořené podle fotografické dokumentace technikou epoxidové stěrky na betonovém podkladě. Severočeské město se tak může pyšnit znamenitým uměleckým dílem ve veřejném prostoru. Piazzetta neboli náměstíčko před budovou Vrchlického divadla ožila rozměrnou černobílou kompozicí – monumentální dílo se se svými více než 170 metry čtverečními řadí k nejrozsáhlejším uměleckým projektům ve veřejném prostoru u nás.
Zdeněk Sýkora (1920–2011)Český malíř a grafik, jehož práce jsou zastoupeny v mnoha významných sbírkách světového moderního umění. Od roku 1945 studoval výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde od roku 1947 působil jako asistent a v letech 1966 až 1980 jako docent. Od ztvárňování krajiny postupně dospěl k abstraktnímu projevu – kolem roku 1962 namaloval první obrazy struktur. V roce 1964 vznikly ve spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem první – i ve světovém měřítku průkopnická – díla s využitím počítače. Od roku 1973 vyvíjel nový systém založený na podílu náhodnosti, který se stal podkladem liniových obrazů. Na nich se od roku 1985 podílela také malířova manželka Lenka Sýkorová. Od roku 2005 je obraz Linie č. 24 součástí stálé expozice Centre Pompidou v Paříži. Sýkora se narodil, žil, pracoval a také zemřel v Lounech. Od roku 1991 je čestným občanem města a od roku 2003 nositelem francouzského titulu rytíř Řádu umění a literatury. Sýkorovo dílo je dnes zastoupeno v řadě soukromých i státních sbírek po celém světě a například v nizozemském Gorinchemu nebo švýcarské Basileji můžeme obdivovat i jeho práce ve formě realizací v architektuře. Také u nás se několik umělcových prací stalo součástí veřejného prostoru: v Litvínově či Praze, kde byl v roce 1969 vytvořen podle návrhu Zdeňka Sýkory mozaikový obklad čtyř větracích komínů letenského tunelu. Umělecký počin se stal v roce 2003 kulturní památkou. |
Autory současné formy jsou architekt Josef Pleskot a Lenka Sýkorová, manželka a spolupracovnice Zdeňka Sýkory. Cesta ke konečné podobě díla však nebyla snadná. Stavební a především finanční náročnost si vyžádala důkladné přípravy. Celkové náklady se vyšplhaly na více než osm milionů korun. Přes polovinu z celkové částky zaplatilo město Louny, další finanční příspěvky předal městu Spolek Sýkora 2020, který uspořádal veřejnou sbírku. Do ní přispěly významné firmy a peníze posílaly i známé osobnosti. Mezi podporovateli projektu byli herec a režisér Zdeněk Svěrák, galerista Zdeněk Sklenář, režisér a choreograf Michal Caban, právník František Vyskočil, režisér a kameraman Jaroslav Brabec či Nadace Charty 77. V řadách větších i drobných přispěvatelů jsou i bývalí Sýkorovi studenti či lounští přátelé. „Myslím si, že není větší výzva pro místní obyvatele, ale nejen pro ně, aby tady ta opona byla a zůstala. Tohle stojí za to,“ shrnuje patron sbírky, herec Jiří Bartoška.
V roce 2014 se práce rozběhly, tehdy vznikla studie na základě zadání města a začalo se s přípravami. Píše se červen 2019 – a výsledek předčil očekávání. „Těší mě, když Sýkorovo dílo funguje ve veřejném prostoru, kde ho mohou obdivovat i lidé, kteří do galerie běžně nechodí,“ řekla Lenka Sýkorová.
„Realizace mi otevřela skrytou dimenzi architektonického prostoru v Sýkorově raném díle,“ uvedl autor architektonického řešení Josef Pleskot. „Zvětšení kompozice do měřítka předprostoru Vrchlického divadla ukázalo, že na ploše vznikl svébytný prostor, do kterého lze vstoupit a být v něm, prožít tam výjimečnou chvíli. Něco podobného jsem dosud znal jen z barokní iluzivní malby.“
Součástí projektu je urbanistické řešení prostoru před divadlem. V rámci úprav byly odstraněny původní zídky, čímž došlo k celkovému otevření prostoru a zjednodušení přístupu do divadla, zásadní proměnou prošel vstup do Galerie města Loun, jenž je nově bezbariérový, jiná je také barevnost fasády budovy.
Kořeny geometrie
Původ současného projektu musíme hledat už na počátku šedesátých let minulého století. Tehdy Zdeněk Sýkora stanul v samém centru aktuálního uměleckého dění, přičemž již měl za sebou malby krajin rodného kraje, zejména kolem řeky Ohře. Z těchto obrazů volně vycházel k dalšímu vidění, směřování a uvažování. Přibližně od roku 1960 se jeho barevné skvrny přírodních prospektů i zahradních zákoutí geometrizovaly a čím dál víc byly neseny snahou o nalezení objektivního řádu. Již v následujícím roce vznikají racionálně konstruované geometrické kompozice s omezenou plošnou barevností. Hra mnohoúhelníků vytváří volnými variacemi atraktivní struktury a konstelace. Ty se na obrazech stávají významnou reflexí nových tendencí v rámci tehdejšího československého i světového kulturního dění.
Klíčovým byl pro Sýkoru rok 1962, kdy jeho vývoj plný experimentů vyústil ve vznik první z takzvaných struktur, jejichž základem byl pravidelný rastr a sada geometrických elementů do něho vkládaných. Základní metodou uplatňovanou v tomto období se stal kombinatorický systém. Dvaačtyřicetiletý Sýkora, jehož renomé mělo zanedlouho přijít s působením ve skupině Křižovatka, obdržel v tomto čase nevšední zakázku. A její dosah můžeme nyní obdivovat právě na lounské piazzettě.
Sýkora měl výtvarně pojednat protipožární plechovou oponu pro městské divadlo. Stalo se tak v době, kdy zásadně měnil tvůrčí přístup i formu vyjádření. Abstraktní znaky konvenovaly s moderní dobou a rozvíjející se technikou. Barevná dekorativnost a tvarová variabilita se jevily jako vhodné i pro uvažované velké formáty. Rozměry malované plochy byly obrovské a práce na oponě se musely stihnout v krátkém termínu. Sýkora proto požádal o pomoc svého lounského přítele a rovněž významného malíře Vladislava Mirvalda, který pro divadlo navrhoval plakáty a scénografie. Umělci pracovali v chladném prostředí divadelního sálu na improvizovaném lešení poskládaném z náhodně posbíraných stolů. O výsledném díle se však v místních novinách příliš nereferovalo.
Výzdobu opony lze datovat na přelom let 1962 a 1963. Jen díky ojedinělé Mirvaldově fotografii interiéru divadla máme představu o konečné podobě náročné práce. Černobílá plocha komponovaná v Sýkorově pojetí a v duchu geometrické abstrakce se skládala ze šesti ocelových plátů mobilní opony. Stala se tak mimořádnou prací dnes světově ceněného autora.
Foto autor| Foto ČTK, Jan H. Vitvar
