Postavit ho dal car Ivan Hrozný. Na první pohled excentrický architektonický styl nebyl výplodem carova paranoidního mozku, ale architekta Postnika Jakovleva. Aby Ivan Hrozný dostál své pověsti, nechal architekta alespoň oslepit, aby podobnou stavbu nemohl vybudovat jinde. Chrám měl představovat nebeský Jeruzalém, podle jiných symbolizuje spojení Ruska s Evropou a Asií. Pojmenován byl po jurodivém kazateli Vasilovi, který se bez ohledu na roční období procházel Moskvou nahý.
Vizuální neobvyklost chrámu spočívá nejen v bohaté tektonice, ale především v pestré barevnosti exteriéru. Kostel byl ovšem původně bílý a jeho dnešní barevnost je dílem pozdějších věků. Z půdorysu stavby vyplývá, že ve skutečnosti není tak nepravidelný, jak zvenku vypadá. Skládá se z osmi pravidelně uspořádaných kaplí. Devátá přibyla až roku 1588. Chrám před Kremlem byl brzy vnímán jako spirituální i faktické centrum Moskvy i Ruska.
Namoklé rozbušky
Podoba chrámu Vasila Blaženého ale mnohým ležela v žaludku. Napoleon v něm nechal ustájit koně, aby symbolicky stvrdil nejisté vítězství nad Ruskem. Když chtěl chrám na útěku z Moskvy vyhodit do povětří, namokly mu rozbušky a stavba byla zachráněna. Pohádkově vypadající chrám se stal ikonou celého Ruska. Ve Slovanské epopeji ho v malbě Konec nevolnictví v Rusku zobrazil i Alfons Mucha. Se svým nepravděpodobným vzhledem je jedinou reálnou stavbou, která se v cyklu objevuje.
Těžké časy chrámu nastaly s bolševickou revolucí. Ještě Leninovi se veselý kostel před okny Kremlu líbil. Avšak Stalinovi stál v cestě jeho oblíbených vojenských přehlídek a chtěl ho zbourat. Chrám už byl vyjmut ze seznamu památek. Statečný památkář Pjotr Baranovskij Stalinovi napsal, že než by rozkaz k demolici provedl, radši se zabije. Dostal pět let v gulagu za odmlouvání.
Pak ale začala velká vlastenecká válka a Stalin měl jiné starosti než bourání jednoho ze symbolů Ruska. Z chrámu se po válce opět stalo muzeum a ohrožen byl znovu až na konci perestrojky, kdy do něj se svou cesnou málem narazil devatenáctiletý německý pilot Mathias Rust při své naivní sbratřovací misi. V posledních letech chrám Vasila Blaženého prodělal generální rekonstrukci v objemu 390 milionů rublů a byl slavnostně znovuotevřen pro veřejnost.
V úterý se v britském listu The Guardian objevil sloupek Steva Roseho, který si z chrámu poněkud utahoval. "To není katedrála, ale dortový pohádkový palác! Vypadá jako divadelní scéna pro Louskáčka!" Podle Roseova názoru se absurdita chrámu nejlépe vyjímala během Studené války. Po Rudém náměstí proudily tanky, z mauzolea kynuli vážní tajemníci a celá ta plechová kavalérie směřovala k čemusi, co vypadalo jako veselý domeček z grotesky Walta Disneyho. "Chrám Vasila Blaženého je něco jako klaunský nos na tváři říše zla," tvrdí Rose.
Ruský smysl pro sebeironii
Na článek zareagovaly desítky čtenářů, kteří Roseho podezírají ze zesměšňování Ruska a jeho kulturních tradic. Chrám Vasila Blaženého hájí jako nejkrásnější stavbu na světě a mnozí pisatelé si mezi sebou vyměňují tipy na jiné, méně známé chrámy neobvyklých tvarů, kterých je zřejmě po Rusku celá řada. Marné jsou poukazy jiných diskutujících, že Roseho sloupek je napsán v duchu laskavého smyslu pro humor. "Rusové zkrátka nemají smysl pro sebeironii," shrnuje své poznatky z internetové diskuse jeden z pisatelů.
